Výtvarník Jiří David je znám svým odtažitým vztahem k pomníkům; říká, že jsou pro něj mrtvou záležitostí. Také poukazuje na okolnost, že povětšině politické či přepjatě společenské zadání snižuje jejich uměleckou hodnotu až k samotné nule, často až na hranici stupidity.

Buď bývají příliš patetické, heroické, vlastenecké, ideologizované, pitvorně realistické, nebo naopak příliš symbolické, obecné, nesmyslné, obskurní, posléze obsoletní, obstinační, trpící obstipací — domýšlím už za Jiřího Davida. Příkladem obstinačních pomníků bývají například současní Edvardové Benešové — vztyčení z politické umíněnosti, jaksi navzdory době.

Až na výjimky čas pomníkům škodí, vytrácí se význam i dobové souvislosti, hrubne prostředí a prostor, v němž pomník zdánlivě více zavazí, než prospívá. Na oblou leb těžko se upevňují telekomunikační antény, ostatně památkáři to zpravidla, pokud nejsou zkorumpováni, ani nepovolují.

Na druhé straně v podstatě všechny pomníky, kterým se souběhem okolností podařilo překonat onu mez stupidity, začínají být po letech objevné, dojemné, inspirující pro hledání původních či nových souvislostí, takže začínáme oceňovat jejich statečnost, s níž vzdorují nejen povětrnostním, ale zejména společenským a politickým vlivům.

Ačkoli při svém vzniku vskutku nebyly téměř ničím nadány, přesto po stu letech nabudou na kvalitě tím, jak oddaně setrvávají na svém, nenechaly se vychýlit novými idejemi, čelily všem společenským a politickým proměnám trpělivě snášejíce zavržení, a navzdory své pomníkovitosti i to nejhorší - a to je zapomnění.