Před lety jsem se v Chebu seznámila s historikem Ivanem Popem, který se přistěhoval z Ukrajiny. Respektive tedy z Podkarpatské Rusi, kde se — v jejím hlavním městě Užhorodu — pokoušel po rozpadu Sovětského svazu angažovat ve věci podkarpatské autonomie. Neuspěl a vyprávěl o svém otřesu z ukrajinského nacionalismu. To bylo ještě několik let před Oranžovou revolucí.

Ivan Pop uspořádal přednášku o zakarpatské malířské škole: Rusíni zažili něco jako národní obrození až ve 20. století (pěkně o tom píše Olbracht), literatura nemohla konkurovat ani ruské, ani středoevropské, protože neměla vlastní vyspělý jazyk, hudba tkvěla neochvějně na folklórním základě, ale výtvarné umění se rozvinulo do „zázraku“.

Tři sloupy podkarpatské malířské školy byly každý jiný: nejstarší Josif Bokšaj maloval krajiny způsobem na pomezí realismu a impresionismu a zvláštní strnulé náboženské výjevy, na nichž zasazoval obyvatelstvo kraje své doby do svatých výjevů (a tak je Panna Maria obklopena městskými školními dětmi v krátkých kalhotech a sukénkách). Adalbert Erdélyi byl kosmopolitní Evropan: narozen v Mukačevě strávil řadu let v Mnichově a ve Francii a ovlivněn byl rozhodně Cézannem.

Tihle dva sedí spolu, v bronzu vyvedeni, na lavičce v takovém parčíku v Užhorodu — návštěvník si může sednout k nim. Bůhvíjaká socha to není, ale dnes je po městech tolik podobných bronzových hyperrealistických soch, že se ani nepozná, z které doby je zrovna tahle. Je milé, že v parku sedí dva malíři — taky by to mohli být vojáci.

V domě proměnlivých stylů

Třetí výjimečný zjev z podkarpatské malířské školy byl Fedor Manajlo. V Užhorodu člověk může navštívit jeho muzeum — byt a ateliér, dům stojí v obyčejné ulici s rozmlácenou dlažbou a otlučenou fasádou (jako v tom městě skoro všechny ulice a fasády), ale uvnitř je všechno autentické, i schodiště a výmalba chodby, jako by malíř jenom odešel do města. V předsíni je životopisná dokumentace a v pokojích ateliér a galerie (byt je však poměrně malý, takže většina obrazů je opřena malbou ke zdi a naskládaná na podlaze.)

Ivan Pop píše: „MANAJLO Fedor (narozen 19.10.1910 v Ivanovce, dnes Ukrajina, zemřel 15.1.1978 v Užhorodu, Ukrajina), silně ovlivněn českými expresionisty a surrealisty. Velký znalec huculského lidového umění a mytologie expresivně ztvárnil své znalosti v monumentálních obrazech Huculů a Huculek, lidových huculských obřadů, téměř hororových pohádkových obrazů, svátečních i smutných událostí v životě svérázných karpatských horalů."

Ale ty obrazy! Přístupem k figuře a krajině, měkkými tahy a oblými liniemi se podobají nejspíš Josefu Čapkovi (s nímž se znal z Prahy), ale jsou daleko divočejší, expresionističtější. Jeho postavy venkovských dětí nejsou nijak sentimentální, ani prvoplánově sociální nebo folkloristické, jsou to linie, barvy: člověk v přírodě s tím, co příroda dává a čím hrozí. Nádherné děti, krásné expresivní krajiny. Barvy jako nikde jinde.

Byt je zařízen nábytkem, který moje generace ještě zná z bytů prarodičů, takový umírněný funkcionalismus s oblými rohy skříní. Manajlo trpěl těžkým revmatismem z války (z první světové) a bolely ho ruce vlastně celý život, na suverenitě obrazů to však vůbec není poznat. Když si chtěl odpočinout, vyřezával ornamenty do dýní ještě rostoucích, takže ty pak, zvětšujíce svůj objem, ten ornament roztáhly a zvýraznily — taková dekorativní hříčka.

Fedor Manajlo se od expresionismu přesunul k socialistickému realismu. Foto eantik.sk

Za války navštívil Fedor Manajlo se skupinou maďarských a slovenských umělců a novinářů okupovanou Ukrajinu (Krivoj Rog, Zaporoží, Dnipropetrovsk). Z této cesty malíř přivezl mnoho náčrtů majících velký význam jak umělecký, tak hlavně dokumentární. Osud těchto kreseb je neznámý — píše Ivan Pop ve svém portrétu. Tato cesta měla pro malíře negativní důsledky: v sovětském režimu mohl být kdykoliv obviněn z kolaborace.

Ale když člověk pobývá v tom celkem skromném a hlavně úplně autentickém bytě, musí si představit vášnivého milovníka krajiny a bytostného malíře, kluka a mladého muže z hor, kterého pohání do kopců přebytek energie a touha po zobrazení nevšední krásy. Pro návštěvníka je to exotika, ale on byl nadaný, patřičně vzdělaný a národu oddaný umělec — bez ironie. Tento člověk nechtěl zemřít jako starší Adalbert Erdélyi, odříznut od velkého světa, nebo se stáhnout k postimpresionistickému krajinářství jako Bokšaj. A tak se po roce 1945 tento expresionista a surrealista stal horlivým protagonistou socialistického realismu a na dlouhá léta schoval své obrazy ze 30. a první poloviny 40. let.

Až začátkem 60. let v době Chruščovových reforem ho malíři nové generace donutili vytáhnout ze skrýše staré, srolované obrazy a uspořádali v Kyjevě jeho osobní výstavu. Obrazy „starého" Manajla kyjevské publikum šokovaly, výstava se stala na kulturní scéně ukrajinského hlavního města událostí číslo jedna. Malíř sám však už byl pohroužen do sovětského socialistického kulturního provozu — navrhoval kostýmy tanečním souborům a k jeho vystoupením scénografii, udělal desítky dekorativních grafik a propagačních materiálů. Kdyby tohle špatnou sazbou vytištěné účelové dílo viděl člověk bez souvislosti s jeho velkým dílem malířským, mávl by nad tím rukou. V celku, souvislostech a v autentickém prostředí bytu všechno zapadá do sebe.

Vyřezávané traktory

Na jednom z pozdních obrazů je apoteóza elektrifikace, transformátor obrostlý popínavým slézem. A horská socialistická vesnice 60. let (jedna figura je dívka v minisukni s taškou přes rameno) s rozkvetlými zahrádkami a barevnými domečky, jak nikdy nevypadala ani vypadat nebude. A na konci toho všeho — sen o socialistickém sídlišti, paneláky (které jsou v Užhorodu dnes zanedbané, špinavé a ohavné) s květinovými předzahrádkami, na balkónech prádlo mezi květinami, na silnici v prostředním pásu také samý květ. Proti starým obrazům téhož mistra je to naivní a hloupé (podobně jako panó s výjevy boje za svobodu rusínského lidu) ale namalováno je to, marná sláva, dobře.

Do ateliéru — muzea Fedora Manajla — skoro nikdo nechodí a když tam zavítáme, kustodka nám podává takový poctivý pozitivistický výklad bez kritických postojů, které znám od Ivana Popa. V muzeu — výtvarné galerii — ovšem nepodává výklad nikdo a výběr vystavených obrazů je — zdá se nám — dost nahodilý, instalace vystaveným dílům neprospívá. Jdeme tam s Mychajlem Syrochmanem, lingvistu a pedagogem Uměleckého institutu v Užhorodu, který už tolik neuctívá někdejší Československo jako starší generace, zato se více cítí Evropanem.

Připomíná nad dřevěnými plastikami, které jsou přímo prototypy socialistického realismu, kde dřevorubci mají v rukách konkrétní a do detailu vyvedené archaické elektrické pily a traktory mají vyřezaný každý pás a nýt, že je to vlastně zajímavé — něco takového už se ve výtvarném umění nevidí a asi ani neuvidí. Něco to znamená — i když je toho akademicky vzdělaného řezbáře a sochaře na takovou práci škoda.

Když projdeme v galerii sály podkarpatského umění až do prostor, kde jsou ve stálé expozici po jednom umístěny ukázky staršího, zejména ruského umění, uvidíme typický mořský výjev slavného malíře Ivana Ajvazovského. Ten žil v poslední třetině 19. století převážně na Krymu a tam také založil ve starém městě Feodosiji galerii, která vlastní množství jeho obrazů. Ta galerie, jakkoli patřící ukrajinskému státu, je zabraná jako celý Krym. Normální krádež, říká užhorodský intelektuál. A nám, hostům z Prahy, je líto, že v galerii nevisí ani jeden obraz českého nebo slovenského malíře.