Jaro před více než týdnem nastoupilo i astronomicky, světlá část dne už je delší než noc, leccos už kvete a na lecčems už raší listy, ale není to takový triumfální nástup sil života jako v minulých letech. Psí víno vpletené do plotu, kolem kterého denně chodím, vloni vyrazilo první listy už v poslední únorový den. Teď končí březen a keř se ještě neprobudil. Je spíš podzimně chmurno a chladněji, než bychom čekali. Nálada souzní víc s Velkým pátkem než se slavností Zmrtvýchvstání.

Možná tento zvláštní způsob jara je vyjádřením rozpoložení, které převládá v lidech v naší části světa. Mezi státy a mezi sociálními vrstvami a skupinami vládne chlad. Spojujeme-li si symbolicky, a jistě nejen symbolicky, život se světlem, tak letos je jarní rozpuk života jaksi ve stínu. Starosti a chmury nám sotva dovolují všimnout si, natož mít radost z toho, že se třeba keře zlatice obalily svou zářivě žlutou ozdobou, ba že už i některé ovocné stromy jsou rozkvetlé.

Daří se rozšiřovat ovzduší strachu. Silná medializace smutných příběhů způsobuje, že nám všem v zátylku sedí mrazivý host. Z domácích relativně malých i z kontinentálních a globálních chmurných příběhů na nás dýchá smrt.

14. října loňského roku pronikla do budovy Obchodní akademie ve Žďáru nad Sázavou žena, která pobodala několik studentů a policejního vyjednavače. Šestnáctiletého chlapce, který se pokoušel chránit spolužačku před útokem, zabila.

Letošního 24. února vstoupil do restaurace Družba v Uherském Brodu muž, který postřílel sedm hostů a jednu zaměstnankyni. Sám se pak také zabil.

Přesně o měsíc později narazilo letadlo firmy Germanwings při letu z Barcelony do Düsseldorfu do horského masivu v Provensalských Alpách poblíž obce Barcelonette. Podle dosavadních indicií se má za to, že letadlo navedl proti svahu pomocný pilot a že využil situace, kdy se kapitán letadla musel na chvíli vzdálit a zablokoval mu možnost návratu do pilotní kabiny.

Všechny tři případy spojuje okolnost, že se předpokládaným pachatelům připisuje duševní nemoc. Odborníci na základě statistického vyhodnocení sdělují, že násilné činy nejsou např. u schizofreniků nebo lidí trpících depresí (či bipolární poruchou) častější než u lidí, kteří jsou z hlediska psychiatrické diagnostiky v pořádku. To však nezabránilo tlaku veřejnosti na to, aby lidé s poruchami duševního zdraví byli pod kontrolou, aby byli izolováni. Volá se po represivních opatřeních vůči lidem, kteří se neshodují s většinovou představou o duševním zdraví. Chceme být před nimi v bezpečí a jejich osobní integrita nás prostě nezajímá.

Přání vystrašených lidí je pochopitelné. Kdo má dostatečnou představivost, snadno se vžije do scénáře, ve kterém roli oběti hraje on nebo ona. Každý má přece právo hájit své bezpečí. A jsou-li někteří lidé divní, je třeba je všemožně omezovat. Cenou za zajištění bezpečí je omezení svobody hypotetických budoucích pachatelů.

Podobně se postupovalo i ve velkých kauzách s mezinárodním dopadem. Strach se rozhostil v prostoru euroatlantické civilizace po 11. září 2001, po tehdejších útocích na dvě budovy newyorského Světového obchodního centra a na washingtonský Pentagon. Ať již osnovatelem tohoto teroru byl kdokoli, podezřelými se stali islamisté, a tento výraz pro méně informované lidi znamená totéž jako muslimové. Nastala mohutná vlna represí proti zemím s převládajícím islámem a různá omezení pro muslimy v jednotlivých zemích západního světa.

Jedním z důsledků strachu o bezpečí v budoucnu bylo uvěznění četných podezřelých, aniž by vůči nim bylo vzneseno obvinění, aniž by se jim vina soudně prokázala. Tito lidé byli a ještě jsou vězněni dlouhá léta a byli vystavováni mučení ve věznici Guantánamo na vojenské základně USA na Kubě a donedávna v Američany provozované irácké věznici Abú Ghrajb.

V samotných Spojených státech byl zaveden USA Patriot Act, exekutivní nařízení Sněmovny reprezentantů z roku 2005 omezující základní ústavně zaručené občanské svobody a lidská práva. Tato dočasná norma a následné dodnes a dále platné nařízení Domestic Security Enhancement Act (2011) umožňuje mimo jiné porušení domovní svobody, konkrétně tajný vstup agentů do obydlí a jeho prohlídka bez přítomnosti a bez vědomí obyvatele bytu, a dále tajné odposlouchávání, porušení bankovního tajemství, a dokonce i tajnou kontrolu půjčených a koupených knih.

Zdá se, že navzdory odporu tamních liberálních občanských aktivistů mají tato omezení ústavních práv podporu amerického obyvatelstva. Američané proslulí po staletí žárlivou obranou vlastních práv a svobod dali tentokrát přednost bezpečí. Strpí vstup úřadů do soukromí v představě, že je to ochrání.

Život přináší rizika

Rusko se v posledním období vzmohlo z pokoření a úpadku, do kterého se dostalo po pádu komunistického režimu. Jeho režim je podivnou směsí demokratických prvků s osobní diktaturou. Kritická média a občanský sektor tam zažívají značná omezení. Vládne tam podivná symbióza státu s pravoslavnou církví, u níž se projevuje tendence stát se novou oficiální státní ideologií. Odchylky od puritánské morálky se státně trestají. Nejde však o totalitní režim a nové Rusko je stále největším státem světa a má oprávněné bezpečnostní zájmy.

V představě možného budoucího konfliktu se Spojené státy s rovněž omezenou demokracií předem zaštiťují proti Rusku a dávají masivně najevo svou vojenskou odhodlanost. Je jistě možno respektovat naše spojenecké vazby a kombinovat tento postoj s kritickým odstupem vůči prudké militarizaci americké společnosti s přizvukující Evropskou unií. Spojenectví nemusí být poslušností. Spojené státy mají tendenci Rusko zatlačovat, Evropa by nerada byla vazalem Ameriky a ráda by s Ruskem vedla obchodní a kulturní výměnu a chce o sporných otázkách jednat, i když v zásadních otázkách (např. zábor Krymu) řekla jasné „ne“.

Spojené státy se nepodílely na dvou kolech minských rozhovorů, které snad postupně vedou ke zmírnění konfliktu a otevírají možnost prosazení nutných ukrajinských reforem i uklidnění ruských obav.

Když někteří čeští občané zaujali vůči demonstrativnímu přejezdu našeho území americkými vojáky při návratu z cvičení na ruských hranicích v Pobaltí kritický postoj, navrhovali někteří pokládat je za vlastizrádce a velezrádce. Kdo měl potřebu projíždějícím jednotkám tradičně mávat fangličkami nebo se s nimi při příležitosti jejich noclehu bratřit, měl tu možnost.

Stejnou možnost však musí mít i ti, kdo se rozhodli protestovat. Zdaleka všichni protestující nebyli klerofašisté typu Adama B. Bartoše ani nostalgiky po minulém režimu, kteří demonstrovali pod rudými prapory.

Obětovat svobodu demonstrujících ve jménu bezpečí je opakované téma charakteristické pro současnou západní společnost, pro její ustrašenost a chmurnou náladu.

Příčinou extrémní snahy zajistit bezpečí vůči „nepřizpůsobivým“, bezdomovcům, muslimům, Židům, Rusům, zednářům, levičákům je změkčilost a pohodlnost dnešního západního člověka. Smrt a vlastně i nemoc jsme vytlačili na okraj společnosti. Vládne kult výkonnosti, zdraví a síly. Zapomínáme, že život s sebou nese rizika a že snaha předejít jim je marná. Rádi bychom hygienicky nejlépe na dálku kliknutím na počítači fyzicky likvidovali všechny podezřelé.

Omezíme práva a svobody předpokládaných aktérů a útok přijde odjinud, ze sil přírody, která může být vůči člověku přinejmenším tak nemilosrdná, jako je on vůči ní, nebo ze sil společnosti, které represe a kontrola nepodchytily a nezastavily.

Byly doby, kdy rizika byla jiná, ale jejich intenzita byla srovnatelná s dnešními, avšak naši silní a stateční předkové neobětovali svou svobodu a svobodu ostatních fiktivní bezpečnosti. Pokud dnes dáme přednost pohodlí, nastupuje vláda Velkého Bratra pod maskou demokracie.