Chtěl jsem původně psát do tohoto sloupku o výročí Karla Čapka a také o den staršího Rudolfa Medka a o jejich vzájemném zápolení o pojetí české identity a o potýkání se demokratů s národovci. Stavěl bych se  samozřejmě za to čapkovské vidění světa, kterého jsem si mimochodem užíval až k dojetí na úžasné výstavě Josefa Čapka v jízdárně Pražského hradu, která za čtyři dny končí.

Ale pak jsem sledoval v televizi výborný dokument o mluvčích Charty 77 a rozhodl jsem se využít tohoto prostoru k drobnému doplnění oněch většinou pražských disidentských vzpomínek o perspektivu obyčejného venkovského faráře a „řadového“ chartisty.

Rád bych zejména připomenul ten po mém soudu úžasný a obrovský okruh lidí, kteří se sice sami nerozhodli nahlas kazit hru normalizační moci a nevystoupili z role jim určené, nicméně vnímali každého chartistu — s jistou licencí řečeno — jako svého zástupce a mluvčího a prokazovali disidentům, otevřeně nasazujícím kůži, skvělou solidaritu a pomoc.

Alespoň já jsem to tak na venkově vnímal. Venkovští chartisté to měli sice v něčem složitější, než ti v Praze — byli jednak ochuzeni o ten častý kontakt a pocit souručenství s ostatními stejně vyloučenými a také na ně bylo víc vidět než v anonymním velkoměstě, o to zajímavější a přirozenější byla ale jejich konfrontace takříkajíc se sousedy.

A už také vzhledem k tomu, že naše paměť trpí sklonem vidět minulost o to černobílejší, oč jsme jí vzdálenější, chci vzpomenout a vzdát hold neokázalé morální i faktické pomoci lidí okolo disidentů — často takových, od kterých by se to ani náhodou nečekalo. Žádnou minulost nikdy netvoří jen hrdinové a padouši, na jejichž soupeření se obvykle historická paměť soustředí.