Historie rozvoje lékařské vědy v celé střední Evropě je velice bohatá. České země byly v době vzniku moderní medicíny součástí podunajského soustátí Rakouského císařství a později Rakousko-Uherska. Tvořili nejen jeho významné průmyslové centrum, ale mohou se pochlubit mnohými osobnostmi, které založily celé vědecké obory především v medicíně.

K připomenutí těch významných lékařů a biologů, kteří pocházeli konkrétně ze dvou historických Zemí koruny české, tedy z Moravy a našeho (dříve Rakouského) Slezska, bych rád přispěl v tomto článku. Činím tak mimo jiné proto, že považuji za smutné, když mnozí slavní lékaři a vědci s domácími kořeny mají v různých zemích světa své sochy, pamětní desky, jsou po nich pojmenovány ulice i náměstí, zatímco u nás doma jsou téměř neznámí.

Vydejme se tedy napříč lékařskými obory i naším územím. Začnu u chirurgických oborů — koneckonců již v 16. století byl prvním profesorem chirurgie na Vídeňské univerzitě Franz Emerich původem z Opavy. Připomenu profesora Leopolda von Dittela, rodáka ze severomoravského Fulneku, který je považován za zakladatele moderní urologie. Byl průkopníkem diagnostiky za pomocí cytoskopu, spoluvyvinul chirurgickou metodu uzavření vesikovaginální fistuly, která je i podle něj pojmenována a známá jako „Dittel-Forgue-Legueuho operace“. Dále je po něm pojmenován nástroj na léčbu uretrální stenózy, takzvaná „Dittelova uretrální sonda“.

Další chirurgické obory byly založeny rodáky ze Slezska — ortopedem Adolfem Lorenzem z Vidnavy u Jeseníku a gynekologem Rudolfem Chrobakem z Opavy. Profesor Chrobak, zakladatel a přednosta Vídeňské gynekologické kliniky je považován za spoluzakladatele gynekologie. Adolf Lorenz, otec slavného etologa a zoologa Konrada Lorenze, je zase ve světě běžně označován jako „otec ortopedů“.

Bez nových vynálezů by se neobešly i nechirurgické obory. Ohebnou žaludeční sondu vyvinul v interním lékařství Leopold Oser, rodák z jihomoravského Mikulova. Vojenský lékař, původem z Místku, František Chvostek starší, jistě čtenářům-lékařům připomene po něm pojmenovaný Chvostkův příznak. V českých učebnicích neurologie je často „Marburg‘s variant“ nebo „Marburg form of multiple sclerosis“ překládána jako Marburská forma roztroušené sklerózy, jako kdyby byla pojmenována podle německého města Marburgu. Přitom připomíná lékařské objevy slavného neurologa Otto Marburga z moravského Rýmařova, který působil na univerzitách ve Vídni či v New Yorku a byl osobním přítelem dalšího významného lékaře původem z Moravy, Sigmunda Freuda.

Tento rodák z Příboru se proslavil nejen založením prvního moderního psychoterapeutického přístupu — psychoanalýzy, ale psychoterapie vůbec. Byla to jeho ordinace, kde se zrodila tato metoda léčby psychologickými prostředky zakotvená ve vztahu mezi pacientem a terapeutem. Stojí za zmínku, že za své dílo byl Freud dvaatřicetkrát nominován za Nobelovu cenu za lékařství a jednou dokonce i za literaturu. Nelze nevzpomenout také další léčebnou metodu, tentokrát především pohybového aparátu, tedy vodoléčbu, kterou založil v 18. století Vinzenz Priessnitz ze slezského Gräfenberku u Frývaldova (dnes Lázní Jeseník).

↗

Vinzenz Priessnitz, inovátor v oblasti léčby pohybového aparátu z 18. století, konkrétně vodoléčby. Repro racontemoidivonne.com

Nejen kožní lékaři dnes považují příčinu svrabu ze něco, co je notoricky známé. Ovšem v době, než brněnský rodák profesor Ferdinand von Hebra příčinu svrabu objevil, nebyla ještě dermatologie samostatnou lékařskou disciplínou a kožním chorobám se věnovali internisté. Založení moderní dermatologie právě vděčíme tomuto rodáku z moravské metropole.

Ke světové imunologii přispěl rodák z Prostějova Gustav Paul, který působil v Praze, Hořovicích, Ústí nad Labem a ve Vídni. Vyvinul diagnostiku pravých neštovic, takzvanou Paulovu zkoušku, která se užívala až do jejich vymýcení v roce 1980. V roce 1925 také vyvinul po něm pojmenovaný lék proti revmatismu.

Johann Paul Karplus byl významným neuropsychologem a psychiatrem narozeným v Opavě, kterému se podařilo vypracovat dodnes používanou metodu odkrytí obou hemisfér velkého mozku. Ve spolupráci s fyziologem Aloisem Kreidlem objevili takzvané Karplus-Kreidlovo centrum ve spodní části středního mozku.

Bohužel u nás také téměř neznámý Stefan Jellinek, který se narodil v Přerově a působil na univerzitách ve Vídni a v Oxfordu, se stal objevitelem metody resuscitace při zasažení elektrickým proudem. Přišel na to, že je nutné provádět resuscitaci až do objevení prokazatelných známek smrti, což bylo v rozporu s tehdejším převažujícím názorem.

Všichni víme, že jedna věc je lékařské poznatky objevit, ale prosadit a udržet síť léčebných zařízení, které by umožnily jejich reálné využití pro pacienty, je věc druhá. O to se zasloužil rodák z Jihlavy profesor Julius Tandler, který působil jako vedoucí Anatomického institutu na Vídeňské univerzitě a děkan zdejší lékařské fakulty v době první světové války. Ještě za války prosadil v celém tehdejším Rakousku (včetně českých zemí) vytvoření prvního ministerstva zdravotnictví na světě. Po válce se již v nové Rakouské republice stal státním tajemníkem a ředitelem Úřadu pro veřejné zdraví. Po pár letech přešel na funkci radního města Vídně, odkud postupně prosazoval vytvoření sítě pediatrických ambulancí, mateřských poraden, systému povinného očkování, ale byl i realizátorem mnohých manželských poraden a mateřských škol.

↗

Adolf Lorenz (druhý zleva), bratr slavného etologa a zoologa Konrada Lorenze, je ve světě běžně označován za „otce ortopedů“. Foto media.baylorhealth.com

Díky jeho důrazu na prevenci a spojení medicíny se sociální politikou máme zejména ve střední Evropě model, který významně přispívá k tradičně vysoké úrovni zdraví i kvality života našich dětí. Perličkou na tom je, že tyto zdravotní a sociální projekty Tandler prosadil ze zisku tehdejších nevěstinců, heren a kasin, což je i dnes po téměř sto letech stále aktuální.

Dalším významným realizátorem lékařské pomoci, který se narodil na hradě Veveří u Brna, byl Jaromír Mundy, který založil ve Vídni první záchrannou službu a zavedl první sanitní vozy na světě.

Nelze také zapomenout na biology, bez kterých by medicína nedosáhla takových pokroků. Gregor Johann Mendel z Hynčic u Oder na moravsko-slezském pomezí působící v Brně je naštěstí notoricky známým zakladatelem genetiky. Ale ani v samotné Jihlavě dnes téměř neznají spoluzakladatele klinické chemie, lékaře a chemika Johanna Floriana Hellera, který odtud pocházel.

Horší povědomí je také o Rudolfu Weiglovi, který pocházel z německy mluvící rodiny z Přerova, ale vyrůstal v Haliči a působil na univerzitě v tehdy polském Lvově. Jeho zásluhou bylo nejen vyvinutí vakcíny proti skvrnitému tyfu, ale také záchrana mnoha zaměstnanců lvovského výzkumného ústavu před krutými následky nacistické okupace. Mnoho z nich bylo židovského původu a jejich spolupráce při Weiglem vedených výzkumech pro ně znamenalo záchranu života.

Vývoj ve 20. století bohužel znamenal pro nás často i cílené zapomínání vlastní minulosti a domácích kořenů mnohých významných osobností světového formátu, nejen lékařů a vědců. Je pro nás proto výzvou znovu oprášit a obnovit hrdost k našim zemím jako geniu loci, které bylo významným podhoubím moderní evropské i světové civilizace.

Tímto článkem mířím mezi veřejnost a zejména komunálním politikům s vědomím toho, že mají možnost povědomí o těchto slavných rodácích zlepšit například podporou pojmenování ulic podle těchto osobností kdekoli u nás či prosazením jejich pamětních desek přímo v jejich rodištích.