Vadilo by vám, kdyby učitel vašich dětí byl HIV pozitivní? Nechali byste si v restauraci uvařit jídlo od kuchaře se stejnou diagnózou? A co třeba, kdyby vás masírovala HIV pozitivní masérka? V České republice přibylo od ledna do září letošního roku podle Národní referenční laboratoře pro HIV/AIDS Státního zdravotního ústavu 185 HIV pozitivních. Ústav počty eviduje od roku 1985. Za tu dobu jich identifikovali 2539.

Loni to bylo celkem 232 a o rok dříve dokonce rekordních 235 případů (oproti 148 v roce 2008). I letošní čísla do konce roku jistě výrazně překročí dvě stě. Skutečnost, že počet nově potvrzených HIV pozitivních lidí neklesá, spíše naopak, vysvětlují odborníci tím, že jak pokročily možnosti léčby, opadl i strach z nákazy. Při včasné a úspěšné léčbě je vysoká pravděpodobnost, že se dotyčný dožije stejného věku, jako kdyby nakažený nebyl, vše ale záleží na celé řadě faktorů.

Přesto však život HIV pozitivních provází mnoho omezení: doživotní užívání léků, lékařské kontroly, ale také velká míra opovržení, hysterické reakce či diskriminace. Existuje hodně případů, kdy poté, co vyšlo najevo, že se jedná o HIV pozitivního, propustil zaměstnavatel nakaženého z práce, byť pro nějaký zástupný důvod, například pro nadbytečnost. Výjimkou není ani diskriminace u lékaře, který HIV pozitivního odmítne ošetřit.

Úroveň znalostí českých lékařů o tomto tématu je různá, existují i případy, kdy doktoři chtěli po zjištění, že byl u nich HIV pozitivní pacient, vyklízet ordinaci. To vše ukazuje, že povědomí o tom, jak se virus HIV šíří, je u nás stále nízké. Tím, že se nás HIV pozitivní člověk dotkne či na nás prskne, se rozhodně nikdo nenakazí. I v této oblasti však funguje nemalá iracionalita a obavy, které se mohou projevit i u lidí, kteří už určitou základní znalost mají.

Co kdyby dotyčnému ze zubu tekla krev a vstříkla mi do oka? Nebo co kdyby se HIV pozitivní zranil a já měl zrovna nějakou ranku, do které by se mohla dostat? Přestože pravděpodobnost takových situací je spíše nízká, vzbuzují obavy.

Neřkuli, že HIV pozitivní člověk je sám o sobě považován za něco špinavého, budícího opovržení — takže se raději od takových lidí držet dál. Nepouštět je k dětem. Když jsou mezi zaměstnanci, nejlépe je propustit. Štítit se jich. Nenechat je vykonávat povolání, kde by na nás mohli, nedej bože, sáhnout.

Přitom podle lékařů, kteří se na HIV specializují, neexistuje důvod, aby HIV pozitivní člověk, když je navíc dobře léčen a má nulovou virovou nálož, nemohl vykonávat jakékoli povolání. Právě předsudky, stigmatizace a různé strachy jsou tím, co výrazně zasahuje do života HIV pozitivních lidí.

Poznat se a skamarádit 

Jako u všech lidí, které nejsme zvyklí běžně potkávat nebo vůči nim máme předsudky, i zde platí, že aby se člověk zbavil jisté odtažitosti a nedůvěry, musí někoho takového poznat a trochu se s ním skamarádit a už nezáleží na tom, zda se jedná o HIV pozitivní lidi, trans osoby, které vypadají jako muži, mají to i v občance, ale přitom mají třeba vaginu, lidi s pedofilní sexuální orientací nebo ty, kteří se živí prostitucí.

Ve všech případech se jedná o lidské bytosti, které mají svůj příběh, v němž se sice mohou objevovat různé nepříliš lichotivé či obecné morálce se vzpírající momenty, ale hlavní je, jak se dotyčný chová a jak tento příběh vnímá a zpětně hodnotí. Pohrdat někým kvůli tomu, že se nakazil virem HIV, nezapadá do naší škatulky muže či ženy nebo si nechá platit za sex, nemá smysl.

Je třeba přistupovat k lidem jednotlivě a nenechat se zmást nějakou obecnou charakteristikou, která slouží coby stigma. Stejně jako automaticky neopovrhujeme všemi, kteří se rozvádí, není důvod pohrdat výše zmíněnými. Podstatné je konkrétní jednání. Pokud HIV pozitivní člověk bude svým sexuálním partnerům zatajovat svůj stav, je to prohřešek. Kritiku zaslouží také učitel, který natočí porno a před svými žáky se bude kasat, jaký je borec. Proč ale pohrdat lidmi jen proto, že spadají do určité skupiny?