Kdyby jel někdo třeba z Karlových Varů vlakem do Užhorodu a celou cestu spal a viděl jen ta dvě nádraží, myslel by si, že ta kulturní a vyspělá země je Ukrajina a ten postsovětský bordel je v Čechách — protože když má to slavné lázeňské město tak hnusné nádraží, jak to musí vypadat jinde? A naopak, když je někde už na nádraží takový přepych a pořádek, tak to bude jistě jinde stejné nebo lepší.

V Užhorodě je nádraží jako na Západě, úschovna, pokladny, výtah!, celková architektura inspirovaná karpatským hradem, mramor, fontána, místnost pro oficiální delegace, restaurace, bar — neuvěřitelné.

My ale nejedeme vlakem, ale maršrutkou z Užhorodu do vinařské obce Seredné, kde stojí templářský hrad a kde jsou historické sklepy z 16. století. Jedna dívka, pracující na magistrátě, nás tam objednala, sami bychom to nedokázali, protože zde, na Podkarpatské Rusi, nejzápadnější to součásti Ukrajiny, jsou informace veřejně nedostupné.

V rusky psané knížce v bytě, kde jsme byli ubytováni, jsme se však dočetli vše potřebné o tom hradě (románský donjon, podobný třeba hradu v Canterbury) i o tom vinařství. Je to snad poslední státní podnik v dané oblasti, který byl uchráněn před rozkradením a zachoval si svou kvalitu.

Vstoupíme na dálnici směrem do Mukačeva (to se tady může a dělá) a jdeme do vsi. Budova vinařského ředitelství je velmi sovětsky vyhlížející dům, typický panel — hliník — umělá hmota, kde člověku všechno, exkurzi i degustaci, korektně vyúčtují v kanceláři v prvním patře (je to příležitost prohlédnout si budovu ředitelství, která velmi připomíná sídlo většího JZD u nás).

Je to jediné místo (kromě železnice), kde se nám dostalo nějakého vyúčtování, sem jsme jeli maršrutkou, která prostě počkala, až bude mít plno, a pak se vydala na cestu, jízdenky neexistují (jak tedy platí daně, z jaké tržby?).

Možná by ve vinařství místo těch účtů z kalkulačky mohli mít normálně vstupenky, když jsou tak historicky významní, a nevyřizovat to v kanceláři, ale v pokladně. Paní v červeném svetru byla velmi nervózní, dokud neměla všechno v pořádku a vrácené peníze a pak s úlevou sedla na kolo a jela domů. Byla sobota. Vstupenky by, pravda, musely být zvlášť natištěné.

Žena, která nás provázela sklepy, byla sympatická, rozuměla tomu, mluvila srozumitelně a kvalifikovaně. Seredňanské víno prý patřilo k oblíbeným vínům ruských carů. Ty sklepy jsou ovšem skoro prázdné, některé chodby dokonce uzavřené, podnik produkuje stále méně vína, takže se prostorem vznáší zejména kyselý pach prázdných sudů.

Sklepy vysekali v sopečném tufu váleční zajatci z bitvy u Moháče. Vinařství kolabuje z několika příčin. Jednou z nich jsou důsledky tzv. suchého zákona z Gorbačovovy éry (1985), kdy bylo veliké množství produktivních karpatských vinic z vládního příkazu zrušeno a produkce vína drasticky omezena (přitom je to jedna z mála solidních pracovních příležitostí v regionu).

Ale to už je přece skoro třicet let! Druhá příčina je v obchodních podmínkách na Ukrajině, podle nichž je licence k prodeji vína v obchodní síti tak drahá, že na ni menší producenti prostě nemají (státní vinařství je „menší producent?“, kdo jsou ti větší?).

Vinařské závody ze Seredného tedy nemají na to, aby alespoň v Užhorodě měly svoji vinárnu a prodejnu (kolik takových vinoték je v našich městech a stále přibývají!). Můžou tedy prodávat víno jenom ve vlastních prostorách — a tam ho moc neprodají. A třetí příčina je nejsložitější — víno jsme poctivě ochutnali a nějaké si i (velice levně) koupili — ale není to moc dobré víno.

Má takovou divnou příchuť, která je spojena s odrůdou Izabela, jež je hybridem, který všechno vydrží, mráz i sucho, ale mezi obecně ceněné odrůdy nepatří. Vůně té Izabely se vznáší i nad zahradami užhorodských předměstí, i to, co lidem visí před okny z vinnou révou zarostlých balkónů, je Izabela.

Možná, až tohle staré a slavné vinařství v Seredném klekne úplně, koupí ho protřelý vinný oligarcha, který bude vědět, jak se dostat na trh a který třeba dokáže udělat z exkurze větší podívanou, než byl ten náš poněkud úřednický a depresivní zážitek v posledním státním vinařství.

Říkám si, jestli tam nechá pracovat tu ženu, která nás provázela, byla sympatická, inteligentní a vzdělaná v oboru a mluvila bez obalu. Řekla, že v tom jejich sklepě byli všichni nejvyšší státní představitelé, kteří kraj kdy navštívili, třeba Brežněv nebo i Václav Havel. Napadlo mě přitom, co si asi Václav Havel myslel, když viděl tu bídu. Myslím, že ji oligarcha vyhodí.

Posedávajíce u toho fantastického hradu z 12. století, kolem nějž se pasou husy a kozy, mluvili jsme o tom, jak když je potřeba něčemu pomoci, prodat to, získat odbyt, musí se z toho napřed pomocí reklamy udělat móda.

Jak u nás napřed musely krachnout továrny vyrábějící bicykly, chebská Eska a rokycanský slavný Favorit, pro jejichž výrobky přestal být odbyt, a teprve pak začala masivní kampaň pro cyklistiku všeho druhu včetně oblečků, přileb a stezek, a odbyt pro kola se jako zázrakem mnohonásobně zvýšil.

Nebo jak se napřed všude musely nastavět samoobsluhy i na místech tržnic (v Praze na Starém městě třeba) a v nich postavit do regálů kdejaký ošizený tovar, aby se teprve pak, až přijde čas a Andrej Babiš s tématem kvalitních potravin, rozvinuly předražené farmářské trhy. Protože teprve když nám reklama řekne, že kvalitní potraviny jsou hodnota, začneme být ochotní za ně platit.

V té souvislosti jsme taky mluvili o tom, jak přišlo do módy víno, jak se v lepší společnosti sluší a patří mu rozumět, jak je to vedle lyžování a exkluzivní cykloturistiky jedno z hlavních konverzačních témat (kultura a umění například mezi podnikateli vůbec konverzační téma není), až nakonec víno vstoupilo i do politiky absurdními tajnými vrátky prostřednictvím krabic, obsahujících korupční miliony.