Kdy skončí pasivita české společnosti?
Michael HauserPodivuhodná pasivita Čechů se dá vysvětlit mnoha způsoby. Přirovnání však kulhají, a tak se zdá, že je potřeba, aby se k aktivnímu odporu sešly příhodné podmínky.
Nedávno jeden český antikapitalistický aktivista, který přesídlil do Řecka, v rozhovoru v Literárkách mluvil o tom, že ho vždy zděsí, jak jsou u nás lidé pasivní, i když je neoliberalismus stahuje z kůže. České demonstrace můžou vyvolávat dojem rodinného podniku. Objevuje se na nich zhruba stejná parta lidí, která se zná aspoň od vidění.
Několikrát se tu psalo o tom, proč to tak je. Někdo tvrdí, že to je následek minulého režimu. Lidé v sobě mají zkušenost, že jakékoli vybočení z řady způsobí problémy. Jenže tak je to jen částečně. Ti, kteří už na minulý režim nepamatují, jsou podobně pasivní jako jejich rodiče, jak ukazuje skrovná účast na studentských demonstracích proti zavedení školného.
×
Diskuse
Chybí osobnost. Aby se dalo mluvit o konci pasivity, musí změnu smýšlení podniknout nějaké kritické množství lidí. A vzepřít se uvnitř sebe většinově sdílenému mainstreamu, velmi usnadňuje opření se o nějakou autoritu. Má moderní levice svého „knížete“?
MP
September 17, 2010 v 20.40
Poslední odstavec je velmi, velmi důležitý!
panu Klimešovi:
1) Jako republikán se (opakovaně) velmi důrazně ohrazuji proti označení kníže. Navíc mám za to, že bezmyšlenkovitě přejímat tento inflační výraz znamená zaplevelovat veřejnou rozpravu reakční rétorikou.
2) Tvrdit, že Schwarzenberg je osobností je slovo do pranice. To byste měl být schopne zdůvodnit.
panu Plevovi:
Ano, máte pravdu. Přidal bych ještě jako námět: Jaký je rozdíl mezi radikální demokracií a nedávno zde vzývaným "radikálním liberalismem"? Podle mne naprosto zásadní.
1) Jako republikán se (opakovaně) velmi důrazně ohrazuji proti označení kníže. Navíc mám za to, že bezmyšlenkovitě přejímat tento inflační výraz znamená zaplevelovat veřejnou rozpravu reakční rétorikou.
2) Tvrdit, že Schwarzenberg je osobností je slovo do pranice. To byste měl být schopne zdůvodnit.
panu Plevovi:
Ano, máte pravdu. Přidal bych ještě jako námět: Jaký je rozdíl mezi radikální demokracií a nedávno zde vzývaným "radikálním liberalismem"? Podle mne naprosto zásadní.
JČ
všiml jsem si, že si na výraz kníže opakovaně stěžujete, ale domnívám se, že jeho užívání v DR a vůbec v levicocých médiích je jazykově opodstatněné a nenahraditelné: Schwarzenberg se stal politickou hvězdou především proto, že je v očích jisté části voličů asociován s "knížecími" způsoby, což znamená především s údajnou pozvneseností nad bahno české politiky (na tom, že je to nesmysl, bohužel v době mediální nezáleží). Zamilovanost do Schwarzenberga je skutečně zamilovaností do "knížete" a zároveň znakem hluboké krize reprezentativní demokracie v této zemi. Výraz "kníže" tak v levicových médiích pojmenovává faktický stav věci (důvod něčí obliby) a zároveň kritickou distanci (tento faktický stav je krizí demokracie). V tomto svém sémantickém bohatství je výraz myslím nenahraditelný - a v levicovém prostředí se o svém republikánském přesvědčení přece nepotřebujeme přesvědčovat.
Až budeme psát článek do Lidových novin (pokud někdo z nás něco takového někdy bude dělat), výraz kníže jistě nepoužijeme, protože tam by takhle nefungoval a navíc tam by skutečně mohl zaplevelovat veřejnou debatu v tom smyslu, na nějž upozorňujete. Ale v DR je jeho ironické zahrocení snad všem jasné, dokonce i příznivcům pravice, čtou-li to.
Až budeme psát článek do Lidových novin (pokud někdo z nás něco takového někdy bude dělat), výraz kníže jistě nepoužijeme, protože tam by takhle nefungoval a navíc tam by skutečně mohl zaplevelovat veřejnou debatu v tom smyslu, na nějž upozorňujete. Ale v DR je jeho ironické zahrocení snad všem jasné, dokonce i příznivcům pravice, čtou-li to.
Janu Černému: Nesouhlasím z několika důvodů. Některé zkusím načrtnout.
Říkat, že to je ironie, je v něčem podobné, jako říkat někomu „Mozarta musíš poslouchat ´takhle´, slyšíš to? – no, a teď to slyšíš správně“ (nejsme páni jazyka, jazyk není naším hotovým nástrojem).
To, že republikánství je (či mělo by být) samozřejmostí, je jenom zdání. Leckdo se např. „hlásí k“ demokracii a přitom akceptuje ekonomickou autokracii, aniž by v tom viděl rozpor. Duch vládnoucí dnešní rozpravě (a nemylme se, ta se neodehrává na pravicovo-levicových „karteziánských“ souřadnicích) je bytostně protievropský. A to, zda tuto protievropskost vnímáme spíše s akcentem na destrukci křesťanství nebo na destrukci lidskosti je rozvedením tohoto základního nahlédnutí (a postoje). Pro mne, jako ateistu kupřikladu stojí křesťanství na lidskosti, ale nemám vůbec nic proti tomu, spočívá-li pro někoho jiného lidskost na křesťanství.
Skutečným důvodem „přihlášení se“ k republice je zejména vědomí, že žiju dnes (a tedy ne „nad časem“). Nezbytnou podmínkou tohoto vědomí (a této vůle) je přihlášení se k evropské tradici (antické, křesťanské, osvícenské ...).
A ještě něco: skutečná politika není věcí pocitů, sympatií a antipatií, obliby. (Carl Schmitt je ovšem v tradici německého romantismu přesvědčen o opaku.) Proto je neopatrné analyzovat řeč politické (tedy i protipolitické) rozpravy s důrazem na tyto její momenty. Z toho totiž výsměch a pohrdání, tito zdatní souputníci dnešního vládnutí čerpají svou sílu.
Sémantické bohatství podle mě spočívá v něčem jiném.
Dodatek (ve formě zkratky): V podstatném (češství, evropanství, lidství, opravdovost) se cítím blíže Masarykovi (ale také Jaroslavu Haškovi) nežli Janu Patočkovi. (Ale nikomu to nevnucuji.)
Říkat, že to je ironie, je v něčem podobné, jako říkat někomu „Mozarta musíš poslouchat ´takhle´, slyšíš to? – no, a teď to slyšíš správně“ (nejsme páni jazyka, jazyk není naším hotovým nástrojem).
To, že republikánství je (či mělo by být) samozřejmostí, je jenom zdání. Leckdo se např. „hlásí k“ demokracii a přitom akceptuje ekonomickou autokracii, aniž by v tom viděl rozpor. Duch vládnoucí dnešní rozpravě (a nemylme se, ta se neodehrává na pravicovo-levicových „karteziánských“ souřadnicích) je bytostně protievropský. A to, zda tuto protievropskost vnímáme spíše s akcentem na destrukci křesťanství nebo na destrukci lidskosti je rozvedením tohoto základního nahlédnutí (a postoje). Pro mne, jako ateistu kupřikladu stojí křesťanství na lidskosti, ale nemám vůbec nic proti tomu, spočívá-li pro někoho jiného lidskost na křesťanství.
Skutečným důvodem „přihlášení se“ k republice je zejména vědomí, že žiju dnes (a tedy ne „nad časem“). Nezbytnou podmínkou tohoto vědomí (a této vůle) je přihlášení se k evropské tradici (antické, křesťanské, osvícenské ...).
A ještě něco: skutečná politika není věcí pocitů, sympatií a antipatií, obliby. (Carl Schmitt je ovšem v tradici německého romantismu přesvědčen o opaku.) Proto je neopatrné analyzovat řeč politické (tedy i protipolitické) rozpravy s důrazem na tyto její momenty. Z toho totiž výsměch a pohrdání, tito zdatní souputníci dnešního vládnutí čerpají svou sílu.
Sémantické bohatství podle mě spočívá v něčem jiném.
Dodatek (ve formě zkratky): V podstatném (češství, evropanství, lidství, opravdovost) se cítím blíže Masarykovi (ale také Jaroslavu Haškovi) nežli Janu Patočkovi. (Ale nikomu to nevnucuji.)
September 19, 2010 v 0.25
Při výčtu faktorů, které ovlivnily aktivitu českých občanů v listopadu 1989, opomenul, podle mne, pan Hauser nejméně další dva. Předně to byla mezinárodní situace – Moskva dala najevo, že jí to nezajímá a v ostatních evropských socialistických zemích (kromě Rumunska) již významné změny probíhaly. A zadruhé, bylo stále zřejmější, že onen společný nepřítel se rozkládá, není schopen (ochoten) se bránit a moc nechává ležet na ulici.
Právě neexistence těchto faktorů zřejmě výrazně ovlivňuje stávající pasivitu české veřejnosti. Domácí neoliberální pravice posiluje (viz. výsledky voleb a přijímaná opatření) a občanský odpor v některých evropských zemích ke změnám zatím nevede.
Úvahy podobného typu by měly respektovat i mezinárodní (evropské) souvislosti. Bez jejich (značného) vlivu se toho v Čechách moc neděje …
Právě neexistence těchto faktorů zřejmě výrazně ovlivňuje stávající pasivitu české veřejnosti. Domácí neoliberální pravice posiluje (viz. výsledky voleb a přijímaná opatření) a občanský odpor v některých evropských zemích ke změnám zatím nevede.
Úvahy podobného typu by měly respektovat i mezinárodní (evropské) souvislosti. Bez jejich (značného) vlivu se toho v Čechách moc neděje …
Ještě - v obecnější rovině - k ústřední otázce:
Adorno v souvislosti s (poválečným) antisemitismem řekl (přibližně): Všichni jen PŘIHLÍŽEJÍ, co se s druhými děje.
Adorno v souvislosti s (poválečným) antisemitismem řekl (přibližně): Všichni jen PŘIHLÍŽEJÍ, co se s druhými děje.
http://www.lidovky.cz/homo-politicus-bohemicus-0hh-/ln_noviny.asp?c=A100918_000068_ln_noviny_sko&klic=238965&mes=100918_0
Je to jen propaganda pravicových médií, která nás chtějí ukolébat a udržet v pasivitě?
Je to jen propaganda pravicových médií, která nás chtějí ukolébat a udržet v pasivitě?
Otázka, zda jde v LN o propagandu se mi zdá být, vzhledem k tématu článku, irelevantní. Argumentace v onom článku celkem nevhodně nazvaném „Homo politicus BOHEMICUS“, respektive v oněch anketách, na které se text odvolává, je zvláštní už tím, že – jak je dnes bohužel obvyklé – se točí kolem zařazení do jakéhosi „evropského žebříčku“.
Jenomže Michael Hauser se ptá na pasivitu ČESKÉ společnosti.
Otázkou podobně závažnou jako otázka nevolební participace je: jaká je úhrnná síla všech těch, jejichž „aktivita“ se projevuje
a) ignorováním voleb,
b) bojkotováním voleb a
c) takzvaným „protestním“ hlasováním?
Nejde – zdůrazňuji – o počet (kvantitu) všech těchto voličů-nevoličů, nýbrž o kvalitu, tedy o to, jakou společenskou sílu setrvačnosti (Milan Šimečka mluvil o „nehybnosti“) REÁLNĚ představují.
Vždyť pouhou reaktivitu asi nemůžeme považovat tak docela za aktivitu. (Proto se také, ač kvituji vynalézavost iniciátorů, na ono letošní nadšení z „kroužkování“ dívám s dost velkými rozpaky. Nepovažují to v žádném případě za skutečné "rozhýbání" společnosti.)
Listopad 1989 (jak to zde výstižně připomíná Bohumír Molnár) na otázku politické aktivity vrhá problematizující světlo: Konat, až když už očividně vcelku nic nehrozí. A příště podle stejného vzorce čekat, až – tentokrát na rozdíl od roku 1989 SOCIÁLNÍ (!) – konflikt bude nezadržitelný a propukne naplno, a pak být zase – jako obvykle – nepřipraven? (Zdalipak tam potom potkáme i všechny ty nespokojeně spokojené paní Hyldebrantové?)
Možná (kdo chce, ať se klidně směje) nejde o nic menšího než o národní OBROZENÍ (či, jak říká trochu jemněji Lubomír Zaorálek, o "porozumění vlastním dějinám"). To je - a ne teprve od včerejška - neoddělitelné od obrození evropského. (I zde sdílím příslušenou výhradu páně Molnárovu).
Jenomže Michael Hauser se ptá na pasivitu ČESKÉ společnosti.
Otázkou podobně závažnou jako otázka nevolební participace je: jaká je úhrnná síla všech těch, jejichž „aktivita“ se projevuje
a) ignorováním voleb,
b) bojkotováním voleb a
c) takzvaným „protestním“ hlasováním?
Nejde – zdůrazňuji – o počet (kvantitu) všech těchto voličů-nevoličů, nýbrž o kvalitu, tedy o to, jakou společenskou sílu setrvačnosti (Milan Šimečka mluvil o „nehybnosti“) REÁLNĚ představují.
Vždyť pouhou reaktivitu asi nemůžeme považovat tak docela za aktivitu. (Proto se také, ač kvituji vynalézavost iniciátorů, na ono letošní nadšení z „kroužkování“ dívám s dost velkými rozpaky. Nepovažují to v žádném případě za skutečné "rozhýbání" společnosti.)
Listopad 1989 (jak to zde výstižně připomíná Bohumír Molnár) na otázku politické aktivity vrhá problematizující světlo: Konat, až když už očividně vcelku nic nehrozí. A příště podle stejného vzorce čekat, až – tentokrát na rozdíl od roku 1989 SOCIÁLNÍ (!) – konflikt bude nezadržitelný a propukne naplno, a pak být zase – jako obvykle – nepřipraven? (Zdalipak tam potom potkáme i všechny ty nespokojeně spokojené paní Hyldebrantové?)
Možná (kdo chce, ať se klidně směje) nejde o nic menšího než o národní OBROZENÍ (či, jak říká trochu jemněji Lubomír Zaorálek, o "porozumění vlastním dějinám"). To je - a ne teprve od včerejška - neoddělitelné od obrození evropského. (I zde sdílím příslušenou výhradu páně Molnárovu).