Klimatický mýtus číslo jedna: řešení vyžaduje spolupráci s velkými firmami
Redakce DRPřinášíme první díl nového seriálu k nastávající konferenci OSN ke změně klimatu. Každé pondělí vám nabídneme dekonstrukci jednoho z klimatických mýtů.
Jak se blíží prosincová konference OSN o změně klimatu (COP21) v Paříži, narůstá na intenzitě i diskuse o příčinách, souvislostech a možných řešeních klimatické krize jako takové. Uvádíme desetidílnou sérii, která vyčíslí omyly, jež se v této diskusi nejběžněji vynořují. Začínáme dokola omílanou frází, která se stala součástí slovníku většiny byznysmenů, lobbistů a bohužel i politiků…
Mýtus
První mýtus zní obvykle nějak následovně: „Velké korporace se mění. Chtějí se podílet na řešení, činí konkrétní kroky ke zpomalení oteplování. Musíme jejich snahy ocenit a přizvat nejvýznamnější firmy do rozhodování.“ Někdy se dokonce dozvídáme, že jsou to právě velké korporace, kdo nás „spasí“, protože politikům oproti nim schází kompetence i odhodlání. Na konferencích OSN o změně klimatu to slýcháme každoročně. Měli bychom si však uvědomit následující:
- Velké korporace nejsou z rozhodování vyloučeny.
Vpravdě do očí bijícím příkladem neúměrného vlivu, jaký korporace v klimatické politice mají, byl COP19 — klimatická konference, která se uskutečnila před dvěma lety ve Varšavě. Na jeho sklonku občanská společnost jednotně vyjednávání opustila, na protest proti drtivému vlivu korporátního lobbingu na jeho průběh.
Značky největších světových znečišťovatelů byly na místě takřka všudypřítomné, pokrývaly výzdobu konferenčního centra i materiály rozdávané delegátům. Výkonná tajemnice konference Christiana Figueres se dokonce z části jednání omluvila, aby mohla pronést řeč na summitu Světové uhelné asociace. Na úrovni regionální a národní jsou jakékoli protiemisní či antifosilní programy urputným lobbingem systematicky oslabovány. Velké fosilní firmy utratily miliony eur, aby byly klimaticko-energetické cíle Evropské unie pro rok 2030 co nejnižší.
Ve všech evropských zemích jsou velké korporace tak či onak do rozhodování zapojeny, což jim umožňuje ohýbat ve svůj prospěch (nejen) ekologickou legislativu. Zdá se proto, že „inkluzivní“ rétorika spolupráce s byznysem slouží spíše jako zástěrka, která má ospravedlňovat současný stav.