Nedávno jeden český antikapitalistický aktivista, který přesídlil do Řecka, v rozhovoru v Literárkách mluvil o tom, že ho vždy zděsí, jak jsou u nás lidé pasivní, i když je neoliberalismus stahuje z kůže. České demonstrace můžou vyvolávat dojem rodinného podniku. Objevuje se na nich zhruba stejná parta lidí, která se zná aspoň od vidění.

Několikrát se tu psalo o tom, proč to tak je. Někdo tvrdí, že to je následek minulého režimu. Lidé v sobě mají zkušenost, že jakékoli vybočení z řady způsobí problémy. Jenže tak je to jen částečně. Ti, kteří už na minulý režim nepamatují, jsou podobně pasivní jako jejich rodiče, jak ukazuje skrovná účast na studentských demonstracích proti zavedení školného.

Další vysvětlení je, že tu působí rodinná výchova. Otec dává synovi rady do života, a říká, aby se do ničeho zbytečně nemíchal a počkal, až se to nějak vyřeší. Takové vysvětlení rovněž kulhá, protože děti vesměs dělají opak toho, co jim rodiče radí. Tyto rady by naopak měly v dětech vyvolávat touhu být jiní než rodiče a politicky se projevit.

Pak je tu další vysvětlení, vliv médií. Jsou tu média, od televize po společenské časopisy, která prosazují pravicové vidění světa, tj. v zásadě morálku odpovědného jedince, který se dokáže postarat sám o sebe. Ti, kdo demonstrují, získávají punc individuí nesamostatných, která požadují, aby se o ně někdo staral, anebo to jsou zkrátka ti, kterým není nic dobré.

Demonstrující navíc vytvářejí kolektiv, byť na pár okamžiků, v němž se svobodné individuum mění ve stádního tvora. Nedávno jistý český filosof psal, že kolektivní identita je vlastně davová identita a davy byly vždy snadnou obětí manipulace ze strany mocichtivých, takže kolektivní identita, ba snad i sám tento pojem, připravuje nástup nějaké totality.

Zde je samozřejmě zapotřebí rozlišit způsob, jímž média referují o jednotlivých demonstracích. Jestliže je to demonstrace proti Paroubkovi, tak ji líčí s růžově zabarvenou, přející „objektivitou“, když o demonstraci proti americké základně, tak s „objektivitou“ nepřející. Ale i tady zůstává podobná potíž jako u předchozího vysvětlení, které se dovolává rodinného zázemí. Zapomíná na to, že lidé nikdy bezprostředně neposlouchají, vždy v nich vzniká jistá distance vůči příkazu, a pokud takový příkaz k politické pasivitě přichází z médií příliš dlouhou dobu, měl by přestat účinkovat. Tak je to v mnoha evropských zemích. Třeba ve Francii se po této stránce média údajně příliš neliší od těch českých, ale jejich poselství neúčinkuje. Francouzi jsou politicky aktivní.

Jak tedy vysvětlit, že česká veřejnost je zatím politicky pasivní? Jak že to bylo v Listopadu 89, v době mimořádné aktivizace české společnosti? Co se přesně stalo, že lidé vyšli do ulic, když ještě rok předtím se oddávali životu na chalupách nebo svým koníčkům a o tom, že by se politicky projevili, nechtěli ani slyšet? Sešlo se tu několik věcí. Jednak z lidí spadl strach a oni zkrátka nemohli jinak než jít demonstrovat. Jednak tu byl společný nepřítel, zkostnatělá politická moc, která prováděla veřejně viditelné násilné zákroky (proti studentské demonstraci 17. listopadu nebo demonstracím předchozím). A pak tady byly symboly odporu, Charta 77, Havel, Dubček…

Kterou z těchto okolností, samozřejmě v podobě pouze vzdáleně shodné s okolnostmi a podmínkami roku 1989, máme dnes? Současná vláda je podle všeho odhodlaná k ostrým řezům, které pocítí většina lidí. Vláda si proti sobě může postavit většinu. Politický terén by pak byl mnohem čitelnější a společný nepřítel by měl jasnější rysy. Dále se postupně a nenápadně objevují aspoň zárodky symbolů odporu jako je ProAlt nebo Alternativa zdola. Tudíž aspoň základní předpoklady pro aktivizaci širší veřejnosti tu již jsou.

Situace je však složitější než v Listopadu 89, protože odpor může mít dvě tváře, jednak radikálně demokratickou a jednak neofašistickou. Teď záleží na tom, která forma odporu převáží.