Často nespravedlivě přehlíženou rubrikou v DR je Svět. Navzdory skromným zdrojům bývá její produkce impozantní a kvalita příkladná. Minulý týden se stal jakousi malou demonstrací jejích předností. A také se stal v našich novinách zázrak. O tom za chvíli.

V rubrice Svět vyšlo v minulém týdnu celkem dvaadvacet textů, z toho šest zpráv, čtrnáct komentářů, jedna recenze a jedna glosa. Na zprávách je velice znát, že minuciózní analytik Petr Jedlička získal podporu v kolegyni Gaby Khazalové, která sleduje spíše poutavé kulturní a civilizační trendy.

V silné týdny ale vládnou komentáře, což je naše výstavní rubrika, která těží z jedinečné komunity autorů. Kromě sloupkařů Eichlera, Paroubka, Recmanové, Rahimi, Thanta přispěla minulý týden i řada příležitostných autorů. A vydali jsme také celkem tři překlady.

V rubrice Svět jsme minulý týden psali o těchto zemích:

• Čína
• Evropská unie
• Filipíny
• Chile
• Chorvatsko
• Indonésie
• Izrael
• Japonsko
• Kanada
• Korea
• Německo
• Nepál
• Palestina
• Polsko
• Rumunsko¨
• Slovensko
• Spojené státy
• Srbsko
• Turecko

Petr Jedlička: Na severu Chile rozkvetla Atacama, nejsušší poušť na světě

Přítel Petr prostě nepíše zprávy takovéhoto druhu dvakrát rád. Raději dopodrobna zanalyzuje zákruty albánské politiky, a pak je často zasmušilý, že jeho zprávy se nečtou tak, jak by vzhledem ke kvalitě odvedené práce zasluhovaly. My ale víme, že když se někdo důkladně zajímá o svět, v našich novinách získá v podstatě o kterékoli zemi (včetně třeba Západní Sahary) slušný obrázek. Petr by teď jistě namítl, že ale třeba o Nauru ne. Měl by jako vždy pravdu.

Občas ale jeho romantická duše a láska k životu přemůže analytickou kázeň, a pak vydá textík, na který všichni klikají kvůli krásným obrázkům. Tiše se mrzí, jak prší lajky a v duchu si oprávněně říká: „A přitom je to taková pitomost...“ Jeho utrpení jen prohlubuje fakt, že ve zprávě skrytou větu: „Podle odborníků má ovšem tato krása i svoji stinnou stránku — k probuzení spících semen a následnému rozkvětu jsou zapotřebí vskutku mimořádné deště, jež v mimopouštních částech regionu způsobují ničivé záplavy. I při těch letošních zahynulo několik desítek lidí,“ jež kouzelnou kuriozitu povyšuje na věc veřejného zájmu, beztak skoro každý přehlédne. My čtenáři jsme zkrátka zosobněný nevděk.

Gaby Khazalová: V čele Nepálu stanula poprvé prezidentka — komunistka Bhandariová

Vytahovat se není hezké, ale někdy si člověk prostě nemůže pomoct. Zatímco Lidové noviny jsou schopny vydat v době podstatných politických změn v Nepálu lajfstajlový rozhovůrek s Češkou, která se tam zřejmě uchýlila za vyspělejší civilizací, v jehož textu se slovo volby vůbec nevyskytne, ostatní česká média odignorovala Nepál, kde se právě ujímá prezidentského úřadu komunistka Bhandariová, zplna.

Je to asi rozumné. Ještě bychom se třeba mohli dozvědět, že: „Právě Bhandariová se také do velké míry zasadila o konečnou podobu nové ústavy, která stanovuje i kvóty pro zastoupení žen v politice: třetina parlamentu musí být složena z žen, stejně tak alespoň jedna z funkcí prezidenta či viceprezidenta musí být vždy obsazena ženou.“ Ale třeba se nám českým médiím navzdory jednou podaří Nepál dohnat, a možná dokonce i předehnat.

Ivana Recmanová: Netransparentní věznice

Sloupek Ivany Recmanové řeší zdánlivě typický „first world problém“: umístění britské transsexuálky Tary Hudsonové do mužské věznice, poněvadž v dokladech je stále vedena jako muž, a její — nakonec úspěšný — boj za to, aby byla převezena do věznice ženské. Tara prý není dost správnou ženou i proto, že je trestána kvůli bitce v baru.

Je to téma, jak do soutěže debatních týmů: „Případ vyvolal rozruch a také rozdělil Británii na dva tábory. Jeden obhajoval umístění odsouzenkyně do ženské věznice, protože se jednalo z biologického i genderového hlediska o ženu. A navíc pobyt v mužském vězení pro ni znamenal trauma ze sexuálního obtěžování. Z druhého tábora znělo, že skutečná žena by muži nevyrazila zuby, jako odsouzená nemá nárok na určování, kde si odbude trest, a jako bývalý muž může být nebezpečná spoluvězeňkyním.“ Samozřejmě vedle kvetoucí Atacamy je to maličkost, ale přesto: Co byste s Tarou udělali vy?

Linn Thant: Kdo zvítězí v barmských volbách?

Když už máme mezi našimi sloupkaři díky projektu, který se nám podařilo získat, novináře, jenž strávil přes dvacet let v barmských vězeních, je moment prvních svobodných barmských voleb po pětadvaceti letech pro DR sladkou odměnou. Asi těžko tu bude někdo psát k tématu zasvěceněji. Z Barmy nám navíc přijdou fotografie redakčního spolupracovníka Víta Janečka.

Barma nyní tají dech a doufá, že by v ní mohla vládu převzít její nejmilovanější dcera Aun Schan Su Ťij. Ke svému možnému volebnímu vítězství řekla: „Budeme usilovat o politiku smíření. I v případě, že zvítězíme s převahou, třeba i stoprocentní, povedeme vládu smířlivě. Chceme vytvořit dobrý precedens pro celou naši zemi. Volby se nesmí stát hrou, v níž vítěz bere vše. Tak by demokracie neměla fungovat.“

Kdy přesně v MFD slova ztratila svůj obsah? Repro DR

Jan Šícha: Merkelová ustupuje? To by se vám hodilo do krámu!

Je už skoro otrava pořád si stěžovat na otřesnou úroveň českého tisku. Ale co naplat, když se zvláště vydavatelský dům ministra financí tak činí... Když vyjde s palcovým titulkem Pitr se vrací, můžete vzít jed na to, že se nevrací ani idiot. Když se tu píše o sociálním demokratovi, můžete si být jisti, že se jedná o další objednanou štvanici. A pokud se píše o Merkelové, že ustupuje a chystá to, co Orbán, nezbývá už nic než prostě přemýšlet, kdy přesně tu slova ztratila svůj obsah.

Znalec Německa a vynikající novinář Jan Šícha k tomu podotýká: „Když Mladá fronta Dnes na titulní straně napíše „Merkelová ustupuje, chystá to, co Maďaři“, je to něco podobného, jako kdyby někdo v padesátých letech 20. století napsal „Picasso ustupuje, chystá to, co Čumpelík“. Pro připomenutí — Čumpelík byl malíř socialistického realismu, měl pevnou malířskou ruku a sloužil ideologii. Dnes už se Čumpelík sbírá, a je to dobře, jde o ducha doby, kterou jsme prožili. Orbán má také pevnou ruku, i když ne malířskou, a sbírat se nebude.“

George Monbiot: Indonésie hoří. Proč nás to nezajímá?

Když jsem v úterý po poledni zveřejňoval překlad komentáře George Monbiota, dělal jsem to proto, že jsme potřebovali v danou chvíli silný text na titulní stranu. O silný text se nepochybně jedná, ale čistě podle redakčních kritérií; vůbec jsme nepočítali s tím, že by měl mít mimořádný čtenářská ohlas. Co se stalo pak, na to hledíme jako na zázrak.

Monbiotův text rozkliklo prozatím více lidí, než kolik je denní prodaný náklad Hospodářských novin a Lidových novin dohromady. Jen na Facebooku má přes dvacet tisíc sdílení. Podobně impozantní výsledky má i v Guardianu, kde vyšel původně, čili v něm musí být něco univerzálně podmanivého.

Ale co to je? Vždyť Indonésie tu takřka nikoho nezajímá. A ani změny klimatu. Novináři tu běžně přicházejí o práci kvůli tomu, že by chtěli psát více o ekologických tématech. Že by nám tu přece jen něco začalo docházet? Že by mediální ticho o ničení přírody probouzelo až spikleneckou zvědavost? Že by lidé chtěli číst podstatné věci už i o jiných věcech než o uprchlících?

Každopádně DR překonal ve středu 4. listopadu svůj dosavadní rekord v denní čtenosti (39 a půl tisíce lidí podle Google Analytics), což potvrzuje dlouhodobě vzestupný trend. Rubrika Svět navíc bude v následujících měsících ještě o stupeň atraktivnější, protože jsme se dohodli na spolupráci s reportérem Vojtěchem Boháčem. Patří totiž k naším základním východiskům názor, že musíme o světě vědět víc, mají-li se příznivým směrem hýbat poměry také u nás.