Zeptal jsem se Miloše Zemana na nedávném setkání s krajskými zastupiteli v Liberci na jeho názor na rostoucí úbytek zemědělské půdy a na to, jaké má on sám možnosti něco proti tomu dělat. Chováme se totiž k půdě, na níž jsme životně závislí, jako kdyby nám byl její osud docela lhostejný.

Investoři si dávno zvykli, že je nikdo nenutí využívat ploch, které jsou již v pokročilé fázi devastace (tak zvané brownfieldy). Jejich zainvestování by přitom nevadilo, naopak by se alespoň trochu zkultivovaly. Jako příklady lze uvést třeba Nošovice na Ostravsku nebo severočeskou průmyslovou zónu Joseph u Mostu, která smutně proslula marným bojem sedláka Jana Rajtera za své pozemky.

Firma Nemak trvala na tom, že bude stavět jen a pouze na „zelené louce“ (v tomto případě na Rajterových pozemcích), ač původně dostala nabídku již zainvestované plochy, zdevastované ovšem předchozí povrchovou těžbou uhlí. I v Nošovicích byli ostatně vystaveni velmi tvrdému nátlaku všichni ti, kdo se zdráhali pozemky prodat. Více než výmluvně to ukazuje filmový dokument Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic.