Bojovník, bouřlivák, boží člověk — Láďa Lis
Igor PleskotIgor Pleskot vzpomíná na svého přítele, kamaráda, rádce i kritika Ladislava Lisa, zakládajícího signatáře Charty 77, později jejího mluvčího, člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který zemřel před patnácti lety.
Před patnácti lety zemřel Ladislav Lis, kluk pražského dělnického prostředí — dělnické kolonie „Krejcárku“, účastník odboje proti nacistům, nadšený myšlenkami komunismu, předseda poválečné, již „sjednocené“ organizace mládeže ČSM, člen KSČ záhy v padesátých letech pro své nezávislé uvažování, ústící v otevřených postojích, vyloučený ze „své“ strany, jako přívrženec „jugoslávského revizionizmu“ („krvavého psa Tita“ řečeno slovy tehdejšího tisku), znovu přijatý v šedesátých letech, aby byl znovu vyloučen jako „zrádce dělnické třídy“ za aktivity „pražského jara“ a organizování legendárního „Vysočanského sjezdu“.
Poté byl lesní dělník, jeden ze zakládajících signatářů Charty 77, později její mluvčí a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a aktivní iniciátor a účastník dalších akcí. Od počátku „sametu“ působil jako člen štábu OF, pověřený stykem s „vnějškem“, často bezpečnostní agendou a nejprve i problematikou armády a zemědělství, poslanec Federálního shromáždění, nakonec i člen ČSSD, lidmi milovaný, ale pro své bouřliváctví odmítnutý svým obvodem za kandidáta na senátora ve prospěch „nově příchozích“.
Ale o tom nechť píší jiní. Já chci vzpomínat na Láďu, jak jsem ho osobně znal v devadesátých letech nejen jako politika, který pomáhal zakládat nové odbory, ale také jako přítele, se kterým jsem strávil řadu chvil na jeho chalupě v Pekle u České Lípy, kde většinou žil po celou dobu od počátku normalizačního období i v době svého poslancování i po té, co nebyla akceptována jeho kandidatura do Senátu.
S Láďou jsem se sice poprvé setkal v devětačtyřicátém na své první Stavbě mládeže ve Vizovicích, jako se svazáckým funkcionářem, ovšem pak jsem o něm prakticky dvacet let jen slýchal a celkem pozorně jeho extempore sledoval, nejprve jako účastník či patron různých studentských akcí, pak během pražského jara a při organizaci odporu proti normalizaci jako člověk na okraji „šedé zóny“.
K opravdové osobní spolupráci a poté — jak věřím — k přátelství a vzájemnému porozumění mezi námi došlo po 17. listopadu při přípravě generální stávky a hlavně později při konstituování nových odborů.
A zde jsem poprvé ve svých vzpomínkách u toho, proč se Láďovi říkalo také, že je „boží člověk“. Lidé ho měli rádi a vážili si ho nejen pro jeho bezpříkladné nadšení a ochotu se exponovat i za cenu osobních ztrát, pro opravdovost, se kterou se vypořádal se zklamáním původní víry, a jeho osobní poctivost.
Měli ho rádi pro jeho bezprostřední charisma člověka života, pro jeho „člověctví“. (Úmyslně nechci používat termínu lidství, či člověčenství, protože mají příliš oficiální či akademický charakter). Láďa žil, tím co dělal a dělal to s chutí a plným nasazením.
Vzpomínám, jak na setkání delegátů stávkových výborů a podnikových odborů začátkem ledna 1990, kterému díky bouřlivé až běsnící diskusi tisícovky delegátů v sále brněnského divadla hrozilo rozpliznutí bez závěrů, se jeho charismatu podařilo dovést jednání k úspěšnému konci.
A v tomto duchu „božího člověka“ jsem ho také poznal při jeho častých pozváních na jeho chalupu v Pekle. Nadšení, s jakým vítal návštěvníky, a to nejen staré přátele, ale všechny nové příchozí, ochota se s nimi rozdělit, jak o zážitky, tak o kus jídla (i pití) byly příznačné. Nešlo jen o lidi — šlo i o zvířata.
Jeho pět či sedm psů, deset, či dvanáct koček, dva či tři oslíci a nevím kolik koziček mu také důvěřovalo. (Pro „nepamětníky“ — Láďa v době persekuce se chovem koz a oslů živil a po skončení politické dráhy v tom pokračoval).
Vzpomínám, jak při jedné mé návštěvě v Pekle jsme po cestě již stmívajícím údolím uslyšeli někde ze skal zoufalé mečení. Když jsme to po příchodu ohlásili, Láďa sebral horolezecké lano a řekl: Nemůžem ji tam nechat přes noc, ona se bojí slézt. Zdola se to nepodařilo, Láďa měl těžké astma. Tak jsme šli ráno shora. Láďa mne jistil, já se spouštěl — koza se lekla a byla doma dřív než my.
Takových vzpomínek mám mnoho. Láďa byl bohatýr života. Je mi líto, že tu dnes není s námi. Rád bych slyšel, jak by bouřil dnes.
a taky člověk mimořádně statečný. A je dobře, že Igor Pleskot, který ho znal od roku 1949, napsal svou vzpomínku. Sám jsem Láďu Lise poznal až v roce 1978, kdy vstoupil do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a byl trestně stíhán (a dva měsíce i ve vazbě) pro rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. To mělo spočívat především v tom, že jeho kozy v Pekle, což je nádherná rokle, o níž píše Igor Pleskot, lstivě spásaly trávu z železničního náspu, jenž byl státním majetkem v socialistickém vlastnictví, tedy v socialistickém podle zákonné definice.
Láďa Lis byl jedním z deseti členů VONS, jež koncem května 1979 vzala Státní bezpečnost do vazby jako obviněné z podvracení republiky. Šest nás potom v říjnu odsoudili, dnes již zemřelé Václava Bendu, Václava Havla a Jiřího Dienstbiera, dále Otku Bednářovou, Danu Němcovou a mne. Odvolání projednával Nejvyšší soud před Vánocemi, ale věci čtyř obviněných, Jarmily Bělíkové, Ladislava Lise, Václava Malého a Jiřího Němce vyloučila prokuratura i za cenu porušení zákona (neměla k vyloučení právní důvod) k samostatnému projednání. Jen je pustili z vazby, neboť „důvody vazby pominuly“ Samostatné soudní projednání se ale nikdy neuskutečnilo, ty čtyři drželi ve stálé hrozbě v šachu, „pojišťovali“ si je, aby „nezlobili“. Bylo to nové, zvlášť závažné a nikdy nestíhané – natož potrestané – porušení zákona, které trvalo deset let, do konce roku 1989! (Z těch čtyř jmenovaných žije dnes už jen Václav Malý.) Nás šest po roce 1989 nejen rehabilitovali, ale i oslavovali, zatímco osud oné čtveřice upadl v zapomnění.
Když jsem se v roce 1984 z pětiletého věznění vrátil, byl propuštěn z vězení zase pro jiné skutky i Láďa Lis, kterému uložili takzvaný ochranný dohled, Státní bezpečností oblibovaný, protože dokázal pořádně znepříjemnit život. Zvláště Láďovi, který žil střídavě v Pekle a v Praze, často se musel stejný den hlásit na Veřejné bezpečnosti i v Praze i v České Lípě, kam se z Pekla jen obtížně dostával. Vstupování příslušníků do bytů bez předchozího ohlášení bylo také na denním pořádku.
Dělali jsme tehdy ve VONS psí kusy na jeho ochranu. A protože náš VONS ze solidarity přijala za svého člena Mezinárodní federace na obranu lidských práv (FIDH) se sídlem v Paříži a nabídla nám, aby se některý člen VONS stal jejím místopředsedou, navrhli jsme Láďu Lise. A sjezd FIDH ho zvolil, Lis se stal „vice-président de la FIDH“!
Před listopadem 1989 byl pak duší nově založeného Hnutí za občanské svobody a s Rudolfem Batťkem tvořili dvojku, která chodila na obvodní národní výbory se dohadovat s úřady, aby moc nezakazovali ohlášená shromáždění. Úspěšní prý byli například u Miroslava Šloufa, předsedy ONV v Praze 7. Manifestační shromáždění na žižkovském Škroupově náměstí dne 28. října 1988 bylo jejich dílo. V Chartě jsme jim říkali „dva Láďové“.
Měl jsem pak tu čest být v letech 1990 až 1992 jako poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění být i členem jejího branného a bezpečnostního výboru, jemuž předsedal právě Ladislav Lis. Dělal to stejně dobře jako chov koz, činnost ve VONS a umlouváním Šloufa. Dokonce oprášil své znalosti, jež získal na právnické fakultě, kterou vystudoval v letech 1964 až 1969, tedy v období milostivém k čs. společnosti i k Láďovi Lisovi.
I závěru svého života zůstal stejný – v roce 1999 se na návrh místopředsedy vlády Pavla Rychetského se stal členem vládní Rady pro lidská práva, kde se stavěl, spolu s mírnou většinou rady, za ochranu lidských práv, a ne proti ní, jako někteří náměstci ministrů a jejich stálí zástupci. Když v březnu 2000 zemřel, nechal předseda vlády Miloš Zeman v Rudolfinu uspořádat tryznu a mne jako vládního zmocněnce pro lidská práva a předsedu rady pověřil, abych tam přednesl smuteční projev.
Už loni, při výročí jeho narození, kdy vyšel v DR článek
http://denikreferendum.cz/clanek/10226-ladislav-lis-by-se-dozil-85-let
napsal pod něj čtenář Stanislav Hošek, že v jeho očích „existovalo jen málo tak zvaných opravdových komunistů, jako byl Lis, tedy takových, kteří, když poznali, že etablované strany toho názvu zradily ideu, na níž vznikly, tak z ní nejen odešli, ale otevřeně proti ní bojovali.“ Moje životní zkušenosti byly jiné, takových jsem znal nejméně 120 z oněch 240 signatářů Charty 77 z první signatářské podpisové vlny (konala se koncem prosince 1976), ale je pravda, ale je pravda, že Ladislav Lis patřil k těm nejvíce statečným a nejvíce spravedlivým.
Možná, až odejdou historici a "historici", kteří se zaměřují na nový boj (dříve zvaný třídní) proti údajným a skutečným tajným spolupracovníkům StB v zájmu vytlačování a vypuzování všech, kdož jsou údajně nebo i (nedej bůh) skutečně levicoví, najdou se i lidé, kteří napíšou historické studie o Chartě 77 a VONS. Dokud je tu někdo, kdo může podat svědectví o chartistech a jejich činnosti a životě