Žijeme v době, kdy už nikdo nepochybuje, že nejcennějším zbožím jsou informace. Přesné, včasné, pravdivé. Jsme svědky boje o informace i informačního boje. Kdo nemá informace, je snáze manipulovatelný. Proto také tak často vidíme snahu informace tutlat či překrucovat.

Když dva komunističtí poslanci nedávno navrhli až o třetinu zkrátit rozpočet Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), v jehož radě zasedám, zdaleka nešlo jen o útok krajní levice na instituci, kterou pokládá za zbytečnou. Zdeněk Ondráček se přitom sám chytil do pasti. „Vidím, že tento úřad neplní, pro co byl zřízen a po šestadvaceti letech je nadbytečný,“ uvedl pro Lidové noviny.

Co tím chtěl básník říci? Že od roku 1989 uteklo ve Vltavě už tolik vody, že hrabat se v minulosti nemá cenu? A jak to myslel s plněním „toho“, pro „co“ byl ústav zřízen? Pro jistotu připomeňme, že byl ÚSTR byl kontroverzně uzákoněn v době koalice Topolánkovy ODS s lidovci a zelenými a že jeho poslání lze vyčíst buď ze zákona, nebo z tužeb, jež tehdejší pravice vyjadřovala mezi řádky.

Úkoly dané zákonem ÚSTR plní. A že dnes už ztrácí pověst klacku, který byl druhdy používán v politickém boji, by snad komunistickému zákonodárci vadit nemuselo.