Evropa rovná se krize. Krize politická, krize vzdělávání, krize identity, krize manželských vztahů a kdovíjaká další. Společenská závažnost literárního textu by se dala měřit podle míry autorovy schopnosti některou z těchto krizí zobrazit. Některou, anebo rovnou všechny, záleží pouze na schopnosti vidět problémy v souvislosti a uvědomovat si, že někde pod zjevnými problémy je ukryt jejich společný jmenovatel.

Co udělal Michel Houellebecq ve svém posledním románu? Nesčetněkrát přetřásaný, kritizovaný, a především úspěšný autor několika bestsellerů, se rozhodl vytěžit momentálně dosti horké téma: údajně sílící vliv muslimských menšin v Evropě. Konjunkturalista, řekne si leckdo, nicméně už na prvních stránkách románu je zřejmé, že Houellebecq má daleko ke spisovatelům typu českého Luďka Frýborta, který píše snad jen proto, aby strašil.

Frýbort straší, média straší „záplavami“, „vlnami“, „přívaly“ islámských mladíků s telefony a postupnou islamizací Evropy, Houellebecq strašit nemusí; stačí, ukáže-li, jak evropská kultura tápe, jak nedokáže čelit dějinné imaginaci lidí, kteří se v Evropě vcelku nedávno usadili. Tento román by skutečně mohl burcovat.

Jeho nicotným hrdinou je François, literární historik, monomaniak, expert na Huysmanse, člověk usedlý, single, emočně poněkud vyhořelý. Třebaže ještě stále dochází na univerzitu, po akademické dráze spíše sjíždí dolů, své nejlepší texty už napsal a nezdá se, že by byl přesvědčen o své schopnosti překonat někdy v budoucnu sám sebe a vytvořit dílo, ke kterému by bylo proč se obracet. Vše je u něj už předem zalomeno jeho neschopností k čemukoli se přinutit, jeho život, zdá se, je už jen vzpomínkou na někdejší úspěchy.

Přesně tohle umí Houellebecq skvěle, ukázat člověka v jeho vnitřním rozkladu — a François je přesně ten typ. Nic nemá, nikoho nemá, v ničem nevidí smysl, pokouší se život užívat plnými doušky, jak se říká, jenže už ani to za nic nestojí.

Přijde z práce a třídí přišlou korespondenci. V jednom z dopisů se dočte, že mu zemřela matka. Chvíli uvažuje nad osamělým životem krávy, jak se o ní vyjádří na jiném místě, zauvažuje nad tím, co bude s jejím buldočkem a vzápětí už řeší inkasní příkazy a kontroluje, jestli mu včas na účet dorazila mzda.

Mrtvá matka ho nezajímá. Stejně tak ho nezajímá ani žena, se kterou se kdysi stýkal. Její osobnost je čímsi zcela nadbytečným, to, co ho zajímá, je slast, kterou dokáže vyvolat, když mu ho dokonale vykouří. Ano, François není než utrápeným intelektuálem, kterému z života mnoho nezbylo — na jedné straně neustále zapadá do pasti racionality, na druhou se pak utíká k základnímu animálnímu ukojení. To co se rozkládá mezi těmito dvěma póly, lze shrnout do několika bodů: dobrá kuchyně, komínek kvalitní literatury a paklík ještě kvalitnějšího tabáku. Prostě stagnace.

Druhým nicotným hrdinou Podvolení je Francie. Píše se rok 2022 a v zemi probíhají volby. Hraje se vabank, na jedné straně Marie Le Penová s vyhroceným nacionalistickým programem, na druhé předseda Muslimské jednoty Mohamed Ben Abbes. V celé republice to vře, Paříží pochodují masy, množí se násilí i vraždy, ve vzduchu visí cenzura médií.

Tajné služby blouzní o přípravách občanské války, tváří v tvář islámu se množí studie, podle nichž evropskému ateistickému humanismu jednou provždy odzvonilo. Houellebecq je špatným politickým prognostikem a situace, kterou nám líčí, může vzhledem ke skutečnému počtu ve Francii žijících muslimů nastat jen stěží. To je ale marginálie, Podvolení nelze redukovat na politologickou úvahu. V románu jde především o souvislost mezi životem intelektuála a politickou situací. Houellebecq nenapsal román o dějinách, ale o duševním stavu nicotného hrdiny.

François se totiž bortí. „Neklamně jsem cítil, že směřuji k sebevraždě,“ říká a na pozadí těchto slov zároveň erodují i širší kulturní hodnoty. Zatímco Ben Abbes a jeho přívrženci usilují o obnovení velkolepé Říše římské, o vyšší civilizaci a vyšší kultuře, která spojí svět Evropy se světem Orientu, lidé Západu — v čele s Françoisem — stojí na konci dějin a jsou-li něčeho schopni, pak už jen toho, vyvolávat v sobě pocity ohrožení. V tom je Podvolení dobrým společenským románem, neboť ukazuje, že destruované individuum je jen obrazem dávno destruovaného celku. François se svými kolegy analyzuje situaci, jednou týdně vyučuje doktorandy a doma řeší složenky; zcela odevzdán systému, systémem svázaný v každodenním stereotypu, kdysi zazářivší a nyní neschopný vystoupit z kruhu. Situace zašla už příliš daleko a on není a ani nemůže být schopen čelit velké transformaci.

Ben Abbes volby vyhrává a univerzitu kupují miliardáři ze Saúdské Arábie, kultivovaní lidé, kteří přece chtějí jen málo: ať François prohlásí, že není boha kromě Alláha a že Muhammad je poslem Alláha. Pak dostane zpět své místo, k tomu tři studentky, budoucí věrné manželky a možná i matky, do jeho života se vrátí úspěch, dokonce lesklejší, než byl ten v dobách ateistických; v opačném případě mu nezbyde než vzdorovat někde na okraji. A francouzský intelektuál, kdysi hrdý na svůj odpor proti kněžouřství přijme, přivykl totiž jistému kulturnímu standardu, jisté rentě a večerům stráveným v privátech holek z východu.

A právě moment, ve kterém se François poddává novému režimu a akceptuje jeho hodnoty, jež jsou neslučitelné s těmi předchozími, bychom snad měli chápat jako varovné sdělení, jehož se nám od Houellebecqa dostává. Životní příběh našeho protagonisty vyúsťuje jeho přitakáním novému režimu a jeho náboženství. To by ovšem bylo zoufale málo.

Podvolení totiž není příběhem o konci, ale o začátku nového života v Evropě. Zdaleka tu nejde o přijetí pravidel, jako spíše o proměnu prostředí, v němž François uvízl jako velryba vyvržená z oceánu. Houellebecq nenapsal román o jednom nemorálním selhání, o člověku, jemuž je kariéra nadevše — François se sice nakonec zaváže novým pořádkům, z hlediska vyprávění ale jde jen o jakýsi dovětek, o zbytek, do něhož logicky vyúsťuje životní etapa, jíž je celý román věnován.

Ona velkolepá evropská kultura totiž skončila už u Huysmanse. François nikdy nedokáže svého mistra překonat a tak jen rozmělňuje to, co kdysi čnělo do výše. A snad právě tato stagnace uvádí do pohybu dějiny a dějiny poté staví svého protagonistu do nového světla — na chvíli se nám vyjeví hrdina. Hrdina nové říše evropské.

Michel Houellebecq: Podvolení. Europemedia Group, Praha 2015.