Houellebecq vydal další svůj bič

Radek Pirkl

Pět let, během nichž vydal pět románů, udržuje Michel Houellebecq napětí v literárním světě i zájem kritiky a čtenářů. Nad jeho novým románem La carte et le territoire nešetří francouzské recenze superlativy.

Řeč není zdaleka jen o francouzských čtenářích. Houellebecq (*1958) je příkladem autora, který svým sdělením přesahuje hranice. A to i díky briskním překladům do mnoha jazyků. V češtině je máme k dispozici zatím čtyři. Jistě k nim brzy přibude překlad zatím posledního románu, který vyšel před několika dny: La carte et le territoire (tedy, schematicky přeloženo, Mapa a území).

Tím nejcennějším na Houellebecqových románech je zpráva o úpadku západní kultury, jejích hodnot a o tápání Západu vůbec. Takové temné vizionářství by mohlo mnohé čtenáře odradit či znechutit. Evidentně však ne čtenáře Houellebecqa. Jeho nejnovější román se dostal do prodeje na začátku září a během dvou týdnů se ho prodalo přes dvacet tisíc exemplářů. Zdá se, že čtenáři se nechávají až s nadšením mrskat Houellebecqovým bičem temných zpráv o bídném stavu společnosti, jíž jsou součástí. Vzhledem ke čtenosti můžeme Houellebecqa považovat za skutečného moderního proroka hovořícího k masám.

Francouzská kritika nešetří na adresu La carte et le territoire superlativy. Ve francouzském tisku se můžeme dočíst, že kniha dělá „čest literatuře“ a že její vyznění snese srovnání s „poetickou apotheózou, jakou známe od Mallarmého“. Podle Frédérica Beigbedereho je román „mistrovským dílem, v jehož zákoutích je neustále co objevovat“. (Lire) A monsieur Beigbedere, sám spisovatel a literární kritik, má rozhodně pravdu, v knize kupříkladu objevil sám sebe jako jednu z postav.

Houellebecqovi se zkrátka daří. Kolem jeho osobnosti i knih je vždy nějaký rozruch, který příznivě stimuluje prodej. Divácky nejpůsobivější bylo vystoupení autorovy matky, která sepsala knihu, v níž si s nezdárným synem ostře vyřizuje účty. I Houellebecqova novinka má za sebou náležitou aféru. Shrnout ji můžeme pomyslným novinovým titulkem „Houellebecq ve svém románu cituje Wikipedii bez udání zdroje citace!“ Vydá to nakonec na žalobu o autorských právech? Možná v Česku. Uvidíme, jak řádně bude citovat své zdroje český překladatel nebo překladatelka.

I bez Wiki by však byl román dost provokativním, rozhodně v kontextu aktuálních debat, které hýbou francouzskou společností či lépe žlučí francouzské společnosti. Obvyklá věta, že děj románu je datován do budoucnosti, by v tomto případě zněla nepatřičně a směšně, přitom by však byla pravdivá. Ta budoucnost je totiž na dosah ruky — v roce 2016. Děj je zasazen do Francie, země, jež své gastronomické, historické a přírodní bohatství nabízí coby telemarketingový produkt turistům z Východu. Nakolik je tato fikce z „budoucnosti“ aktuální ve Francii již dnes, můžeme usoudit z žebříčku turisticky nejnavštěvovanějších zemí. Francie jim vévodí. Houellebecqově vypravěčskému nápadu o blízké budoucnosti nelze odepřít nápaditost a humor.

Mísení reálného s neskutečným jsme zmínili již v souvislosti s Frédéricem Beigbederem, který na tuto hru fikce s realitou přistoupil a umně ji završil, když na knihu napsal recenzi. Další významnou bytostí z našeho světa, kterou Houellebecq nechá vstoupit do vyprávění, je sám Michel Houellebecq. Protagonista románu, umělec Jed Martin, jehož tvůrčí úsilí je vlastní osou románu, Houellebecqa žádá, aby se zhostil úkolu napsat předmluvu pro katalog k vlastní chystané výstavě. Záhy však Houellebecq sám sebe nechává rozmetat na kusy. V jedné z kritik se také mluví o tom, že text je pozoruhodný tím, jak se v něm opět Houellebecq dokáže upřeně soustředit na „své“ téma, jímž je „pohřbení tohoto světa“. Houellebecq v něm disciplinovaně začíná od píky, když jako nedílnou součást světa pohřbívá sám sebe.

Román byl nominován na Goncourtovu i Renaudotovu cenu a jistě o něm během žní literárních cen, které ve Francii nadcházejí již za několik týdnů, uslyšíme. Brzy bude snad dostupný i v českém překladu.

Michel Houellebecq: La carte et le territoire, Flammarion, Paris 2010.

    Diskuse