Evropská unie uplatňuje v důsledku ukrajinské krize již rok a půl sankce vůči Ruské federaci. V létě je prodloužila minimálně do ledna 2016. Jde o sankční seznamy nežádoucích firem a osob a také o omezení vývozu a dovozu zemědělských produktů, zboží dvojího použití, sofistikovaných zařízení pro průzkum nerostných surovin a poskytování finančních zdrojů ruským bankám vlastněných státem. Sankce byly prodlouženy skoro bez pozornosti médií a veřejnosti.

Časový dostup od zavedení sankcí by si přitom zasloužil jejich důkladnější analýzu. Reálná fakta ukazují, že omezení uvalená na ruskou ekonomiku nemají takový makroekonomický účinek, aby změnila politiku Kremlu. Naopak nabourala diplomatické vztahy a vedla k odvetným opatřením ze strany Ruské federace.

Kreml prostě nachází alternativy v globálním zásobování citlivých technologií a zdrojích finančního trhu u jiných než evropských či amerických partnerů (nabízí se Čína, Jižní Korea či Indie). A výnosy z ruského vývozu ještě zvyšuje slabý rubl. Podle Rosstatu navíc vloni v Rusku paradoxně vzrostl dovoz z USA, a to o celých 12 % (!).

A jaké jsou dopady sankcí na evropské straně? Firmy ze zemí EU, které mají v Rusku své zákazníky, tato obchodní válka samozřejmě také zasahuje. Sankce na obchodování s Ruskou federací nejsou plošné, přesto byly tržby českých exportérů za rok 2014 dotčeny v rozsahu 3 miliardy korun (celkový objem našeho vývozu do Ruska přitom činil 5 miliard dolarů). Makroekonomicky je to objem marginální, pro jednotlivé firmy však často fatální.

To ale mluvíme pouze o přímých ekonomických dopadech. Zásadněji se sankce projeví na dopadech zprostředkovaných, zejména daleko výrazněji zasaženou německou ekonomikou. Pokud by se tato obchodní válka přenesla na pole energetické bezpečnosti Evropy a politizace dodávek plynu a ropy z Ruska, bylo by to samozřejmě mnohem tíživější.

Německá komise pro hospodářské vztahy s východní Evropou zaznamenala v důsledku současných sankcí výpadek přes 5 miliard eur, což se přímo dotýká až 150 tisíc pracovních míst. Zemědělské přebytky z ostatních zemí EU jsou navíc vrhány i na náš trh a zesilují tak konkurenci vůči naší domácí zemědělské produkci. Racionální pohled na věc by byl jistě na místě. Je tu i otázka návratnosti našich úvěrů do Ruské federace — expozice České exportní banky a Exportní garanční a pojišťovací společnosti totiž činí až 68 miliard korun. Po současném útlumu by tyto nástroje státní podpory exportu do Ruska měly chytit druhý dech.

Protiruské sankce zatím trvají. Má ale takové „válčení“ vůbec smysl? Ruské angažmá na Ukrajině, v Sýrii či v Afghánistánu je problém, který se však sankcemi nevyřeší. Když pominu politický problém šíření studenoválečnické atmosféry, jeví se ekonomické důsledky tak, že EU vlastně platí cenu americké politiky. A to v situaci, kdy se opět snižují odhady růstu světové ekonomiky.

V letošním roce se propad vzájemného obchodu České republika a Ruska prohlubuje. Na letošním Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně zaznělo, že za prvních sedm měsíců roku 2015 poklesl náš strojírenský export do Ruska o celou jednu třetinu.

Důvodů pro to je samozřejmě více. V letošním roce se ruská ekonomika vrátila do recese. Daleko bolestivější než všechny hospodářské sankce dohromady jsou však pro Rusko nízké ceny ropy na světových trzích. Takzvaná „putinomika“ trpí závislostí na vývozu surovin a odlivem kapitálu.

Česká republika nyní hledá alternativy (například trhy Čínské lidové republiky či Mexika). Odejít z ruských trhů by přesto bylo chybou, protože vracet se je vždy těžší. To potvrdila i zkušenost po rozpadu RVHP, kdy západoevropské firmy často obsadily místo po tradičních českých exportérech. Jistou šancí mohou být společné česko-ruské privátní firmy — na ty se totiž současné hospodářské sankce nevztahují.