Základní kámen finanční architektury 21. století
Jan ŠabataIdea nepodmíněného základního příjmu je podle Jana Šabaty jednou z hlavních výchozích pozic lepšího světa. Peníze jsou dnes z většiny virtuální, i jejich tvorbu je tak třeba demokratizovat.
Podíváme-li se na společenské či soukromé problémy kolem nás, snadno zjistíme, že ačkoli existují schopní a kompetentní lidé, kteří by se úkolu rádi věnovali, řešení mnohých z nich často váznou na nedostatku peněz. Většinou ale nemohou pracovat zadarmo. Životní potřeby svoje i těch, kteří jsou na nich závislí, bez základního organizačního nástroje moderní společnosti (peněz) uspokojit nemohou.
Proto jsem přívrženec základního příjmu, jehož zavedení by uvolnilo tvořivý potenciál všech, kteří chodí do práce jen proto, aby peníze získali a nutné výdaje měli z čeho uhradit. Takových lidí je v našem obyvatelstvu podle sociologických výzkumů asi šedesát procent. Těm šťastným čtyřiceti procentům přináší jejich práce nejen prostředky pro životní potřeby, ale také potěšení a životní náplň. Význam peněz pro každodenní praktický život v moderní společnosti je nezastupitelný. Proto musíme tvorbu peněz, kterou zatím drží ve svých rukou banky, demokratizovat.
Základní nepodmíněný příjem (chcete-li všeobecný základní příjem) by byl systém sociálního zabezpečení. Šlo by o částku vyplácenou všem lidem bez rozdílu. Jako takový představuje možnou alternativu k současným systémám sociálního zabezpečení. Podle svých obhájců by takový systém umožňoval vytvořit prostředí pro širší seberealizaci.
Příjmy a výdaje
Obligátní námitka pesimistů zní: „Kde na to chceš vzít?“ Jak už jsem řekl, musíme demokratizovat tvorbu peněz. A to je úkol politický. Jsem přesvědčen, že „pes je zakopán“ na příjmové stránce veřejných rozpočtů. Do těch plynou prostředky hlavně z daní a schodku státního rozpočtu, který prakticky spravuje ministerstvo financí, tvořené řadou odborů.
Jednotlivci a nestátní instituce získávají peníze různě, většinou za nějakou činnost pro jiné potřebnou, darem, půjčkou nebo sociální dávkou. Opakuji, základní příjem je dávka nepodmíněná žádnou protihodnotou. Že někteří prostředky získávají lichvou nebo podvodem, ne-li přímo krádeží, neřeším. Povahové rysy, které nečestné jednání iniciují, zkoumat nechci. Lidé jsou takoví, jací jsou, a dostihne-li je spravedlnost nebo se jí vyhnou, není můj problém.
Je potřeba si uvědomit, že celosvětový oběh peněz, už dávno nekrytých zlatem, tvoří víc než z pětadevadesáti procent zcela virtuální peníze, ve skutečnosti pouhé informace v podobě čísel na bankovních účtech, které někdo ovládá. Z toho jasně plyne, že peníze nemají samostatnou existenci a slouží pouze k organizaci moderní společnosti. Jsou dodržovanou společenskou dohodou mezi nespočetným množstvím subjektů vždy ve vztahu, který vyjadřuje pohledávku a dluh. Naše pohledávky jsou něčí dluhy a naopak.
Proveďme myšlenkový experiment a vytvořme rovnici, na jejíž jedné straně leží virtuální peníze a na druhé lidská energie. Za takového předpokladu lze politicky rozhodnout a upravit zákonem pravidlo, že část státem vydaných virtuálních peněz má účetně průběžnou povahu. Konkrétně: podstatnou část státních výdajů tvoří důchody. Vyjdeme-li z oprávněného předpokladu, že penzisté nejen přijímají důchody, ale také vydávají společensky užitečnou energii, lze dohodnuté procento této energie zaúčtovat v podobě peněz znovu na státem spravovaný účet. Jako druhý příklad uvádím přídavky na děti. Pokrývají jen nepodstatnou část vynaloženého času a energie potřebných ke kvalitní výchově.
Vracíme se na začátek. Z tohoto příjmového účtu by mohla veřejná moc vyplácet základní příjem svým občanům nebo hradit své dluhy. Pomohlo by to společenské rovnováze, posílilo celkově ekonomiku a odstranilo mnohé stresy, vyvolané nedostatkem peněz.
Život je složitej...
Je potřeba rozlišovat „jak by věci měly být“ (což si mnozí myslí, že vědí), a „jak věci být mohou“ (což předpokládá vlastní angažovanost).
Můj návrh respektuje skutečnost, že apely na rozumné chování vyznívají většinou do prázdna. Rozhoduje situace, ve které se člověk nachází, a jak víme, život je „složitej“.
Peníze jsou lidským vynálezem. Záleží na nás, zda je odsuneme z vládnoucí pozice tam, kam patří, (tedy do pozice nástroje a pomocníka), nebo se jimi necháme nepřiměřeně ovládat.
Před chvílí jsem dočetl sloupek Ivana Štampacha První máje a dovoluji si ocitovat z předposledního odstavce jeho textu: „V dokumentu Sociální demokracie pro 21. století přijatém na šestatřicátém sjezdu v roce 2011 je řeč o tomtéž, co vyjadřují řízná slova anarchistů: Padne-li pod tlakem globálního kapitálu demokratický sociální stát, v mnohem drastičtějších formách se vyjeví nebezpečné symptomy, které politika neregulovaného kapitalismu přináší a které kritici kapitalismu popisovali již před sto padesáti lety: politika v rukou privilegovaných ekonomických a politických elit, sociální nespravedlnost, egoismus, prohlubování nerovnosti, růst chudoby, těžké politické, sociální, kulturní a národnostní konflikty na národní a mezinárodní úrovni.“
Ve společnosti neslouží vydělávání peněz jen na zajištování objektivních potřeb jako je jídlo, oblečení, bydlení atd, ale především k udržení společenského statutu. Jsou například lidé, kterým je úplně jedno, co o nich jejch oblečení říká a jak v něm vypadají, ti se můžou oblékat skoro zadarmo, ale moc jich není.
Nízký základní příjem by se možná uvolnil tvořivý potenciál pár mladých intelektuálů, kteří by třeba místo své dosavadní práce psali články do Referenda, ale většině populace by to takové osvobození nepřineslo. Kdyby z práce odešli, jejich sociální status by se snížil.
Nahrazení všech sociálních dávek jedním základním příjmem je pravicová verze tohoto návrhu: vedla by k relativní pauperizaci všech, kdo dosavadní sociální dávky potřebují.
Vždyť si to vemte: na nelidskost utrpení, které způsobovala a vlivem nových technologií dále prohlubovala modernita, přeci upozorňovali mnozí - ať už to byly podmínky práce v tehdejších fabrikách, životní podmínky v tehdejších městech, anebo masová odlišťující disciplinace v nejrůznějších zařízeních od kasáren a ústavů pro "choromyslné" až po nemocnice a školy. Teprve vyostření těchto tendencí v hrůze světových válek a systematičnosti holocaustu ale vedlo k přijetí všeobecné deklarace lidských práv.
Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, nakolik je či není tato deklarace naplňována, ale posun v uvažování a v přípustnosti těch či oněch praktik je zřejmý.
No a co se týče peněz, této sociální abstrakce par excellence, i zde přeci vidíme, k jakému utrpení může vést to, když se z člověka stává pouhá účetní položka a když jsou veškeré lidské aktivity poměřovány imperativem finanční návratnosti. To je přeci základní kritérium všech bank světa, které mají téměr monopol na tvorbu peněz.
Ve chvíli, kdy by se finanční návratnost stala jen jedním z kritérií a kdy by člověk nebyl vystaven hrozbě strmého sociálního sestupu pokud nevezme nějakou pro něj nesmyslnou, ale přesto v nějakém ohledu "finančně návratnou" práci, proměnilo by se celé ekonomické uvažování. Bylo by totiž výrazně decentralizováno. Namísto národních i jiných bank, namísto správců veřejných i firemních rozpočtů by totiž o tom, jaká aktivita "má smysl", mohl rozhodovat každý sám za sebe.
Bez hrozící bídy by už nešlo tak snadno nutit zaměstnance k nějakým "pakárnám", tématem by se naopak stalo, jak někoho nalákat k tomu, aby, jak píše pan Kubička, chtěl uklízet a zacházet s odpadky. No a když by to nešlo, třeba by se to stalo podnětem k tomu, aby se nějaké odpady prostě přestaly produkovat, stejně jako k tomu, aby si "každý zametl před vlastním prahem."
"Over the course of the next twenty years, automation will instigate the decline of a society founded on salaried jobs: 49% of jobs will disappear in the United States, 43% in Great Britain, 50$ in Belgium, 56% in Italy and Poland. This huge transformation, resulting from the integration of digital automation, constitutes the horizon for the argument put forward here by Michel Bauwens. He has studied and promoted the new model of production made possible by digital technologies and founded in peer-to-peer relations, which thereby surpasses the proletarianisation that has hitherto been the basis for industrial capitalism – here, proletarianisation principally signifies the loss of knowledge."
"The transition to a true peer-to-peer economy, however, is, in time, inevitable for four reasons:
1. In the current system based upon wage labour, stemming from Fordism and regulated by the Keynsian belief in the redistribution of purchasing power through employment (despite neoliberalism first weakening the system by reducing wage redistribution and now through speculative devices) a massive process of automation will engender a systematic insolvency and lead to a collapse of consumer capitalism.
2. On top of the destructive effects of the macroeconomic system, the anthropocene will itself generate telluric toxic effects that may only be countered by the promotion and maintenance of new forms of negentropic potential.
3. Thales, “the first geometrician”, initiated the canon of rational thought (logos) in the peer to peer model, which Socrates furthered through dialogic practices, and as the principle of development for the Greek city, as a process of collective individuation based on the maximum expression of the possibilities of psychic individuation for every citizen – this installing knowledge and the culture of knoweldge at the heart of collective being, exactly the opposite of the decomposition of knowledge that is today pushing towards what some have called the functional stupidity of cognitive capitalism.
4. Only knowledge has the capacity to produce new negentropic potential, and only social organisations based on systemic enhancement and culture made possible through reticular parity will enable a move beyond the anthropocene, to “save the world”, and enter into what would therefore be called the “neganthropocene”."
From: http://www.samkinsley.com/2015/03/31/to-save-the-world-preface-by-bernard-stiegler-for-michel-bauwens-new-book/