Před lety jsem se v Chebu seznámila s historikem Ivanem Popem, který se přistěhoval z Ukrajiny. Respektive tedy z Podkarpatské Rusi, kde se — v jejím hlavním městě Užhorodu — pokoušel po rozpadu Sovětského svazu angažovat ve věci podkarpatské autonomie. Neuspěl a vyprávěl o svém otřesu z ukrajinského nacionalismu. To bylo ještě několik let před Oranžovou revolucí.

Ivan Pop uspořádal přednášku o zakarpatské malířské škole: Rusíni zažili něco jako národní obrození až ve 20. století (pěkně o tom píše Olbracht), literatura nemohla konkurovat ani ruské, ani středoevropské, protože neměla vlastní vyspělý jazyk, hudba tkvěla neochvějně na folklórním základě, ale výtvarné umění se rozvinulo do „zázraku“.

Tři sloupy podkarpatské malířské školy byly každý jiný: nejstarší Josif Bokšaj maloval krajiny způsobem na pomezí realismu a impresionismu a zvláštní strnulé náboženské výjevy, na nichž zasazoval obyvatelstvo kraje své doby do svatých výjevů (a tak je Panna Maria obklopena městskými školními dětmi v krátkých kalhotech a sukénkách). Adalbert Erdélyi byl kosmopolitní Evropan: narozen v Mukačevě strávil řadu let v Mnichově a ve Francii a ovlivněn byl rozhodně Cézannem.

Tihle dva sedí spolu, v bronzu vyvedeni, na lavičce v takovém parčíku v Užhorodu — návštěvník si může sednout k nim. Bůhvíjaká socha to není, ale dnes je po městech tolik podobných bronzových hyperrealistických soch, že se ani nepozná, z které doby je zrovna tahle. Je milé, že v parku sedí dva malíři — taky by to mohli být vojáci.

V domě proměnlivých stylů

Třetí výjimečný zjev z podkarpatské malířské školy byl Fedor Manajlo. V Užhorodu člověk může navštívit jeho muzeum — byt a ateliér, dům stojí v obyčejné ulici s rozmlácenou dlažbou a otlučenou fasádou (jako v tom městě skoro všechny ulice a fasády), ale uvnitř je všechno autentické, i schodiště a výmalba chodby, jako by malíř jenom odešel do města. V předsíni je životopisná dokumentace a v pokojích ateliér a galerie (byt je však poměrně malý, takže většina obrazů je opřena malbou ke zdi a naskládaná na podlaze.)

Ivan Pop píše: „MANAJLO Fedor (narozen 19.10.1910 v Ivanovce, dnes Ukrajina, zemřel 15.1.1978 v Užhorodu, Ukrajina), silně ovlivněn českými expresionisty a surrealisty. Velký znalec huculského lidového umění a mytologie expresivně ztvárnil své znalosti v monumentálních obrazech Huculů a Huculek, lidových huculských obřadů, téměř hororových pohádkových obrazů, svátečních i smutných událostí v životě svérázných karpatských horalů."

Ale ty obrazy! Přístupem k figuře a krajině, měkkými tahy a oblými liniemi se podobají nejspíš Josefu Čapkovi (s nímž se znal z Prahy), ale jsou daleko divočejší, expresionističtější. Jeho postavy venkovských dětí nejsou nijak sentimentální, ani prvoplánově sociální nebo folkloristické, jsou to linie, barvy: člověk v přírodě s tím, co příroda dává a čím hrozí. Nádherné děti, krásné expresivní krajiny. Barvy jako nikde jinde.

Byt je zařízen nábytkem, který moje generace ještě zná z bytů prarodičů, takový umírněný funkcionalismus s oblými rohy skříní. Manajlo trpěl těžkým revmatismem z války (z první světové) a bolely ho ruce vlastně celý život, na suverenitě obrazů to však vůbec není poznat. Když si chtěl odpočinout, vyřezával ornamenty do dýní ještě rostoucích, takže ty pak, zvětšujíce svůj objem, ten ornament roztáhly a zvýraznily — taková dekorativní hříčka.

Fedor Manajlo se od expresionismu přesunul k socialistickému realismu. Foto eantik.sk

Za války navštívil Fedor Manajlo se skupinou maďarských a slovenských umělců a novinářů okupovanou Ukrajinu (Krivoj Rog, Zaporoží, Dnipropetrovsk). Z této cesty malíř přivezl mnoho náčrtů majících velký význam jak umělecký, tak hlavně dokumentární. Osud těchto kreseb je neznámý — píše Ivan Pop ve svém portrétu. Tato cesta měla pro malíře negativní důsledky: v sovětském režimu mohl být kdykoliv obviněn z kolaborace.

Ale když člověk pobývá v tom celkem skromném a hlavně úplně autentickém bytě, musí si představit vášnivého milovníka krajiny a bytostného malíře, kluka a mladého muže z hor, kterého pohání do kopců přebytek energie a touha po zobrazení nevšední krásy. Pro návštěvníka je to exotika, ale on byl nadaný, patřičně vzdělaný a národu oddaný umělec — bez ironie. Tento člověk nechtěl zemřít jako starší Adalbert Erdélyi, odříznut od velkého světa, nebo se stáhnout k postimpresionistickému krajinářství jako Bokšaj. A tak se po roce 1945 tento expresionista a surrealista stal horlivým protagonistou socialistického realismu a na dlouhá léta schoval své obrazy ze 30. a první poloviny 40. let.