Goethovský zázrak, v nějž jsem trošku věřil ve svém sloupku minulé úterý, se nestal. Třiadvacátého prosince byl Goethův pomník sochaře Jiřího Davida před Goethe-institutem v Praze skutečně odstraněn; zůstal po něm jen neznatelný otisk v dlažbě. Jako by tu ani nikdy nebyl. Pobyl si tu jestli dva měsíce, čímž se zařadil mezi Masaryky odhalované k třicátému výročí vzniku republiky, a záhy odstraňované po únorovém puči, a k dalším pomníkům, které se z politických důvodů nestačily ve veřejném prostoru nijak uvelebit a už ho musely urychleně opustit.

Dříve jsme takovéto násilné akty přičítali politické zvůli totalitního režimu. Kdo by tušil, že se budou díti dále, patrně nezávisle na jakémkoli režimu, podobně jako my jsme se snažili jednat a chovat nezávisle na tom režimu minulém, hrozném. To by nás nenapadlo, že zvůle si i ve svobodném režimu najde pro své akty násilí své institucionální, demokratické prostředky a v nich své lidi, kteří si se zvůlí budou svobodně operovat v rámci našich svobod a zákonů.

Nepřeháním. Protože vím, že člověk v náhlém hnutí mysli napíše i více, než je (nudná) pravda, byl jsem na místě ověřit, zda před Goethe-Institutem se vskutku „rozkládá jeden z nejširších chodníků v Praze“, jak jsem v minulém sloupku v rozčilení psal: a on je ve skutečnosti ještě mnohem širší, než jsem si myslel — a napsal. V místě, kde pomník stál, se chodník ještě rozšiřuje o jakési zákoutí, takže překážet mohl leda psům při očurávání soklu domu.

Ta věta (kvůli níž musel být pomník odstraněn), že „předmětný zábor představuje překážku pěšímu provozu s ohledem na bezpečnost a zdraví občanů“, je vzhledem k tomu přímo drzá, ba zlomyslná — jako by byla převzata ze starého, nám dobře známého diskriminačního slovníku zlé moci.