„Počkej, ty tam fakt jdeš? Tobě se v Anglii nelíbilo? Proč zrovna ty, žena s titulem z prestižní školy, jdeš na magistra na regionální univerzitu?“

Takovéto a podobné dotazy jsem za poslední tři měsíce slyšela nesčetněkrát a nejspíš je ještě nesčetněkrát uslyším. Abych je ale alespoň částečně redukovala, rozhodla jsem se svému návratu do vlasti věnovat tento sloupek.

Aby bylo srozumitelné, proč jsem se vrátila, je důležité pochopit, proč jsem vlastně odešla.

V devatenácti letech, hned po maturitě, jsem nastoupila na vysokou školu v Británii. Přijímací proces nebyl až tak náročný, a když škola viděla, že jsem splnila jazykové skóre a získala hezké známky u maturity, dočkala jsem se definitivního přijetí.

Byla jsem přijata i na několik oborů v České republice, ale nakonec zvítězila velká instituce v centru Londýna — snad proto, že jsem chtěla být v centru světového dění a zároveň měla zájem o co nejvíc cizích jazyků, což studijní plán sliboval víc než dost. A stejně jako část čerstvě dospělých lidí jsem toužila si zkusit žít bez rodičů.

Tehdy jsem měla mlhavé představy o budoucnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci věnovat vzdělávací politice, nebo jazykovědě. Oboje mě fascinovalo, ale bylo mi jasné, že bych se časem stejně musela vyprofilovat jedním nebo druhým směrem.

V průběhu prvního ročníku jsem zjistila dvě důležité věci. V první řadě, že mě baví lingvistika. Zatímco moji spolužáci byli na hodinách úvodu do jazykovědy zoufalí z binárních stromečků nakreslených na tabuli a z predikátové logiky prvního řádu, kterou jsme zapisovali fonologické změny, pro mě to byla pastva pro duši. Bylo mi jasné, že binární stromečky ani predikátová logika by mě v pedagogice nepotkaly, a proto jsem se rozhodla, že se vydám jazykovědným směrem.

Zadruhé jsem zjistila, že Londýn, a vlastně i celá Británie, nebylo místo, kde bych chtěla prožít zbytek života. Věděla jsem, že je to výborné místo ke studiu, ale ne k rodinnému životu, dokonce snad ani k tomu samotářskému bych ho nedoporučila.

Po prvním ročníku jsem se dozvěděla další podstatnou věc: že naše škola nevypisuje tolik lingvistických předmětů, kolik bych uvítala. Mé nadšení pro jazykovědu ale neutuchalo, ba naopak, a bylo mi jasné, že budu-li se chtít lingvistice seriózně věnovat, bakalář mi stačit nebude.

Když už jsem se tedy rozhodla hlásit se na lingvistiku na magisterském stupni, musela jsem si ujasnit, kam se budu hlásit. Byla jsem limitována tím, že jsem mluvila plynně pouze třemi jazyky, a to češtinou, angličtinou a španělštinou. Španělsky mluvící země jsem vyřadila ihned — španělské školství na mě během Erasmu dojem neudělalo a do Latinské Ameriky jsem si netroufala.