Přicházejí rozhodnutí, která člověka šokují, berou mu dech, vzbuzují vztek — a přesto jako bychom s nimi počítali, jako by v zárodku nadějného zrodu už rovnou klíčil zmar a zánik, jako by v každé rozvíjející se naději rostla i beznaděj, bezdůvodně, ale zákonitě, protože tak to prostě chodí. Což člověka strašně zlobí, chce se tomu vzpouzet, ale zároveň už ví, že čím je ona zhacenost nesmyslnější, tím je také kardinálnější a jde až do kořene, do morku kosti.

Ten Goethův pomník, který u příležitosti oslav 25. výročí Goethe-Institutu v Praze slavnostně odhalila primátorka Adriana Krnáčová, musí pryč. Do Štědrého dne musí být umělecké dílo sochaře Jiřího Davida odstraněno, jinak Goethe-Institutu hrozí až půlmilionová pokuta. (To je mi prosím nějaké přísnosti!)

Tak rozhodl odbor dopravy pražského magistrátu. Důvodem prý je, že „předmětný zábor představuje překážku pěšímu provozu s ohledem na bezpečnost a zdraví občanů“. Velmi nejen dojemná péče o pěšího občana, ale hlavně nesmyslná, protože právě před Goetheho Institutem se rozkládá jeden z nejširších chodníků v Praze, z nějž pomník stojící těsně u domu zabírá sotva metr čtverečný.

Záporně se k pomníku staví také odbor památkové péče magistrátu, který v souladu s metodickými pokyny národních památkářů tvrdí, že „dlouhodobé umístění díla na současném místě by mohlo zatížit celkovou architektonickou kompozici rozvinutých uličních průčelí se zásadním důrazem na uměleckořemeslné zpracování celého vstupního prostoru,“ což je zdůvodnění tak podivuhodné, až absurdní. Protože v pozadí pomníku je docela fádní architektonické členění fasády bosáží a jednoduchým plastickým rámováním.