Kdyby jel někdo třeba z Karlových Varů vlakem do Užhorodu a celou cestu spal a viděl jen ta dvě nádraží, myslel by si, že ta kulturní a vyspělá země je Ukrajina a ten postsovětský bordel je v Čechách — protože když má to slavné lázeňské město tak hnusné nádraží, jak to musí vypadat jinde? A naopak, když je někde už na nádraží takový přepych a pořádek, tak to bude jistě jinde stejné nebo lepší.

V Užhorodě je nádraží jako na Západě, úschovna, pokladny, výtah!, celková architektura inspirovaná karpatským hradem, mramor, fontána, místnost pro oficiální delegace, restaurace, bar — neuvěřitelné.

My ale nejedeme vlakem, ale maršrutkou z Užhorodu do vinařské obce Seredné, kde stojí templářský hrad a kde jsou historické sklepy z 16. století. Jedna dívka, pracující na magistrátě, nás tam objednala, sami bychom to nedokázali, protože zde, na Podkarpatské Rusi, nejzápadnější to součásti Ukrajiny, jsou informace veřejně nedostupné.

V rusky psané knížce v bytě, kde jsme byli ubytováni, jsme se však dočetli vše potřebné o tom hradě (románský donjon, podobný třeba hradu v Canterbury) i o tom vinařství. Je to snad poslední státní podnik v dané oblasti, který byl uchráněn před rozkradením a zachoval si svou kvalitu.

Vstoupíme na dálnici směrem do Mukačeva (to se tady může a dělá) a jdeme do vsi. Budova vinařského ředitelství je velmi sovětsky vyhlížející dům, typický panel — hliník — umělá hmota, kde člověku všechno, exkurzi i degustaci, korektně vyúčtují v kanceláři v prvním patře (je to příležitost prohlédnout si budovu ředitelství, která velmi připomíná sídlo většího JZD u nás).

Je to jediné místo (kromě železnice), kde se nám dostalo nějakého vyúčtování, sem jsme jeli maršrutkou, která prostě počkala, až bude mít plno, a pak se vydala na cestu, jízdenky neexistují (jak tedy platí daně, z jaké tržby?).

Možná by ve vinařství místo těch účtů z kalkulačky mohli mít normálně vstupenky, když jsou tak historicky významní, a nevyřizovat to v kanceláři, ale v pokladně. Paní v červeném svetru byla velmi nervózní, dokud neměla všechno v pořádku a vrácené peníze a pak s úlevou sedla na kolo a jela domů. Byla sobota. Vstupenky by, pravda, musely být zvlášť natištěné.

Žena, která nás provázela sklepy, byla sympatická, rozuměla tomu, mluvila srozumitelně a kvalifikovaně. Seredňanské víno prý patřilo k oblíbeným vínům ruských carů. Ty sklepy jsou ovšem skoro prázdné, některé chodby dokonce uzavřené, podnik produkuje stále méně vína, takže se prostorem vznáší zejména kyselý pach prázdných sudů.