Kvóty pro aspoň dvoupětinové zastoupení obou pohlaví na kandidátních listinách vládou zjevně neprojdou. Dá se to odhadnout nejen z odložení tohoto bodu ze středeční schůze, ale i z prohlášení politiků KDU-ČSL a ANO. Zastání mají jen v ČSSD, i když jednoznačně se v jejich prospěch vyjadřují jen premiér Bohuslav Sobotka, ministr vnitra Milan Chovanec (předkladatel návrhu zákona), ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová a ministr bez portfeje Jiří Dienstbier.

Oponenti se zaštiťují odporem k regulaci a omezování svobody (ne)kandidovat nebo ústavností. Zdá se vám, že to je činí nejpravověrnějšími demokraty? Pak je zajímavé, že podobná stanoviska slýcháme z východního politického prostoru a machistického jihu, zatímco země severní a západní Evropy kvótám fandí. Například v Norsku a čerstvě i v Německu existují i kvóty pro zastoupení žen v orgánech firem.

Naopak zeměmi, se kterými se v mezinárodních žebříčcích může poměřovat Česká republika, jsou Saúdská Arábie či Bangladéš. Loni jsme v žebříčku hodnocení rovnoprávnosti žen a mužů ve společnosti (viz zpráva Global Gender Gap Report) opět klesli (o 13 míst na 96. příčku ze 140 zemí). Vedle nízkého zastoupení žen v politice za to mohou hlavně velké platové rozdíly mezi pohlavími.

Argumenty odpůrců kvót jsou vesměs pocitové. Ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) a ministr financí Andrej Babiš (ANO) je mají — bůhvíproč a bůhvíčím — za „diskriminační“. Nelíbí se ani ministru dopravy Danu Ťokovi (za ANO), který se ale jinak nechal slyšet, že si ženy podporu zaslouží. Jakou však? Nezapomněli ministři, že v programovém prohlášení Sobotkova vláda slibuje, že „bude usilovat o podporu vyššího zastoupení žen v rozhodovacích pozicích a stejnou odměnu za stejnou nebo srovnatelnou práci“? Místo toho slýcháme od ministrů reakce blížící se sexistickému „Máme rádi ženy, jsou lahodné“.

Je fajn, že v členské základně KDU-ČSL nalezneme 53 % žen. V poslaneckém klubu lidovců ale nesedí žádná. Pouze slabou náplast lze vidět v tom, že lidovci a sociální demokraté jsou partajemi s nejvyšším počtem žen vyslaných na radnice.

O to víc mrzí, že na tažení proti kvótám občas nasedají i významní sociální demokraté a sociální demokratky. Když slyším úspěšnou ženu řadící se k levici, jak tvrdí, že kvóty jsou nedůstojné, musím si pomyslet, že se o místo na slunci drsně a draze vydobyté v převážně mužském světě nechce dělit. Realitu výstižně popsala ekonomka Ilona Švihlíková: „Velkou část politického života ovládají různé recykláty. Tedy muži, kteří se recyklují ze všech různých funkcí a navzájem se podporují. Ženy musejí pracovat dvakrát intenzivněji než muži. A pokud nedostanou podporu mužské sítě, jsou bez šance.“

Strany mají členky a váží si jich. Běžný je však obrázek, že když dojde na klíčová kuloární jednání, vedou je u cigarety hloučky mužů. Mají své komunikační kódy, rituály a způsoby fungování, které nevylučují ženy ze salónů programově, apriori, ale spíš instinktivně a setrvačně. Proto je vhodné tuto bariéru nabourat. A když není po ruce lepší nástroj, vezměme na pomoc legislativu. Koneckonců, byla to sociální demokracie, která vyrostla na prosazování dalších a dalších prvků občanských, politických a sociálních práv.

I když pravda — byla to jiná sociální demokracie než ta, co dnes pochybuje i o kvótách, jež by zaručily pomoc uprchlíkům z těžce zkoušených zemí, o pravomocích veřejné ochránkyně práv nebo o solidaritě, která by podle hlasů z vládních kruhů neměla být „vnucována seshora“. Když je zpochybňován jeden z principů sociálního státu (ten je výsledkem nepsané společenské smlouvy a počítá s tím, že se někteří úspěšnější budou solidarizovat se slabšími i proti své vůli), mohou pak klidně padnout pod stůl i kvóty pomáhající vyrovnanému politickému angažmá mužů a žen.