Off-shore farming aneb nový způsob kolonialismu

Jiří Silný

Od roku 2006 nakoupili zahraniční investoři odhadem patnáct až dvacet milionů hektarů půdy v chudých zemích Asie, Jižní Ameriky, Afriky a východní Evropy. A to je teprve začátek. Říká se tomu off-shore farming.

V klasických dobách kolonialismu zabíraly bohaté průmyslové státy na Jihu půdu v zájmu zlepšení zásobování a ve prospěch vlastních podnikatelů vojensky nebo pomocí nerovné směny, později ve spolupráci se zkorumpovanými místními vládami za využití hospodářského nebo politického tlaku. Ke „koloniálním“ produktům jako káva, kakao, čaj nebo koření přibyly suroviny: bavlna, dřevo, kaučuk. Dalšími vývozními plodinami se staly ovoce, zelenina, květiny, krmná sója, obilí a maso. V poslední době nabývají na významu agropaliva z cukrové třtiny, olejové palmy nebo jatrophy.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Úrodné půdy, zvláště té, která má dostatek vláhy, valem ubývá, a tak už se dnes nemluví jen o bodu zlomu v dostupnosti ropy (peak oil), ale i počátku ubývání zemědělsky využitelné půdy — peak soil. Vlastnictví orné půdy se stává strategickou záležitostí. V důsledku spekulativního růstu cen potravin se do problémů dostala řada rozvíjejících se ekonomik, a tak asijské státy Čína, Indie a Jižní Korea a také bohaté arabské státy jako Saudská Arábie nebo i Egypt a Libye s rostoucí spotřebou a omezenými vlastními zdroji hledají, jak se zabezpečit proti výkyvům trhu ovládaného nadnárodními firmami.

Jihokorejský koncern Daewoo uzavřel v létě 2008 smlouvu s madagaskarskou vládou, představovanou zkorumpovaným prezidentem Marcem Ravakimanem, podle které si firma najala na 99 let 1,3 miliony hektarů půdy, což představuje polovinu vší zemědělské půdy ostrova, aby na nich pěstovala mimo jiné krmnou kukuřici. Došlo ale k masivním protestům obyvatel, a Andry Raojelin, starosta hlavního města, s pomocí armády svrhl prezidenta, stal se jeho nástupcem a od smlouvy odstoupil.

Jinde zkorumpované vlády svou zem rozprodávají dál a odpor zatím není dostatečný. V Etiopii, která už po desetiletí není schopna uživit své obyvatelstvo, a závisí na potravinové pomoci, nabízí zahraničním vládám a koncernům k odkoupení, nebo pronájmu tři miliony hektarů, z toho Indie už získala milion, Saudská Arábie, Čína a další následují.

V Pákistánu vede vysoce nerovné rozdělení pozemkového majetku a prodej půdy zahraničním vlastníkům k radikalizaci venkovského obyvatelstva a podpoře extremistických hnutí.

V Rumunsku si americká Harvardská univerzita koupila 30 000 hektarů lesů a rodinná firma Porsche zde vlastní 8 000 hektarů. Na Ukrajině, s obrovskými rozlohami vysoce kvalitní půdy, zatím platí zákaz prodeje cizincům a pokračuje regulované rozdělování státní půdy domácím zemědělcům, z kterého těží zatím převážně místní oligarchové, kteří pravidla obcházejí. I spekulant George Soros se stejně jako jiní finanční žraloci účastní uchvacování půdy a libuje si: „Jsem přesvědčen, že zemědělská půda se stane jednou z nejlepších investic dnešní doby.“ Je majetkovým podílníkem argentinské firmy Adesoagros, která vlastní více než 270 000 hektarů.

Ať agrobyznys jedná v zastoupení vlád, nebo na vlastní účet, způsob hospodaření je stejný: používají se vysoce výnosné plodiny, často geneticky modifikované, pěstované monokulturně s použitím velkého množství agrochemie a zemědělských strojů, náročné na fosilní paliva a s malou potřebou lidské práce. Pěstuje se na export, plodiny se zpravidla zpracovávají až v cílové zemi. Jsou vyháněni lidé, kteří z půdy a své práce žili po generace. Těžko si lze vymyslet sociálně a ekologicky méně udržitelný způsob zemědělské produkce s negativnějšími dopady pro rozvoj chudých zemí. Zase jednou jsme svědky, jak se děje přesný opak toho, co by přineslo komplexní a dlouhodobě udržitelné řešení.

Takové řešení představují důsledné pozemkové reformy, které poskytují půdu těm, kdo na ní pracují a kdo jsou schopni uživit sebe i produkovat na vývoz s minimalizací chemických vstupů a při zachování biodiverzity. Potvrzuje to řada studií, z nichž nejreprezentativnější je asi Mezinárodní zhodnocení zemědělských znalostí, vědy a technologie pro rozvoj (IAASTD).

Budoucnost zabezpečení dostatku potravy pro všechny spočívá v rukou drobných farmářů a farmářek, nikoli v nadnárodním agrobyznysu, který v zájmu krátkodobého zisku jde i přes mrtvoly. Vandana Shiva, přední světová bojovnice proti tomuto novému agrárnímu světovému řádu, uvádí, že v Indii od roku 1997 spáchalo sebevraždu na dvě stě tisíc rolníků, kteří přišli o půdu, nebo zkrachovali v důsledku praktik nadnárodních firem jako je Monsanto, podporovaných vládami i Světovou obchodní organizací.

Světová banka, Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) a další organizace, které mají na starost boj proti hladu a chudobě (IFAD, UNCTAD), se nijak nepoučily z neúspěchu vychvalované „zelené revoluce“ a programů strukturálního přizpůsobení, a dál podporují mezinárodní agrobyznys. Na rostoucí kritiku kořistnických postupů nabízejí jako obvykle jen bezzubé kodexy chování a dobrovolné závazky firem, které nikdo nekontroluje a za jejichž porušení nejsou žádné sankce.

Aby absurdit nebylo málo, Evropská unie a Spojené státy, které masivně subvencují domácí zemědělskou nadprodukci a podporují vývoz přebytků na chudé trhy za dumpingové ceny, likvidují systematicky domácí zemědělskou produkci, protože např. farmáři v západní Africe nejsou schopni cenami konkurovat levné zelenině, drůbežímu masu nebo mléčným výrobkům z Evropy. V jiných komoditách je naopak evropské zásobování závislé na letecké dopravě z mimoevropských zemí a výpadek letecké dopravy v důsledku islandského sopečného výbuchu byl po několika dnech citelný.

V zemědělské produkci a obchodě v současnosti funguje trh bez regulace v podobě zákona džungle. Je to nepředvídatelný svět boje všech proti všem, ve kterém se bezohledně prosazují silnější.

Změnu může přinést jen soustavný zápas na mnoha frontách. V řadě zemí se lidé organizují jako třeba známé brazilské hnutí bezzemků MST nebo filipínská kampaň za pozemkovou reformu, a jak ukazuje uvedený příklad Madagaskaru, mají šanci být úspěšní. V bohatých zemích, kde mají odpovědnou vládu, lze vytvářet tlak na prosazování udržitelných způsobů zemědělského hospodaření a obchodu na mezinárodní úrovni. Každý může měnit své spotřebitelské chování a podporovat lokální produkci, zejména ekologickou, a distribuci potravin, která nejlépe zabezpečuje potravinovou suverenitu a nejméně poškozuje životní prostředí. Farmářské trhy a automaty na mléko ukazují, že takové koncepty mohou dobře fungovat i u nás, stejně jako slibně se rozvíjející partnerský způsob obchodování v systému fair trade.

Další informace:

GRAIN (Genetic Resources Action International) je mezinárodní nevládní organizace na podporu udržitelného zemědělství a biodiverzity a provozuje nejdůležitější portál kritizující zabírání půdy: farmlandgrab.org.

La Via Campesina je nejvýznamnější mezinárodní síť sdružující více než 100 organizací malých farmářů, zemědělských dělníků, bezzemků a domorodců z Afriky, Asie, Ameriky a Evropy. Prosazuje především koncept potravinové suverenity: viacampesina.org.

FIAN je mezinárodní nevládní organizace prosazující právo na potravu: fian.org.

Zboží fair trade on-line: fair-bio.cz.

    Diskuse
    June 16, 2010 v 7.27
    Vlastnictví-obchod-spotřeba?
    Určitě záslužné "otevření tématu". Snad jen trochu nekritické sesypání údajů - Jestli Harvardova univerzita koupila v Rumunsku (kde přesně? je o tom nějaký doklad?) koupila 30 000 hektarů lesů, je to opravdu agrární kolonialismus? Neudělala to třeba s úmyslem ochránit je před přeměnou na produkční monokultury (které tak dobře známe z Čech)? - Farmářské trhy a automaty na mléko jsou jistě sympatické, ale je to zcela okrajová, momentálně zrovna módní záležitost. Desítky miliard korun (v rámci EU eur) tečou úplně jinudy. Doporučuji k zamyšlení velký a stále rostoucí objem agrárního zahraničního obchodu. Nejen českého, ale například i rakouského.
    Každá produkce je místní (vzniká na nějakém místě), ale ne každá spotřeba.
    "Podporovat svého farmáře" má podle mě smysl, jen pokud se příslušný producent jasně a kontrolovatelně vzdá možnosti dálkového obchodu, exportu apod. Producenti mléka jsou čítankovým příkladem - dokud byla poptávka, bez váhání vyváželi na asijské trhy a teprve po jejím poklesu se zaměřili na propagaci "místní produkce". Jistě, jsou i výjimky, ale v nepodstatném množství.