Je 11. listopadu, Martina. Venku je patnáct stupňů nad nulou, nesněží, bílý kůň nikde. Asi tak do dvanácti let — možná třináct čtrnácti — pro mě den „svatého Martina“ znamenal předzvěst vánoc. Začal čas těšení. Od patnácti už jsem se o poznání méně fixovala na blížící se svátky a o to vroucněji doufala, že zasněží. Někdy od dvaceti (no, možná dřív) je pro mě jedenáctý listopad dnem mladého vína. Husy nejím.

Přestože je mi letos třicet, opět jsem na vánoční svátky začala myslet už na Martina. Po ránu na mě totiž vybafla ze sociálních sítí diskuze: Začíná otázkou: „Všiml si někdo toho, že každý rok již v říjnu dávali v TV hromadu reklam a nabídek vánočního zboží?? Je listopad a v TV minimum?“

Zajímavé, napadlo mě nejprve, a moje antikonzumně zaměřená fantazie začala pracovat. Během jednotek vteřin jsem se skoro začala těšit na subtilní, tiché a skromné svátky. Moje představy ovšem narazily na komentáře, hromadící se pod touto zprvu nevinně působící otázkou: „Muslimská invaze tomu brání… musíme jednat a nejen volat hesla a chodit po Praze“. „Je to tak, aj v obchodech je to vidět, nakonec nám budou chtít vánoce zakázat úplně. Zmetci.“ „Už jsou připravení na islám, to bych blila.“ „A nedej Bože, aby se na vánoční trhy vloudili atentátníci.“

Ještě šťavnatější verze diskuze k téže otázce se odehrává pod pozvánkou na demonstraci „Za naši kulturu a bezpečnou zem“, která se má uskutečnit 17. listopadu u Národního muzea v Praze. Svolává ji třiadvacetiletá Lucie Hašková, autorka původní otázky a „pořadatelka masových protestů proti imigrantům“, která dle svých slov v rozhovoru, jenž skutečně není parodií, nikdy nebyla volit — snad u toho i zůstane —, nikdy se nezajímala o politiku a islám nebere jako náboženství.

„Touhle dobou už televizí jezdil Coca Cola kamion“

Tomu, co se píše na sociálních sítích, máme tendenci věnovat možná až neadekvátní pozornost. Skutečný svět je o mnoho umírněnější, než ten digitální — pokud by nebyl, už dávno u nás nežije ani jeden Rom a muslimové by byli popravováni domobranou hned na hranici České republiky.

Přesto o něčem ony diskuze vypovídají. Vedou je skuteční lidé, kteří v nich sdělují, co si myslí, co je napadá. Projektují do nich své emoce. Své strachy.