Ústavní soud České republiky — z podnětu Nejvyššího soudu České republiky — se bude zabývat případnou novelizací archivního zákona, která má z této právní normy odstranit výjimky umožňující neomezené zpřístupnění jistých druhů archiválií, které obsahují osobní a citlivé osobní údaje.

Jak na tuto přístupnost nahlíží existující archivní zákon (zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změn některých zákonů ve znění zákona č. 167/2012)? Archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 jsou do značné míry vyňaty z třicetileté ochranné lhůty. Tato ochranná lhůta se tak netýká archiválií vzniklých z činnosti státních orgánů a dále archivních dokumentů, které jsou uvedeny v odstavci 11, par. 37 archivního zákona.

Jedná se o archivní dokumenty z produkce vojenských soudů a prokuratury všech stupňů, bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, mimořádných lidových soudů, Státního soudu, Národního soudu, společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě a archiválií vzniklých z činnosti orgánů německé okupační správy na území odstoupených Říši i v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1938—1945.

↗

Novela zejména výrazně ztíží práci badatelů z ÚSTRu, resp. historikům, kteří se orientují na tematiku represe z období nacistické okupace a komunistického režimu. Foto web Archivu bezpečnostních složek

Nepřekročitelným důvodem pro odmítnutí nahlížení do archiválií je jejich fyzický stav, který kvalifikovaně určují pracovníci archivu. Archiv může také odmítnout nahlížení do archiválií u nezpracovaných archivních fondů, přičemž v tomto ohledu archivní zákon do jisté míry explicitně vyzývá archiváře ke vstřícnosti vůči badatelské veřejnosti (zejména vědeckým badatelům a studentům).

Další omezení se týkají archiválií obsahujících osobní údaje a citlivé osobní údaje. Tyto údaje klasifikuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a jeho novely. Osobním údajem je tak v zásadě každý údaj, který umožňuje zjistit identitu určité osoby.

Citlivé osobní údaje zákon o ochraně osobních údajů vymezuje taxativně: je to údaj o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě určité osoby.

Do archiválií, které obsahují osobní údaje, může badatel nahlížet pouze tehdy, pokud dotčená osoba nevznese vůči tomuto námitky; archiválie obsahující citlivé osobní údaje se mohou studovat pouze na základě předchozího písemného souhlasu dotčené osoby.

Toto pravidlo platí pro veškeré archivní dokumenty z období před rokem 1989, s výjimkou dokumentů vzniklých z činnosti institucí uvedených v již zmíněném odstavci 11, par. 37 archivního zákona (viz výše). Doplňme ještě, že tato zákonná procedura je bezpředmětná u nežijících osob.

Případná novelizace archivního zákona prostřednictvím Ústavního soudu usiluje o vypuštění inkriminovaného odstavce 11 z archivního zákona; archivní dokumenty (obsahující osobní a citlivé osobní údaje) z provenience zde uvedených institucí by ztratily současnou exkluzivitu v možnosti nahlížení a přesunuly by se pod standardní ochranný režim stanovený archivním zákonem.

Zkomplikuje takto pojatá novela archivního zákona výzkum v oblasti soudobých dějin? Jen těžko může být sporu o tom, že komplikace nastanou, i když negativní dopad případné novely na zkoumání soudobých dějin nebude plošný.

Novela zejména výrazně ztíží práci badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů, resp. historikům, kteří se orientují na tematiku represe z období nacistické okupace a komunistického režimu. Do jisté míry se také zkomplikuje přístupnost materiálů orgánů komunistické strany (a ostatních složek Národní fronty), které jsou historiky soudobých dějin užívány jako elementární a nezastupitelný historický pramen.

Mluvčí Nejvyššího soudu ČR Petr Knötig zdůvodnil iniciaci případné novely archivního zákona následujícími slovy: „Citlivé osobní údaje ve spisech o agentech a spolupracovnících StB jsou chráněny více než osobní údaje ve svazcích vzniklých činností bývalé StB, tedy může docházet ke zveřejnění údajů osob, které se jako osoby pronásledované dostaly do spisového materiálu.“

I když jeho vyjádření je poněkud nejasné, pak s největší pravděpodobností se Nejvyšší soud domnívá, že existuje disproporce mezi sumou osobních a citlivých osobních údajů mezi pronásledovateli na jedné straně a pronásledovanými na druhé straně.

Z čistě právního hlediska (a ve vztahu k institucím vyjmenovaným v odstavci 11, par. 37 archivního zákona) tomu však tak není, před zákonem jsou si pronásledovatelé a pronásledovaní zcela rovni. Je ale skutečností, že tajná státní policie sbírala na příslušníky opozice nejrůznější kompromitující materiály — a zde skutečně vzniká disproporce mezi pronásledovateli a pronásledovanými.

Snaha o novelizaci archivního zákona je interpretována jako střet veřejného zájmu (úsilí o zkoumání naší minulosti) a individuálního zájmu (ochrana osobních údajů konkrétních žijících osob). Jde určitě o střet legitimní a zásadní. Sám jakožto historik stojím na straně veřejného zájmu, i když současně s plnou odpovědností vnímám i zájmy konkrétních osob.

Historie ve smyslu historiografie je ryze subjektivní interpretací minulosti. Apeluji tak především na odpovědnost autora-historika. Historik není a nemůže být policejním vyšetřovatelem, státním zástupcem, soudcem a už vůbec ne popravčím, který se jednou provždy s historií vyrovná.

Historik pouze usiluje přiblížit se k nepřibližitelnému, tedy k historii, jaká byla. A k tomuto cíli mu má napomoci — vedle historického kontextu — také elementární pokora a úcta k protagonistům minulých dějů, ať už stáli na té, či oné straně pomyslné historické barikády. Lapidárně se k těmto složitým záležitostem vyjádřil zesnulý historik Antonín Klimek — historik nemá „vykecat“ všechno, co v archivech vyhledal.