Kynikové a cynikové
Eva HájkováProč žil Diogénes v sudu? A má i naše doba svoje diogény? Dnes se v jistém smyslu posunujeme směrem od polis ke kosmopolis.
Kdo by dnes neodsuzoval konzum, ten prokletý symbol současné epochy, metlu západního světa, životní postoj nebo vlastnost, kterou jaksi paušálně přisuzujeme všem jeho obyvatelům, až se to stalo prázdným klišé. Nadměrná spotřeba bývala odjakživa terčem kritiky filosofů, proroků a různých mravokárců, zatímco chudobu či askezi obvykle dotyční velebili jako ctnost.
Extrémní chudobu jakožto výraz zřeknutí se civilizačního komfortu preferovali v dobách antického Řecka zejména kynikové. Kynická filosofická škola odvozovala své jméno pravděpodobně od řeckého výrazu pro psa (kyón, druhý pád kynos). Mnozí se také k označení „pes“ hlásili.
Kynikové se na řecké historické scéně objevili v době, kdy se helénistická kultura začíná šířit po celém tehdejším známém světě, zatímco v samotném Řecku nastává pozvolný úpadek antické polis, spojený s mravní a sociální krizí. Demokracie začíná jevit známky politické vyprázdněnosti. Na rozdíl od naší dnešní demokracie, která je příliš individualistická, byla ta řecká příliš kolektivistická.
Pospolitost člověka ovládala, dusila svobodu jedince, připoutala ho k sobě zákony, které neumožňovaly přemýšlet vlastní hlavou. Proti determinaci jedince civilizací, proti jeho podřízenosti postavili kynikové autonomii člověka jako mravní bytosti, odvahu, rozum a návrat k přírodě. A také kosmopolitní myšlení; pokládali sami sebe za světoobčany. Cenili si bezprostřednosti, byli lhostejní k bohatství, k moci, dokonce i ke vzdělání.
Takže, může mít tato výzva ke kynickému (respektive stoickému, jakožto poněkud umírněnější variantě) překonávání vlastní závislosti na světě materiálních věcí mít nějakou šanci v dnešní době?
I když přihlédneme k tomu, že to kynické/stoické hnutí ve své době získalo určitý počet aktivních vyznavačů, nelze zároveň odhlédnout od skutečnosti, že se tak dělo - jak ostatně v článku už zmíněno - za dob společenské a politické krize. Zkrátka, únik do vnitřního světa hledá jenom ten, kdo už nemůže nalézt žádnou oporu či jistotu ve světě vnějším. A nezdá se, že by současný svět byl (už) natolik se rozpadající, že by nějaké relevantní části populace houfně hledaly únik do světa ryze vnitřních hodnot. Chléb a hry stále ještě fungují.
A za druhé je nutno připojit ještě jednu nikoli nevýznamnou okolnost. Platón svého času Diogéna (s kterým se nacházel v hlubokém názorovém konfliktu) charakterizoval jako "zdivočelého Sokrata".
Tím chtěl Platón říci toto: ano, i jeho vlastní učitel a životní autorita Sokrates také provokoval usedlou, měšťáckou společnost svými velmi neortodoxními myšlenkami a třeba i počiny. Jenže, on tu byl jeden velice zásadní rozdíl: Diogénes - i když byl filozofem a autorem celé řadě děl, i literárních - tak nakonec podle všeho zaujímal opravdu jenom ryze negativistický postoj. Právě jenom ten únik ze světa do říše své vlastní osobnosti.
Zatímco Sokrates - tam byly intence zcela opačné, Sokrates neutíkal z tohoto světa, naopak Sokrates na něj útočil s cílem a záměrem ho změnit, zlepšit.
Jednou větou by se dalo říci, že Sokrates se - přes všechny své provokace - nakonec snažil něco nového, lepšího vytvořit; zatímco Diogénes byl jenom destruktivní.
Podle mě není ani tak docela pravda, že Diogénes byl jen destruktivní, protože on uznával lidskou práci. To je dost antidestruktivní.
Ta konstruktivnost - destruktivnost: já sám jsem zmínil, že ono to není tak úplně jednoduché či jednostranné, Diogénes v každém případě uznával jakýsi kosmologicko-přírodní pořádek či zákon a vycházel z něj, on byl "destruktivní" spíše jen v teoretické rovině, s tím Vaším označením "antifilosof" můžete mít docela dobře pravdu.
Ale přece, když porovnáme Diogéna se Sokratem, pak je mi přece jenom daleko bližší ten Sokrates - to byl sice také "provokatér", a z pohledu většinové etablované měšťácké společnosti i on byl destruktivním elementem (a právě proto také nakonec odsouzen k trestu smrti) - nicméně zároveň to byl právě tento Sokrates, který se pokoušel vytvořit či alespoň odůvodnit nějaký vyšší pořádek ve věcech lidských. Zatímco Diogénes - zdá se - zůstal omezený opravdu jenom na to fyzično. I když ho třeba pojímal pozitivně.