Předsudky, nesnášenlivost, rasismus, xenofobie, ageismus, sexismus a další, jsou pojmy, které nejen já používám k popisování vzájemných společenských vztahů. Většina textů v médiích o těchto tématech se zabývá výhradně cizími předsudky, nebo obhajobou těch vlastních „nejsem rasista, ale“. Nebývá zvykem psát „jsem rasista, sexista, ageista, ale“. Je to hloupé, ale já jsem.

Už dlouho jsem si to tak silně neuvědomila, jako když jsem minulou sobotu šla po ulici v Tunisu a potkala jsem třicetiletou ženu, která mě oslovila. Setkání to bylo skoro zázračné. Žena měla na hlavě šátek, mluvila perfektně anglicky a francouzsky, dělala si doktorát, byla z malého města z tradiční rodiny, studovala půl roku ve Švédsku, byla milá, chytrá a na moje otázky odpovídala po úvaze bez jakýchkoli frází.

Šly jsme po ulici a diskutovaly, byla jsem šťastná, že jsme se potkaly, měly jsme akorát dvě hodiny času, než se ona měla vrátit do bytu své sestry. A právě ve chvíli, kdy jsme došly k islámu, islamismu a terorismu a k tomu, jak ona to vnímá, přerušil nás asi pětapadesátiletý muž. „Ten kdo zabil jednoho, zabil všechny,“ odcitoval Korán a vysvětloval, že jednání fundamentalistů nemá v jejich náboženství oporu. Přidal se k nám a mluvil a mluvil. Po islámu přišly na přetřes Spojené státy americké, Světová banka, daňové ráje, nezaměstnanost. Nebralo to konce.

V tu chvíli se ve mně probudila moje stará nenávist. Mám problém s muži, s těmi po padesátce zvlášť a jsou-li navrch z nějaké tradiční kultury (anebo v privilegovaném postavení v našem kulturním okruhu), nenajde se nikdo, kdo by jim řekl, aby už konečně jednou sklapli. Jejich věk, pohlaví a popřípadě i postavení jim zajišťuje možnost mluvit a nenechat mluvit ostatní.

Nejenže rádi mluví, rádi se poslouchají, přednášejí, a když to náhodou přestane dávat smysl, stejně mluví dál jen proto, aby mluvili. Zuřila jsem a mlčela, protože bylo jasné, že moje průvodkyně mé pocity nesdílí a budu-li hrubá, ztratím ji. Vyfotila jsem sice jednu fotku, ze které by to mohlo vypadat, jakože jsme se na to dívaly stejně, ale ta fotka ve skutečnosti odráží moje pocity, nikoli atmosféru našeho setkání. Vyjadřuje vlastně můj problém v kostce.

↗

Občas máme tendenci generalizovat na základě náhodných setkání. Foto archiv autorky

Vztek, který mnou cloumal, rostl a rostl, jak ubíhal čas, který mladá žena měla. Muž mluvil a chytal mě za ruku, když měl pocit, že mu věnuju málo pozornosti. Když jsme se nakonec všichni rozloučili, musela se vrátit domů, protože to slíbila svému synovci, který se na ni těšil. Znechucená jsem odešla a až druhý den jsem byla schopná o svém zážitku mluvit. Vyprávěla jsem ho svému muži a teprve když jsem vyslovila nahlas slova o tom, že nenávidím staré muže z tradičních kultur, vzpomněla jsem si na jiná dvě setkání, která jsem udělala ten samý den o pár hodin dřív.

Shodou okolností se jednalo o dva starší muže, jeden byl Tunisan, druhý Maročan. První byl strašně milý, laskavý, tichý starý pán, který byl v důchodu a byl amatérským fotografem. Setkali jsme se na demonstraci za Palestinu a on mi překládal skandovaná hesla z arabštiny. Pak jsme se bohužel ztratili z dohledu, ale potkala jsem toho druhého, což byl novinář původem z Maroka. Také mi překládal, uměl dokonce i berbersky a měl ohromné znalosti místních poměrů a k tomu analytický nadhled a mně blízké názory. Trpělivě odpovídal na mé otázky, byla bych ho poslouchala celé hodiny, bohužel ale neměl tolik času, kolik bych si představovala.

Když jsem si uvědomila, že moje kategorie privilegovaných mužů nad padesát funguje jen, když se jedná o negativní zkušenost, trochu se mi ulevilo. Generalizace je nutná k tomu, abychom mohli vůbec myslet, je to součást naší inteligence, bez ní bychom nemohli třídit naše zkušenosti. Jenže je-li nefunkční a vlastně nahodilá, rozhodně nám nepomůže orientovat se ve světě. Je celkem jasné, že kdybych se neutápěla ve své nenávisti k imaginární skupině a prostě si připustila, že jsem se potkala s nepříjemným člověkem, bylo by mi lépe. Jenže v tu chvíli mi to prostě nedocvakne a je celkem lhostejné, kolik udělám dobrých zkušeností se starými muži. Těch, které mám ráda a vážím si jich, je mnoho, když ale potkám jednoho, který se rád poslouchá, okamžitě na ně všechny zapomenu. Emoce jsou v tu chvíli silnější než moje schopnost myslet.