A tak demonstrujeme, jedni prý protože je rádi vidí, že aby (tady) neviděli ty druhé, druzí proto, že je prý nechtějí vidět (tady) a připisuje se jim — údajně proto, že by tu chtěli vidět ty druhé. Koneckonců každý může mít někoho rád a někoho nerad a dávat to najevo. Bylo by žádoucí, aby to dělal kultivovanou formou.

Zajímavé ovšem je, že obě „demonstrující strany“, jejich mluvčí i sympatizující interpreti se shodují v tom, že jde o demonstraci síly. Podotýkám, že jde o ten pochod, ne o vlastní cvičení. Domnívám se, že tato charakteristika nesedí. Demonstracemi síly jsou ta cvičení, zvláště v hraničních pásmech, či oblastech zájmu. Provádějí je obě strany mimo jiné také ke zdůraznění svých geopolitických zájmů. Putinovo obsazení Krymu přitom také nebylo demonstrací síly, ale přímo silovým řešením.

Samotný „pochod dragounů“, či „konvoj“, jak je přesun medializován, je spíše psychologickou demonstrací, ujištěním „nebojte se, my jsme s vámi, my přispěcháme“. Je tedy proklamativně zaměřen dovnitř — ke členským zemím Severoatlantické aliance, které se cítí — zvláště ty ležící na okraji předělu — ohroženy. Tedy nikoli prioritně ven — k protivníkovi — Putinovu Rusku.