Žijeme v době, kdy už nikdo nepochybuje, že nejcennějším zbožím jsou informace. Přesné, včasné, pravdivé. Jsme svědky boje o informace i informačního boje. Kdo nemá informace, je snáze manipulovatelný. Proto také tak často vidíme snahu informace tutlat či překrucovat.

Když dva komunističtí poslanci nedávno navrhli až o třetinu zkrátit rozpočet Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), v jehož radě zasedám, zdaleka nešlo jen o útok krajní levice na instituci, kterou pokládá za zbytečnou. Zdeněk Ondráček se přitom sám chytil do pasti. „Vidím, že tento úřad neplní, pro co byl zřízen a po šestadvaceti letech je nadbytečný,“ uvedl pro Lidové noviny.

Co tím chtěl básník říci? Že od roku 1989 uteklo ve Vltavě už tolik vody, že hrabat se v minulosti nemá cenu? A jak to myslel s plněním „toho“, pro „co“ byl ústav zřízen? Pro jistotu připomeňme, že byl ÚSTR byl kontroverzně uzákoněn v době koalice Topolánkovy ODS s lidovci a zelenými a že jeho poslání lze vyčíst buď ze zákona, nebo z tužeb, jež tehdejší pravice vyjadřovala mezi řádky.

Úkoly dané zákonem ÚSTR plní. A že dnes už ztrácí pověst klacku, který byl druhdy používán v politickém boji, by snad komunistickému zákonodárci vadit nemuselo.

Ondráček chtěl ústavu sebrat třicet milionů, které by se podle něj hodily na obranu, jeho kolegyně Marta Semelová chtěla sáhnout hned na padesát milionů. A pro Blesk uvedla výčet oblastí, kam by peníze poslala ona: nezaměstnanost, dostupnost bydlení, sociální dávky a příspěvky, důchody, sociální služby, jako je ošetřovatelská péče.

Jistě, obrana i sociální sféra finance potřebují. Ale proč je nevzít z prostředků určených na sport, poslanecké platy nebo výzkum vesmíru? Prostě proto, že každá rozpočtová položka má svoji logiku, včetně výzkumu moderní historie a šíření osvěty. Nejspíš právě ona komunistické dvojici vadí. Bez ní by třeba nepanovalo pohoršení nad televizním vystoupením, v němž Semelová zpochybňovala justiční vraždu Milady Horákové, nebo nad záběry z archívu, na nichž v roce 1989 uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti Ondráček hájí ozbrojený zásah proti demonstrujícím.

Není nad to doufat, že zkrocením minulosti ovládnu budoucnost. Jenže fakta překřičet nelze. To by si měli uvědomit komunisté stejně jako vášniví antikomunisté, kteří se také leckdy snaží o bezvýhradný a jednostranný výklad klíčových dat a událostí v našich dějinách. I kdyby to tvrdila stovka zákonů, nemysleme si, že má někdo patent na výklad historie. Tato letitá dáma nemá ve zvyku prostituovat. Můžete se zmocnit jejího odlesku, ne však jí samotné. Strážit ji mají profesionálně si počínající historici a PR jí dělat odpovědní pedagogové. Obě skupiny jsou naštěstí u nás početné a naleznete je i v ÚSTR

Není zřejmě náhoda, že z řad konzervativní levice se ozvaly protesty i proti nedávné mezinárodní konferenci, kterou Ústav pro studium totalitních režimů pořádal. Jmenovala se „Historie versus propaganda. Vztah k minulosti v současném Rusku“ a dalo se na ní dozvědět mnohé o tendenci používat zmizík jak na moderní dějiny, tak na nepohodlné historiky. O tom, že kritičtí intelektuálové běžně v Rusku přicházejí o místa a jsou často i vytěsňováni za hranice, mnohé tušíme. Na konferenci však byly vyprávěny konkrétní příběhy lidí a překreslovaných či zamlčovaných událostí.

Z úvodního bloku s historiky Andrejem Zubovem a Alexandrem Danielem jsem si poznamenal tezi o nekritických stoupencích prezidenta Putina: nevěří ve svobodnou lidskou vůli, vše je podle nich zinscenované a zaplacené zvenčí — kyjevský Majdan i říjnová revoluce v Rusku.

Nemusíme ale zůstávat jen v Rusku, ostatně na konferenci byla též zmíněna propaganda šířená Ukrajinou či jinými zeměmi a režimy. Podstatné je, že kdo propagandě podlehne - a nejpravděpodobnější je to tam, kde se stala nástrojem státního ovládání veřejnosti a nemusí se bát kritiky či konkurence -, stává se rychle paranoidním, agresivním, nepřátelským. Jako zhruba dvacetičlenná skupinka, jež před místem konání konference skoro sladěněji než Alexandrovci zpívala bojové písně, jež si pamatuji z hodin ruštiny na základní škole, a vyjadřovala nesouhlas s protiruskou propagandou.

Bylo by to veselé, kdyby to nebylo tak smutné. Zloděj křičí: Chyťte zloděje! O pár hodin později jsem na jednom prokremelském serveru četl, že davy obyvatel Prahy v historickém centru protestovaly proti nepravdám šířeným o Rusku.

Zbraně proti propagandě naštěstí existují. Zmiňme konkurenci sdělovacích prostředků nebo důkladnou analýzu událostí a trendů. Nezastupitelnou roli v tom mají i média veřejné služby, která jsou pod veřejnou kontrolou (jakkoliv můžeme být k současnému modelu výběru mediálních rad kritičtí). Potom ale zamrzí, se ani ona neubrání propagandistické masáži. To pak například má psychiatr obsáhlý výklad o islámu nebo migraci komentuje právnička známá extrémními názory na kdeco.

Jen zdánlivě z jiného soudku je zájem elektronických médií o názory hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka. Je logické mu nastavovat mikrofony, když přichází zprostředkovat vyjádření prezidenta republiky. Proč z něj ale v půlhodinových pořadech lámat osobní názory, které mají stejnou relevanci jako názory šéfa hradní kuchyně? Jenom proto, že jeho tvář a slovník „prodává“? Jenže to o i za cenu mylného dojmu občanů, o jak důležitého politika jde. Copak to není ostuda, nechat se tahat na vařené nudli?

Přitom právě prezidentská kancelář je známou popularizátorkou propagandistických zkazek. Ty nejzdařilejší — namátkou o kancléřce Merkelové zvoucí Syřany nebo o šéfovi německé tajné služby identifikujícím v běžencích teroristy — prakticky zlidověly. Jak by ne: kolik z nás má čas a sílu ověřovat každou informaci?

Vedle konkurence a analýzy platí na propagandu ještě zdravá nedůvěra a skepse. Tázavé oči jsou vždy spolehlivější než ty bojovně planoucí. Proto nejsou v oblibě ani pečliví historici, ani zvídaví novináři. Jenže ani bez jedněch se pluralitní demokratická společnost tvořit nedá.