Toto léto jsem konečně shlédl film Enderova hra (2013) na motivy dnes již kultovního románu Orsona Scotta Carda Ender‘s Game z poloviny 80. let (česky 2002), kterým zahájil svou slavnou ságu příběhů Endera Wiggina a jeho sourozenců. Ústředním tématem knihy i filmu je střet pozemské a cizí civilizace někdy v 22. století. Připomínám tento film proto, že se podle mě umělecky silně dotýká tématu, kam až může dovést civilizaci strach z cizího. Globalizující svět se svými migračními krizemi a ideologiemi kulturních konfliktů tomu dává až nečekaně silnou aktuálnost.

V animálním světě je pudová reakce na vpád něčeho cizího ustáleným vybavením k přežití mezi predátory. Pokud se k této pudové výbavě spojené s reflexivní agresí vrací homo sapiens, může jít ale o civilizační regres. Protože z říše zvířat jsme se vydělili tím, že své animální základy podřizujeme civilizačním, historicky se vyvíjejícím, kriteriím. Reflexivní strach či úzkost jsou v takovém případě zpracovány vědomím a je k nim přiřazena civilizovaná, nikoliv animální strategie. Ovšem mezi vojenskými strategiemi můžeme i dnes nalézt scénáře „zničit, abys nebyl zničen“.

Jsou mezi námi takoví, kteří si myslí, že biologický darwinismus našeho druhu je nahrazen jen sofistikovanějším darwinismem sociálním, a že zákony džungle platí i pro civilizaci, která se už vynořila z divošství a barbarství (stejně jako pro ni platí i principy malthusiánské). V tomto pojetí je jednání ze strachu správné a užitečné, protože člověk je vlastně jen „oblečená opice“, v lepším případě zoon politikon. A strach je pro něj potřebná pohnutka k přežití. Ve spojení s ideou preventivních jaderných úderů to už vyznívá mnohem děsivěji.