Goethovský zázrak, v nějž jsem trošku věřil ve svém sloupku minulé úterý, se nestal. Třiadvacátého prosince byl Goethův pomník sochaře Jiřího Davida před Goethe-institutem v Praze skutečně odstraněn; zůstal po něm jen neznatelný otisk v dlažbě. Jako by tu ani nikdy nebyl. Pobyl si tu jestli dva měsíce, čímž se zařadil mezi Masaryky odhalované k třicátému výročí vzniku republiky, a záhy odstraňované po únorovém puči, a k dalším pomníkům, které se z politických důvodů nestačily ve veřejném prostoru nijak uvelebit a už ho musely urychleně opustit.

Dříve jsme takovéto násilné akty přičítali politické zvůli totalitního režimu. Kdo by tušil, že se budou díti dále, patrně nezávisle na jakémkoli režimu, podobně jako my jsme se snažili jednat a chovat nezávisle na tom režimu minulém, hrozném. To by nás nenapadlo, že zvůle si i ve svobodném režimu najde pro své akty násilí své institucionální, demokratické prostředky a v nich své lidi, kteří si se zvůlí budou svobodně operovat v rámci našich svobod a zákonů.

Nepřeháním. Protože vím, že člověk v náhlém hnutí mysli napíše i více, než je (nudná) pravda, byl jsem na místě ověřit, zda před Goethe-Institutem se vskutku „rozkládá jeden z nejširších chodníků v Praze“, jak jsem v minulém sloupku v rozčilení psal: a on je ve skutečnosti ještě mnohem širší, než jsem si myslel — a napsal. V místě, kde pomník stál, se chodník ještě rozšiřuje o jakési zákoutí, takže překážet mohl leda psům při očurávání soklu domu.

Ta věta (kvůli níž musel být pomník odstraněn), že „předmětný zábor představuje překážku pěšímu provozu s ohledem na bezpečnost a zdraví občanů“, je vzhledem k tomu přímo drzá, ba zlomyslná — jako by byla převzata ze starého, nám dobře známého diskriminačního slovníku zlé moci.

Správně bych měl vzít mikrofon a vyzvat příslušného referenta odboru dopravy pražského magistrátu, abychom jeho výrok podrobili šetření přímo na místě. Sice by z toho mohla vzniknout docela poutavá publicistika pro Český rozhlas 3 — Vltava, ale na druhé straně možná úplně stačí, že s tím otravuji vás, trpělivé čtenáře našeho znamenitého Referenda, kteří vědí, že je to stejně marné.

Proto už dosti o tom, možná ten Davidův pomník ani za tu mou publicistickou urputnost nestojí, ale to je mimověcná argumentace. Pomník je vždycky symbolem i něčeho dalšího, co ho přesahuje. A právě proto mě to tak zlobí. Ostatně také vůči Goethe-Institutu, z jehož iniciativy a peněz pomník vznikl, je to neomalené, zpupné.

Ukazuje se, že mnohé špatnosti, které jsme přičítali neschopnosti a zvůli minulého režimu, s režimem tolik nesouvisí, ale jsou majetkem lidu, alespoň některého, který je snad restituoval, či si je nějak privatizoval.

↗

Věta z Goethova pomníku říká: Nemusíme navštívit blázinec, abychom našli duševně choré: naše planeta je psychiatrickou léčebnou univerza. Repro en.qantara.de

V prostředí Klubu českých turistů jsme se shodli na tom, že ty krásné zelené turistické mapy, speciálky 1 ku 50 000, nás často uvádějí do větších nesnází než dřívější nepřesné mapy 1 ku 100 000, na nichž mnoho věcí záměrně chybělo, takže bloudíce nedivili jsme se. V zemědělsky obdělávané krajině mizí staré značené cesty, které současní zemědělci nerespektují a rozorávají je, jako se kdysi rozorávaly meze, dnes učebnicový případ zvůle komunistického kolektivizovaného zemědělství.

Dneska je zemědělci rozorávají možná ještě více, akorát už individuálně. A tam, kde opravdu nemohou, nebo se neodváží, chrapounsky je zužují tak, aby se turista musel plahočit po čtyřech hložím, šípkovím, lískovím, ostružiním, nechce-li břednout v rozmoklé brázdě hluboké orby, protože pole nemá ani ten nejmenší okraj. Anebo furt přelézáte nějaké ohradníky. Kvůli vlastnickým vztahům musí KČT mnohé značky přetrasovávat z volné přírody na silnice, které jsou pro chodce den ode dne nebezpečnější.

Nevím, jaký pocit má zemědělec, když ve svém velkotraktoru pluhem obrací starou polní veřejnou cestu ku svému zisku. Budovatelský? Právně lze tento problém řešit nějakou smlouvou o služebnosti, kdy cesta je věcným břemenem, ale kdo má to věcné břemeno majiteli pozemku platit? Starosta, KČT, nebo si má turista zakoupit nějakou propustku? Není to problém hospodářský, ale problém nedostatku smyslu pro krajinu a pro její širší funkce, než je hektarový výnos z řepky; absence dobré vůle a ohledů k člověku, který by mohl mít stejná práva, jako mají například srny. Faktické popírání tradic, k nimž se tak rádi hlásíme.

Dotace zemědělcům se vztahují také ke krajinotvorbě a k trvale udržitelnému hospodaření s půdou. Letité balíky sena a slámy, pokoutně zastrkané na okraj lesa, stará rozbředlá hnojiště budí dojem horších hospodářů, než byli ti kolektivní.

Paradoxem je, kolik dotačních titulů z prostředků EU bývá vypsáno právě na obnovu historických cest, jejichž projektování a budování stojí až neuvěřitelné miliony, aniž by nás zajímalo, kam vlastně vedou, protože často nikam. Na rozhraní katastru prostě končí.

Když člověk mého ražení na konci roku hodnotí současnou vládu, řekl by, že poprvé po mnoha letech je až na výjimky (Babiš) lepší, než jsme očekávali, ba lepší, než jsme my. I když zas tak dobrá ta vláda není, pochopitelně. Spíše máme vládu, kterou si nezasluhujeme, protože většinu těžkostí a útrap si působíme sami. Opojeni sami sebou, svou důležitostí, mocí, pohrdáním… Nebo ze strachu a úzkosti… Sami si vytváříme svůj režim, bohužel poněkud po vzoru toho starého. Možná proto, že žádný jiný neumíme. A na to jsou každé volby krátké.

Kvůli optimismu do Nového roku znovu připomenu nápis, který byl na soklu onoho goethovského pomníku: „Nemusíme navštívit blázinec, abychom našli duševně choré: naše planeta je psychiatrickou léčebnou univerza.“ Je to opravdu citát z Goetha?