Kdo by dnes neodsuzoval konzum, ten prokletý symbol současné epochy, metlu západního světa, životní postoj nebo vlastnost, kterou jaksi paušálně přisuzujeme všem jeho obyvatelům, až se to stalo prázdným klišé. Nadměrná spotřeba bývala odjakživa terčem kritiky filosofů, proroků a různých mravokárců, zatímco chudobu či askezi obvykle dotyční velebili jako ctnost.

Extrémní chudobu jakožto výraz zřeknutí se civilizačního komfortu preferovali v dobách antického Řecka zejména kynikové. Kynická filosofická škola odvozovala své jméno pravděpodobně od řeckého výrazu pro psa (kyón, druhý pád kynos). Mnozí se také k označení „pes“ hlásili.

Kynikové se na řecké historické scéně objevili v době, kdy se helénistická kultura začíná šířit po celém tehdejším známém světě, zatímco v samotném Řecku nastává pozvolný úpadek antické polis, spojený s mravní a sociální krizí. Demokracie začíná jevit známky politické vyprázdněnosti. Na rozdíl od naší dnešní demokracie, která je příliš individualistická, byla ta řecká příliš kolektivistická.

Pospolitost člověka ovládala, dusila svobodu jedince, připoutala ho k sobě zákony, které neumožňovaly přemýšlet vlastní hlavou. Proti determinaci jedince civilizací, proti jeho podřízenosti postavili kynikové autonomii člověka jako mravní bytosti, odvahu, rozum a návrat k přírodě. A také kosmopolitní myšlení; pokládali sami sebe za světoobčany. Cenili si bezprostřednosti, byli lhostejní k bohatství, k moci, dokonce i ke vzdělání.

Pohrdání mocí a bohatstvím je dobře patrné na příhodách jednoho z kyniků, Diogéna ze Sinopy. Diogénes, proslulý filosof-provokatér, o kterém každé dítě ví, že bydlel v sudu, zatímco podle některých historiků vznikla tato domněnka chybným překladem řeckých textů, prý reagoval na výzvu svého obdivovatele, mocného Alexandra Makedonského, aby vyslovil jakékoliv přání, slovy „ustup mi ze slunce“. Diogénes neuznával ani pilíř antické společnosti - otroctví. Když byl zajat a prodán na tržišti, vůbec ho to nerozrušilo. Místo toho prohlásil: „Nejsou lvi otroky svých chovatelů. Naopak, tito slouží lvům.“

Vždycky mi připadalo trochu zvláštní, že Diogénes se zřejmě těšil obdivu Jana Amose Komenského. Proč by o něm jinak pedagog Komenský napsal a v roce 1640 s žáky lešenského gymnázia nacvičil divadelní hru Diogenes cynicus redivivus? Vždyť Diogenes byl pohan a ještě ke všemu pohrdal vzděláním, byl vlastně nezávislým individualistou. Raději bydlel sám v sudu, než by obydlí s někým sdílel. Neuznával manželství, podobně jako jiné instituce, ačkoliv ženám se nikterak nevyhýbal. Co tedy oceňoval protestantský teolog na způsobu života „psa“ Diogéna, který byl tak nonkonformní, že dokonce na veřejnosti masturboval? Věděli žáci lešenského gymnázia o vtipném filosofovi i tohle?

Na druhé straně možná mají ti dva přece jen dosti společného. Jistě se najdou vlastnosti, které Komenský na Diogénovi ocenit mohl. Třeba smysl pro lidskou svobodu, důraz na soběstačnost a prostý, nenáročný způsob života, vysoké hodnocení fyzické práce. Nakonec, oba dva usilovali o nápravu společnosti návratem člověka k sobě samému, když křesťan Komenský teoreticky mohl mít blíže k jiným historickým postavám, jež nastavovaly společnosti zrcadlo.

↗

Diogénes prý reagoval na výzvu svého obdivovatele Alexandra Makedonského, aby vyslovil jakékoliv přání, slovy „ustup mi ze slunce“. Ilustrace en.wikipedia.org

Úlohu karatelů konzumu, pokrytectví i jiných neřestí plnili ve starém Izraeli namísto štěkajících a kousajících „psích“ filosofů proroci. Ovšem trochu jiným způsobem. Izraelští proroci žili v úplně jiném společenském prostředí, které museli respektovat, takže své spoluobčany vyváděli z míry odlišným způsobem, než to dělali řečtí kynikové.

Navíc měli, na rozdíl od kyniků, ke svému úkolu mandát od transcendentní autority, k níž se lidé měli vrátit, zatímco kynikové vlastně nezastupovali nikoho. Oni spíš narušovali zaběhaný řád světa, který se jim jevil jako nesmyslný a pokrytecký. Záměrem kyniků patrně nebylo založit nový řád, ale navrátit člověka k jeho přirozenosti. Neměli v oblibě Prométhea, zakladatele civilizace, ale Hérakla, který vedl život plný fyzické námahy. Kdo ví, jak by se byli řečtí kynikové a izraelští proroci navzájem snášeli? Jak obdobné a zároveň protikladné jsou kořeny naší dnešní civilizace!

Dnes proroky i kyniky nahrazují různé individuality, například umělci, kteří ovšem často mají k chudobě dost daleko. Místo „psů“ kyniků tady máme „hlídací psy demokracie“. Nevím, zda se sami jako kynici nebo jako proroci také cítí, ale někteří si z proroků spíš utahují. Bylo by možné například karikaturisty typu Charlie Hebdo považovat za novodobé kyniky? Nebo mají blíž k cynismu? Pojem „cynismus“ se utvořil zkreslením významu slova „kynismus“ a znamená bezcitnost, otrlost. Cynismus je něco nehumánního. Dají se naproti tomu způsoby kyniků považovat za humánní? Je vůbec apel na omezení konzumu humánní?

Zaujal mě například tento Diogénův výrok, který jsem objevila mezi citáty slavných osobností: „Člověk je učeň, bolest je jeho mistrem. Nic se nenaučíš bez mistra.“ Lze oceňování lidské bolesti, popřípadě vítání utrpení, považovat za humánní přístup? A co tedy vlastně znamená být humánní? Znamená to být na lidi hodný, dopřát jim konzum, případně jim promíjet jejich nedostatky a chyby? Nebo to naopak znamená snažit se, aby lidé realizovali své skryté možnosti, aby se rozšířilo jejich vědomí (což bolí), aby se stali lepšími, než jsou, zkrátka dostat z nich (třeba i proti jejich vůli) to pozitivní, co v nich dříme? A kdo vůbec má právo o tom rozhodovat?

Naše doba se v něčem trochu podobá době Diogénově. I dnes máme období nestability a zmatků. I dnešní demokracie se nám mnohdy jeví jako vyprázdněná. Prázdnota je mimochodem pro kynismus (a možná i pro cynismus) jaksi symbolická. Také dnes se v jistém smyslu posunujeme směrem od polis ke kosmopolis, a to k mnohem širší, než byla ta antická. Snad proto je v současné době Diogénův styl provokování poměrně oblíbený. Leckterý umělec nebo filosof provokuje veřejnost svým vzhledem, svými názory nebo svými výtvory. Styl provokace někdy používá i Slavoj Žižek. Otřásat zažitými představami a stereotypy se pokládá za účinný způsob, jak v lidském myšlení způsobit žádoucí obrat. Člověk by se měl naučit přemýšlením odlišovat podstatné od nedůležitého, měl by se zbavit závislostí, na ničem by neměl lpět. Poukazování na nesmyslnost lidského konání by mělo lidi přivést k hledání nového životního smyslu.

Bohužel, ne vždy a ne u každého to funguje. Lidé si „to staré“ buď brání zuby nehty, nebo si naopak časem mohou zvyknout na neustálé zpochybňování čehokoliv, aniž by se stali lepšími. Stanou se vpravdě cynickými: imunními vůči dobru i zlu.