„Počkej, ty tam fakt jdeš? Tobě se v Anglii nelíbilo? Proč zrovna ty, žena s titulem z prestižní školy, jdeš na magistra na regionální univerzitu?“

Takovéto a podobné dotazy jsem za poslední tři měsíce slyšela nesčetněkrát a nejspíš je ještě nesčetněkrát uslyším. Abych je ale alespoň částečně redukovala, rozhodla jsem se svému návratu do vlasti věnovat tento sloupek.

Aby bylo srozumitelné, proč jsem se vrátila, je důležité pochopit, proč jsem vlastně odešla.

V devatenácti letech, hned po maturitě, jsem nastoupila na vysokou školu v Británii. Přijímací proces nebyl až tak náročný, a když škola viděla, že jsem splnila jazykové skóre a získala hezké známky u maturity, dočkala jsem se definitivního přijetí.

Byla jsem přijata i na několik oborů v České republice, ale nakonec zvítězila velká instituce v centru Londýna — snad proto, že jsem chtěla být v centru světového dění a zároveň měla zájem o co nejvíc cizích jazyků, což studijní plán sliboval víc než dost. A stejně jako část čerstvě dospělých lidí jsem toužila si zkusit žít bez rodičů.

Tehdy jsem měla mlhavé představy o budoucnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci věnovat vzdělávací politice, nebo jazykovědě. Oboje mě fascinovalo, ale bylo mi jasné, že bych se časem stejně musela vyprofilovat jedním nebo druhým směrem.

V průběhu prvního ročníku jsem zjistila dvě důležité věci. V první řadě, že mě baví lingvistika. Zatímco moji spolužáci byli na hodinách úvodu do jazykovědy zoufalí z binárních stromečků nakreslených na tabuli a z predikátové logiky prvního řádu, kterou jsme zapisovali fonologické změny, pro mě to byla pastva pro duši. Bylo mi jasné, že binární stromečky ani predikátová logika by mě v pedagogice nepotkaly, a proto jsem se rozhodla, že se vydám jazykovědným směrem.

Zadruhé jsem zjistila, že Londýn, a vlastně i celá Británie, nebylo místo, kde bych chtěla prožít zbytek života. Věděla jsem, že je to výborné místo ke studiu, ale ne k rodinnému životu, dokonce snad ani k tomu samotářskému bych ho nedoporučila.

Po prvním ročníku jsem se dozvěděla další podstatnou věc: že naše škola nevypisuje tolik lingvistických předmětů, kolik bych uvítala. Mé nadšení pro jazykovědu ale neutuchalo, ba naopak, a bylo mi jasné, že budu-li se chtít lingvistice seriózně věnovat, bakalář mi stačit nebude.

Když už jsem se tedy rozhodla hlásit se na lingvistiku na magisterském stupni, musela jsem si ujasnit, kam se budu hlásit. Byla jsem limitována tím, že jsem mluvila plynně pouze třemi jazyky, a to češtinou, angličtinou a španělštinou. Španělsky mluvící země jsem vyřadila ihned — španělské školství na mě během Erasmu dojem neudělalo a do Latinské Ameriky jsem si netroufala.

Z anglicky mluvících zemí připadaly v úvahu Spojené státy a Velká Británie. Spojené státy jsem ale nakonec také vyškrtla, protože i když se mohou pochlubit několika vynikajícími lingvistickými pracovišti, tamější systém pamatoval téměř výhradně jen na integrované magisterské a doktorské studium, přičemž jsem nevěděla, jestli na doktorát nakonec půjdu. Nakonec mi tedy zůstaly Velká Británie a Česká republika.

Přihlásila jsem se na několik škol, pokusila se zvládnout přijímací řízení a zároveň závěrečné zkoušky na vysoké škole a nakonec jsem získala celkem tři přijetí, a to v obou státech.

Několik týdnů jsem se rozhodovala, kam nastoupím. V hlavě mi běhaly scénáře toho, jak by se můj život mohl dál vyvíjet podle toho, na jakou školu bych se upsala.

Mohla jsem jít na prestižní školu. Byla bych v radikálním levicovém a neeurocentrickém prostředí, ačkoliv bych pobývala v Británii — a na pár měsíců bych se podívala do Jordánska. Pokračovala bych víceméně v tom, co jsem započala na bakaláři. V tom dobrém i špatném smyslu.

Mohla jsem jít na relativně prestižní školu. Byla bych v levicovém, ale spíš eurocentrickém prostředí v srdci Evropy. Dělala bych velice specializovaný obor, kterému se věnovalo malé pracoviště, jehož budoucnost byla nejistá.

Mohla jsem jít na školu, která měla prestiž z těchto škol nejnižší, byť její kvalita byla velmi dobrá. Nejspíš bych v levicovém prostředí nebyla a mezinárodní prostředí by mě tam také nepotkalo, ačkoliv se jedná o docela podstatný dopravní uzel poblíž hranic. Na druhou stranu bych měla možnost se věnovat věcem, které mě lákaly, ale ke kterým jsem se na bakaláři nedostala. Kvantitativní lingvistika. Analýza politického diskurzu. Statistika. Fyzika! A kvantová! A dokonce i genetika!

Po pár týdnech bylo tedy jasně rozhodnuto — na podzim se stěhuji na Moravu.

Část mého okolí mé rozhodnutí překvapilo. Nemohu mu to však zazlívat — pohybuje-li se člověk v prostředí, kde se neustále zdůrazňuje zahraniční mobilita a výhoda studia na prestižních univerzitách, dá rozum, že časem si začne myslet, že české školství na globální scéně neobstojí.

Jenomže prestiž je celkem neobjektivní měřítko, a pokud člověk hodlá nastoupit na magisterské studium, které je ve své podstatě specializované, nemá smysl chodit někam, kde získá hezký papír, který si pak pověsí na zeď, nýbrž tam, kde ho to posune kýženým směrem. Magisterské studium je navíc oproti bakalářskému mnohem kratší a času na „rozkoukávání“ tam mnoho nezbývá.

Pro mě bylo zásadní věnovat se tomu, co mě baví a zajímá. Kdybych šla na školu, která má nejvyšší prestiž, věnovala bych se sice pořád jazykovědě, ale zároveň bych si pořád v hlavě přemítala ono „co by, kdyby“. Teď vím, že takové myšlenky nebudu muset vůbec řešit.

Škola, na kterou jsem zamířila, měla nakonec v několika ohledech v oboru jazykovědy velmi dobré postavení. Mezi interními i externími pracovníky je několik kapacit velkého formátu a škola zároveň umožňuje za solidní peníze participovat na výzkumu, což je něco, čeho bych se na škole v Británii spíš nedočkala. Krom toho bych tam musela platit vysoké školné, zatímco v České republice mám vzdělání stále „zadarmo“.