Zeptal jsem se Miloše Zemana na nedávném setkání s krajskými zastupiteli v Liberci na jeho názor na rostoucí úbytek zemědělské půdy a na to, jaké má on sám možnosti něco proti tomu dělat. Chováme se totiž k půdě, na níž jsme životně závislí, jako kdyby nám byl její osud docela lhostejný.

Investoři si dávno zvykli, že je nikdo nenutí využívat ploch, které jsou již v pokročilé fázi devastace (tak zvané brownfieldy). Jejich zainvestování by přitom nevadilo, naopak by se alespoň trochu zkultivovaly. Jako příklady lze uvést třeba Nošovice na Ostravsku nebo severočeskou průmyslovou zónu Joseph u Mostu, která smutně proslula marným bojem sedláka Jana Rajtera za své pozemky.

Firma Nemak trvala na tom, že bude stavět jen a pouze na „zelené louce“ (v tomto případě na Rajterových pozemcích), ač původně dostala nabídku již zainvestované plochy, zdevastované ovšem předchozí povrchovou těžbou uhlí. I v Nošovicích byli ostatně vystaveni velmi tvrdému nátlaku všichni ti, kdo se zdráhali pozemky prodat. Více než výmluvně to ukazuje filmový dokument Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic.

Ono se ale nelze rozsáhlým a snadným záborům divit, když je cena půdy v České republice pětkrát až desetkrát nižší než třeba v Dánsku či Holandsku. V sousedním Německu je navíc půda dvaapůl- až pětkrát dražší než u nás, přestože tam není zdaleka tolik ohrožená.

Prezident zareagoval na mou otázku s velkým rozhořčením. Největší část zemědělské půdy podle něho mizí kvůli fotovoltaice, tedy vinou solárních baronů. Na místě mi už nevystačil prostor k okamžitému protestu. Na pravou míru tedy omyl Miloše Zemana uvádím zde.

Fotovoltaika zabírá jen nepatrný zlomek zemědělské půdy, nejvíce se jí ztrácí kvůli těžbě surovin. Mnoho na tom zřejmě nezmění ani současná novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.

V případě fotovoltaiky se však především jedná o vynětí dočasné —ornice nemizí, pod fotopanely se seče tráva, někde se i pasou ovce. Jakmile skončí životnost fotovoltaické elektrárny a panely se odmontují a odvezou, je na uvolněné ploše možné v podstatě ihned pokračovat v zemědělském hospodaření.

V případě bytové či průmyslové výstavby naproti tomu příslušný pozemek už nikdy zemědělské činnosti sloužit nebude. Nejedná se již pouze o problém velkých měst — vždyť sídelní satelity, které se nekontrolovaně šíří do volné krajiny, lze nalézt už téměř všude.

Nejrůznější celostátní a krajské strategické dokumenty územního rozvoje apelují na to, aby se výstavba držela v intravilánech obcí, a aby volnou krajinu, pokud je to jen trochu možné, nezabírala. Když se loni podobný krajský dokument schvaloval u nás, ptal jsem se úřednice zodpovědné za jeho zpracování, jaké má kraj nástroje k prosazení uvedené zásady. Lakonicky odpověděla, že žádné.

Obce sice mohou využít k regulaci zástavby územní plány, ale čelí různým místním tlakům. Nespokojenci dokonce podávají soudní žaloby, pokud obec odmítne převést zemědělskou půdu na stavební pozemky. A nakonec i zastupitelé jsou tak různí a mají natolik různé zájmy, že ani územní plán leckdy půdu neochrání.

Miloši Zemanovi, soudě alespoň z jeho odpovědi, leží zřejmě solární baroni v žaludku. Což o to, mně taky. Jejich chamtivost a bezohlednost dokonale zprofanovala zajímavé odvětví energetiky, jež má svou budoucnost ještě před sebou.

Bude teď dost těžké přesvědčit veřejnost, že ve vaničce je kromě špinavé vody i dítě. A bohužel, podobná prezidentova vystoupení mohou cestu za energetickým pokrokem v českých zemích ještě ztížit.