A tak demonstrujeme, jedni prý protože je rádi vidí, že aby (tady) neviděli ty druhé, druzí proto, že je prý nechtějí vidět (tady) a připisuje se jim — údajně proto, že by tu chtěli vidět ty druhé. Koneckonců každý může mít někoho rád a někoho nerad a dávat to najevo. Bylo by žádoucí, aby to dělal kultivovanou formou.

Zajímavé ovšem je, že obě „demonstrující strany“, jejich mluvčí i sympatizující interpreti se shodují v tom, že jde o demonstraci síly. Podotýkám, že jde o ten pochod, ne o vlastní cvičení. Domnívám se, že tato charakteristika nesedí. Demonstracemi síly jsou ta cvičení, zvláště v hraničních pásmech, či oblastech zájmu. Provádějí je obě strany mimo jiné také ke zdůraznění svých geopolitických zájmů. Putinovo obsazení Krymu přitom také nebylo demonstrací síly, ale přímo silovým řešením.

Samotný „pochod dragounů“, či „konvoj“, jak je přesun medializován, je spíše psychologickou demonstrací, ujištěním „nebojte se, my jsme s vámi, my přispěcháme“. Je tedy proklamativně zaměřen dovnitř — ke členským zemím Severoatlantické aliance, které se cítí — zvláště ty ležící na okraji předělu — ohroženy. Tedy nikoli prioritně ven — k protivníkovi — Putinovu Rusku.

Svědčí o tom i mediální rozruch, vytvářený kolem tohoto průjezdu jednotlivými zeměmi. Současně se totiž často uvádí, že takové přesuny se realizují běžně při řadě cvičení a taková pozornost se jim nevěnuje.

V diskusi kolem „pochodu“ se objevují absurdní a bizarní stanoviska. Jedním takovým je tvrzení, že demonstranti „proti“ jsou „Putinovi agenti“. Jsou totiž i lidé, kterým se vůbec nelíbí Putinovo Rusko, ale současně nemají rádi vojenské základny na našem území. Jejich stanovisko je možno pokládat za naivní, či nerozumné, ale považovat je za agenty?

Zrovna tak by bylo možné (a ze vzpomínek to známe) hovořit o stoupencích „pro“ jako o „agentech amerického imperialismu, agentech CIA“ apod. A to nemluvím o skutečnosti, že tento rok je rokem sedmdesátého výročí konce druhé světové války a oba postoje jsou ovlivněny konkrétními zážitky s jednotlivými armádami spojenců.

Za absurdní pokládám ovšem také skutečnost, že někteří příslušníci levice vzbuzují dojem, že — oprávněná — kritika řady aktů americké zahraniční politiky, včetně politiky „zatlačování“ vůči Rusku, dává jakousi „socialistickou“ svatozář Putinovi. Ano je pravda, že Putin se pokládá za „dědice sovětského Ruska, ale zde jde o střet geopolitických zájmů, který se socialismem má pramálo společného.

Ostatně stejně primitivní je tvrzení, že Spojené státy žádné své geopolitické zájmy neprosazují a že jim jde jen o „čisté demokratické ideály“. Mimochodem celá situace dokazuje, že silová porážka diktatur ve jménu demokracie, bez dlouhodobého zabezpečení jejího rozvoje a ukotvení, přivádí k destabilizaci celá území, což v chaotické době může mít i kaskádový efekt.

Samozřejmě ideální by mohl být Havlův koncept z doby disentu o zrušení obou paktů tzv. Varšavského i Severoatlantické aliance a vytvoření společné dohody vybavené prostředky zaručující bezpečnost. Nerealizoval se, patrně ani nemohl — právě pro geopolitické zájmy.

Dal bych i přednost evropské síle, která by byla sto samostatně operovat a stát za jasnou formulací evropského zájmu. Ovšem integrace Evropy není dosud na takovém stupni. Tedy zbývá ta Severoatlantická aliance, jejíž jsme členy. A zde jsou poslední dvě, či jedna společná absurdita.

Předpokládat, že se nemusíme bát, protože to hodní Američané za nás i za Evropu případně vyřeší, je zavádějící. „Ukázat zuby neškodí“ zní jeden titulek Lidových novin. Ale na další straně, od stejného autora, na základě rozhovoru se stejným domnělým expertem, je druhý titulek „Ztratili jsme vůli bránit se silou“.

A nejde tu údajně jen o Českou republiku, nebo Evropu, ale o celou oblast tzv. vyspělých zemí, tedy o většinu států Severoatlantické aliance. Čili, klíčová otázka je tedy ochota bránit vlastní zemi. Jak dosáhnout stavu naší mobilizace v osmatřicátém roce o zhruba osmdesát let později? That is the question!