Postava Václava Havla je švýcarským nožem české politiky: hodí se prakticky na všechno. Můžete s ním otevřít konzervu hladovějícímu Syřanovi a zároveň jeho ostřím hlídat hranice před parazitujícími cizinci.

Takovou všestrannost předvádí i Michael Žantovský ve svém nedávném článku „Co by řekl Havel o uprchlické krizi“. Žáci nedělní školy se ptají, co by na jejich místě učinil Ježíš, pokud by nerozhodně stál například před tajně ukořistěným necudným časopisem.

Podobně Žantovský nám všem připomíná nejvyšší polistopadovou autoritu. Přešlapujeme totiž před uprchlickou krizí. Rozhodl se tak proto, „aby se nám přemýšlelo lépe“.

Co by udělal sametový revenant?

Podle Žantovského by Havel nejprve pomohl trpícím. Krása. Ale pak by se začal ptát ryze prakticky. Kteří z nich jsou jen ekonomičtí migranti? Chrání Evropa dostatečně své hranice?

A připomínal by lidem žijícím v totalitních režimech, že z nich nemají pouze utíkat. Sami se musí přičinit o jejich svržení. Podobně jako československý disent.

Jak se tedy vyrovnat s takovým textem? Existují dvě možnosti. První, Žantovský svého guru dezinterpretuje. Připomínal by tak falešného spiritistu z devatenáctého století, který před očima užaslé veřejnosti vyvolává duchy zemřelých a ptá se jich na radu.

Ale hlas ze záhrobí je jen ozvěnou osobních zájmů okultního šejdíře (který je v tomto případě ředitelem Knihovny Václava Havla). Pokud se nový žánr „Co by udělal Havel?“ uchytí, můžeme očekávat vzestup voodoo šamanů, kteří křísí mrtvé a proměňují je ve své otroky. Havel se tak stane jen polistopadovou zombie.

Možnost druhá vyznívá ještě palčivěji: Žantovský má možná pravdu. Jistě, neumí pracovat s tekutým mediálním prostorem. Jeho „pravdoláskařská“ pozice potom příliš rychle zapadne do kategorií používaných Konvičkovci: ekonomický migrant, střežení Schengenu a podobně.

Protiví se tak duchu Havlových úvah. Ale samotná politická taktika Václava Havla tu není překroucena, jen dotažena do nepříjemně krajních důsledků.

Havlův odkaz totiž stojí na dvou základech: západních lidských právech a morálním kreditu občanské společnosti. Oba zdroje se ovšem v nynější situaci stávají impotentními v boji za univerzální sociální spravedlnost. A co hůř: proměňují se v munici pro cíle zcela opačné — slouží partikulárním nacionalismům. Jak k tomu došlo?

Za prvé: práva liberálního Zápaďana

Havel se, poučen Heideggerem, snažil o kapitalismus s lidskou tváří, který se neomezuje na tržní instrumentalismus. Tedy: Jak „žít v pravdě“ a zároveň moc nerýpat do trhu a západní politiky?

Přidržel se „lidskosti“, étosu, který přesahuje kalkul a pachtění obchodu. Jak přesně to provedl? Upnul se k New Age výkladům světa, esoterické a zbožštělé subjektivní pravdě. Proto Havel banalizoval lidské, příliš lidské zákony a naopak nad ně povýšil lidská práva.

Ta přece nejsou vynalezena, nýbrž darována Bohem a ukrývají se uvnitř nás - pokud jste tedy člověk ze Západu. Tato svatá práva od té doby dlí nad přízemní politickou praxí, ekonomickou a sociální rovinou.

V důsledku toho se pak bombardování Jugoslávie stalo humanitárním aktem, protože střely dopadaly právě ve jménu těchto práv. Etika, která poskytovala morální arzenál proti represím komunistické normalizace, se tak stala obhajobou násilné geopolitiky Západu. Havel zůstal chycen v cynické pasti pouhého etického rozumu.

Současnost pak už zcela vykastrovala dřívější potenciál lidských práv. Jejich obsah totiž vyplnilo „právo nebýt obtěžován“ jinou kulturou a neoliberální vymoženost finančně profitovat na úkor kohokoli.

Stále mají božský status a nesmí být zpochybněny, ale paradoxně se proměnily v možnost porušovat Desatero. Jsem západní liberál a tak nemusím věřit v žádného Boha, můžu smilnit a také krást v zemích třetího světa. To je „pravda a láska“ naší doby, která je ochotná bez protestů spolupracovat se „lží a nenávistí“ neoliberální praxe.

Nezištná výpomoc uprchlíkům, kteří si s sebou navíc nesou nepříjemně náboženskou morálku, tak naprosto porušuje všechny základní možnosti bílého Evropana. Ekonomicky se nevyplácí a ohrožuje naše „tradice“. Výsledkem je „humanitární islamofobie“.

Za druhé: bezmoc občanské společnosti

Ze zmíněné banalizace každodenní politiky vlastně vychází i Žantovský. Tvrdí, že podle Havla není možné étos evropské integrace zakořenit pomocí dekretů. Vše musí na svých bedrech nést občanská společnost. Je třeba naučit byrokraty v parlamentu, jaká je ta bytostná pravda.

Ovšem občanská společnost se už ozývá: všichni ti Konvičkové, Hamplové, Brichtové a Naštvané matky představují „autentické“ hnutí zdola. Vytváří smutný disent současnosti. Brojí proti totalitnímu islámu a solidárnímu ptydepe z Evropské unie.

Neustále tak vzdorujeme proti všemu a všem, ale pozbyli jsme důvěru v kultivaci opravdu politických a demokratických činů. Stali jsme se nespoutaným undergroundem bojkotujícím univerzální pospolitost.

Zkrocení těchto původně podstatných principů, které se ale vymkly z kloubů, nebude snadné. Figura Václava Havla totiž zastává roli mytického stvořitele naší společnosti. Jeho mocí jsme nabyli svobody. Je posvátným tabu naší doby. Není možno se jej dotknout, aniž by člověk ohrozil realitu a sám sebe poskvrnil.

Abychom použili biologické metafory, které jsou tak oblíbené u xenofobních broukologů: tento mocný héros možná zakódoval do DNA našeho politického organismu určité geny. Ty nyní zmutovaly ve hnutí chystající koncentrační tábory muslimům.

Nechci tvrdit, že Havel může za „naše podělaný životy“. Ale navzdory obecnému přesvědčení nám jeho vládnutí nezanechalo přesné politické strategie, jak se s našimi problémy vyrovnat.

Pozbývá tedy smyslu připomínat Havla, významného aktivistu, zručného dramatika a bystrého esejistu, neustále jen a pouze jako mocnáře. Současná fraška je totiž možná jen dalším aktem Havlova politického dramatu.