Anticharta - krok do otroctví
Lukáš JelínekBrzy bude výročí Anticharty. Vracet se k nepěkným chvílím normalizace by možná ani nebylo tak nutné, kdyby jisté obdobné sklony neprojevovala tuzemská společnost i dnes: Sklony k občanské apatii, k poslušnosti a k naivitě.
Pětatřicetiny letos neslaví jen Charta 77, které jsem se zde věnoval před třemi týdny, ale i její nevlastní ošklivá sestra — Anticharta. Ani ji nelze přejít, už jen proto, jak moc odráží naše tendence plést si občanství s „ovčanstvím“. A zatímco Charta 77 nás přiblížila ke svobodě a občanství, Anticharta byla krokem „ovčanů“, který nemohl mířit nikam jinam než do hlubšího otroctví.
Přípravnou palbou byly již dvě drsné statě uveřejněné v Rudém Právu — „Čí je to zájem“ ze 7.1. a „Ztroskotanci a samozvanci“ z 12.1.1977. Dne 28.1.1977 se pak v Národním divadle sešly špičky české kultury, aby si vyslechly a podepsaly „Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.“
Z mnoha jeho vět připomeňme tu nejvýstižnější: „Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě — a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců — odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“
Kdo neměl možnost signovat tento dokument, přezdívaný Anticharta, v „Národním“, dostal příležitost později v Divadle hudby či na sekretariátech uměleckých svazů. Podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 dalších kumštýřů. Čest těm, kteří mezi nimi nebyli.
Naopak řada signatářů později svůj podpis zpochybňovala. Nejčastější — a nejlacinější - výmluvou, k níž se uchýlil třeba Jan Werich, bylo, že se domnívali, že pouze podepisují prezenční listinu. „Samozřejmě jsem věděla, co podepisuji, když jsem prohlášení četla. A věděli to všichni, kteří si ho vyslechli a podepisovali při odchodu, nikoliv při příchodu, takže žádná prezenční listina. Dnes se za to samozřejmě stydím, ale nechci se vymlouvat, proto říkám pravdu,“ uvedla po letech v rozhovoru pro iDnes zpěvačka Eva Pilarová.
Originální přístup zvolil hudebník Ivan Mládek: je přesvědčen, že Chartu 77 podepsali samí komunisté a on statečně protestoval proti nim.
Herec Vlastimil Jandák zase tvrdí, že Antichartu nepodepsal — ne proto, že by byl tak statečný, ale proto, že se těsně před podpisem opil v kavárně Slávia, tudíž se k podepisování nedostavil.
Příznačný je též spor o podpis hudebníka Františka R. Čecha. Ten se podle svých slov spolu se zpěvákem Jiřím Schelingerem na podpisový arch rovněž nezvěčnil. Prý na místo přišli a pak utekli. Druhý den jim měla volat sekretářka ředitele agentury Pragokoncert: „Soudruhu Čechu, my jsme to za vás podepsali, jinak byste měli strašný malér.“ Jinou verzi ale má tehdejší žena Jiřího Schelingera, Jitka: „Jirka si chtěl zlomit obě ruce, aby tam nemusel. Měl nějakou fintu, že prý když se zabalí ruce do cibule, že otečou. Ale rozmluvila jsem mu to, takže to nakonec museli i s Ringo Čechem podepsat.“
Čert, aby se v těch vysvětleních, výmluvách a důvodech vyznal. Proč ale ty tanečky?
Přiznám se, že mám v jisté úctě všechny ty, kteří Provolání uměleckých svazů podepsali, protože věřili v Husákův socialismus, komunistickou stranu a pokládali se za oponenty signatářů Charty 77. Jenže kolik takových je?
O to častěji slýcháme: Kdybych nepodepsal, měl bych utrum! (Eva Pilarová: „Bála jsem se odmítnout, věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila.“) Je to ale opravdu tak? Jelikož se podobně vymlouvá 99% tehdejších signatářů, něco tu nehraje. Kdyby odmítli všichni, skončili by jen sotva: v televizi a rozhlase by nebylo koho vysílat, neměl by kdo hrát, natáčet, koncertovat, nebylo by komu tisknout knihy, pořádat výstavy..., za koho se skrývat. Všechny prostě zakázat nešlo.
Jiným smutným znamením té doby bylo odsuzování chartistů, aniž by byl text Charty 77 oficiálně zveřejněn. Někdo pak odmítal Chartu, aniž by ji znal, jiný ji sice znal (a třeba i souhlasil), ale tvářil se, že nezná (a odsudek podepsal). Jistě, šlo o časy, kdy se nehrálo podle pravidel a kdy nebylo odvážné pouze být „proti“. Odvahou bylo již jen „znát“ a nebát se říct, že „znám“. Přesto ale myslím, že onu elementární statečnost žádat o zveřejnění textu, s nímž bylo polemizováno, mělo mít mnohem víc lidí — v první řadě intelektuálů a umělců. Vždyť Charta 77 se přece domáhala především toho, aby stát respektoval vlastní zákony a podepsané mezinárodní konvence. Ovšem morální sešup československé společnosti byl strmý a vzpomínky na Pražské jaro byly zamčeny kdesi hluboko na dně paměti.
Vracet se k nepěkným chvílím normalizace by možná ani nebylo tak nutné, kdyby jisté obdobné sklony neprojevovala tuzemská společnost i dnes. Sklony k občanské apatii, k poslušnosti, k naivitě… Ale i sklony k servilitě a oportunismu, přehlušujícímu záblesky kritického myšlení - jež bychom čekali opět především u lidí vzdělaných a kulturních.
Kamarád mne nedávno upozornil na paralely mezi podpisem Anticharty a účastí v primitivních kampaních tu na podporu Václava Klause (v 90.letech), tu na podporu neoliberálních reforem (2010). Když se třeba dnes zeptáme autorů a interpretů - odpudivého, a přesto úspěšného — předvolebního skeče „Přemluv bábu“, Petra Zelenky, Marthy Issové či Jiřího Mádla, jak jsou spokojeni s politickým vývojem, za který lobbovali, budou se kroutit nebo rovnou přiznají, že to není nic moc. Zase jedni naivní či najatí, kteří měli laickou potřebu „pomoci dobré věci“, jež se nakonec nepovedla? Máme se smát, či vztekat?
Krev mi vře v žilách. Přesto se nutím k velkorysosti: vždyť i mezi těmi, kteří se přidali v roce 1977 k Antichartě, najdeme nemálo těch, co o dvaadvacet později zariskovali a podepsali Několik vět. Prohlédli - ale trvalo to. Snad jen ta rychlost návratu odvahy a zdravého rozumu by dnes, v době otevřené společnosti, moderních technologií a svobodných médií, mohla být vyšší…
Dnes to je s tím soucitem a duchem jaksi komplikovanější. .
Namísto snahy o humanizaci demokracie úsilím o originální řešení s vervou celebrujeme reakcionářský postoj.
Těžko očekávat soucitu.
Pomyslel jsem si.
Zřejmě zvládnul obdobně složité lidské situace daleko čestněji, zřejmě má jasno, která varianta změny tehdejšího byla ta jediná možná či správná
Zřejmě netuší, že již tenkrát byli lidé, kteří se obávali, že nejhorší na komunismu je to, co přijde po něm (A. Michnik)
Zřejmě autor dokázal víc než Werich
Kde, kdy, jak?
Malost jak vyšitá …
Centrální výpověďí ovšem míří hlavně na propastnou díru která zde zeje na místě levice:
Vracet se k nepěkným chvílím normalizace by možná ani nebylo tak nutné, kdyby jisté obdobné sklony neprojevovala tuzemská společnost i dnes. Sklony k občanské apatii, k poslušnosti, k naivitě… Ale i sklony k servilitě a oportunismu, přehlušujícímu záblesky kritického myšlení - jež bychom čekali opět především u lidí vzdělaných a kulturních.
.
Co mě ale zaujalo, je zřejmé nepostřehnutí rozdílů mezi donucením umělců tenkrát a tvorbou umělců nedávno. Před pár dny jsem (bohužel zrovna pod skvělým článkem p.P.) tvrdil, že interpretace vyznění spotu „Přemluv bábu“ se stala mýtem – když mi nikdo zřejmě s obecným hledáním slabých míst mýtů nepomůže, zkusím to sám. Předvolební období kolem roku 2010 bylo poznamenané konfliktností a populismem, nic pro člověka hájícího svou orienatci .. http://www.stream.cz/uservideo/474779-predvolebni-kampan-2010 , ale nebudu se vlamovat do mi zavřených dveří politologie. Z dnešního pohledu se tedy vůbec nelze divit, jak v bojové situaci lidsky zareagovali i lidé, kterých si vážím
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/88158-premluv-babu-je-nadsazka-rika-issova-je-to-nevkusne-odpovida-pehe/ Zvláště O.Liška tehdy ukázal, jak rozumí svým voličům, vidět to tenkrát, hlas mu nedám ani za půl ČEZu, no.. http://www.tvspoty.cz/zeleni-tahle-zeme-neni-pro-stary/
To by ani tak nevadilo. Jenže co když právě jejich přehnaná reakce byla obratně využita médii k spoluvytvoření prvního mýto a tom, jak je ten spot podlý a štvavý (a hloupý) (pro diváky A) …a jak naznačuje i kamarád autora (pokud správně chápu) - propaganda a nátlak KSČ byla podobná agitce trojice ZIM. Proč ci např. ČT pozvala k herečce Issové politologa? Buď aby vytvořila šťavnatý konflikt z toho, jak si nemohou porozumět profesionální (a tedy vždy politicky korektní) politologové se skutečnými (a tedy vždy něco provokujícími) umělci, nebo aby (divákům B) dokázala, že levicově orientovaný Pehe, nechápe, že umělec bude svobodně (pa)umělecky i před volbami a že k tomu má propůjčenu uměleckou koncesi a podpořila tak druhý mýtus o hlouposti levice. Pan Pehe v oné relaci tvrdí, že jde hlavně o agitku a nevkus, ale jak je možné, že pouhá pasé agitka dávno po volbách, pro které prý měla agitovat, se znovu a znovu tak živě vynořuje do přítomnosti? Neukázal také příklad pozorovatelné ublíženecké paranoi(tak mohl na voliče působit) Jiřího Paroubka, že pokoušet se vynucovat si korektnost protihráčů s odkazem na morálnost, je politická sebevražda?
Ještě jedna stránka nedorozumění mi vrtá hlavou? Copak klipem popuzení (pokud to nebyla předvolební póza) neznají protagonisty a např. Zelenkův autorský rukopis? Ale ani to by samo o sobě nedovolovalo zploštit nadsázkami bohatý spot na tupou agitku, k tomu by potřebovali ještě něco jiného, možná ani absence smyslu pro humor by nestačila. Tím něčím by mohl být strach, že to a hlavně to snad někoho mladého dosud nerozhodnutého přesvědčí…. …jistěže ani to nelze vyloučit, ale apriori to předpokládat….
.. to je ta nejhorší urážka mladých jakou si lze představit. Nedivil bych se, kdy mladí vzdorovití jen kvůli tomuto, raději volili proti těmto hlasům! (sebenaplňující proroctví).
Ostatně jsem zjistil, že téma zde již znělo: http://denikreferendum.cz/clanek/3256-premluv-babu-jako-lekce-postmodernismu
Stejně tak nechápu snahu pana Litschmanna prokázat, že Přemluv bábu není předvolební agitka. Srovnávat to s Antichartou mi sice nepřijde na místě, ale čím jiným je ten klip než nevkusnou agitkou? Vždyť to i zcela odpovídá veřejně projeveným Zelenkovým politickým postojům, on přece upřímně věřil v toho strašáka zadlužování (a možná stále věří, nevím). Ač milovník filmů Jima Jarmusche, kterým se Zelenka tak okatě inspiruje, v tom klipu žádný nadhled nevidím, ten klip se akorát snaží být třeskutě vtipný, aby se trefil do jazyka mladé generace. Jiná věc je, že reálný vliv toho blábolu se asi blížil nule. Když jsem se na to tuhle ptal studentů, tak to skoro nikdo neznal, pár jich o tom slyšelo, a z toho minima, co to vidělo, si nikdo vlastně nepamatoval, o čem to bylo...
Rozčílí,ale také neschopnost žurnalistů kriticky zaměřených medií, kteří stále a stále odmítjí seznat nutnost nadpartajní péče o rekonstrukci demokracie dnes.
Ale to je vzdálená, ikdyž ne zcela jiná story... pomyslel jsem si.
Co se týče srovnávání nesrovnatelného, tam bych si to chtěl obhájit. Lidé, cítící se zahnaní do kouta, podepíší ledaco. Dramatičtí a jiní umělci nejsou žádné skutečné charakterové vzory. To z nich jen dělají média dle našeho očekávání. Ztotožňujeme si je s hrdiny, které stvárňují. Tohle bývá zneužíváno i politicky, pokud vím, tak Kratina jako hrdina seriálu o socialistickém zemědělství jel někdy v prosinci 89 přesvědčovat kolchozníky na jejich sjezd, aby rozbili družstva.
Takže podpisy pro Antichartu byly od někoho ze strachu, od někoho od srdce a od někoho z vyčuranosti, spočívající v zavděčení se pánům a možnosti očekávání více rolí ve filmech. U zpěváků možná více času v televizi. Tedy, asi kromě těch, kteří skutečně s Chartou nesouhlasili, nic na co by měli být signatáři pyšní. Ale účast našich umělců na panychidě za Heidricha byla o dost horší a přesto jí 20 let po válce nikdo nepovažoval za selhání národa. Ty dnešní podpisy, o kterých jsem psal jsou daleko horší. O těch měl autor psát, sklidil by mé uznání. A znovu opakuji, je to pro dnešní signatáře skutečná cesta do otroctví. Tohle je prostě problém vrcholně aktuální a musí se řešit hned. Až vyřešíme požár domu, můžeme se pak vklidu domluvit, jestli na zahrádku macešky, nebo růže.
Je mi srdečně jedno, jestli kdokoli využije svých schopností i třeba k agitaci za to, čemu věří. Byť bych si stokrát myslel, že věří blbosti, proč s tím ztrácet čas, když k tomu nového nepřinesu? Můžete namítnout, že se vám to zdálo přestřelené a že se vám to nelíbí, ale dokud neprokážete proč to bylo napatřičné a nelegitimní, nemá cenu omýlat maralistní hodnocení a donekonečna s nimi "mlátit" tvůrce přes hlavu. To jen ukazuje omezenost takového pseudokritika. Stajně tak by bylo možné vyčítat Lukáši Jelínkovi mnohé v tomto článku, od jeho souzení slabostí tehdejších umělců po srovnávání aktu podpisu textu dštícího odsudky a pohrdání na konkrétní lidi - chartisty s pokusem o úsměvně naivní (pokud se nestavíte do role nebohé oběti) třebas i agitku - ale proč cokoli jakémukoli tvůrci něco vyčítat, když ho lze prostě nečíst? Když jste zmínil Wericha, jistě víte jak smělé hry tvořilo OD a přesto je nikdo nepeskoval pro úrážku na cti, nakonec jim akorát odebrali (onu uměleckou) koncesi ... přijde mi, že ji společnost dosud zcela znovuneobjevila.
Na celé téhle diskusi je ale nejsmutnější nikoli (někdy až nicotný) obsah, ale způsob, jakým ji vedem... snad jsme příliš rozčarovaní tím, jak to či ono může někdo vnímat tak ...pro nás... nepochopitelně? Snad se nám jen nelíbí, číst svého druhu bulvarizační zplošťování skutečnosti (nebezpečí každých novin?) "obec Božiu takto nevytvoríme, ale" ani nevyužijem prostor pro smysluplnější diskusi. - Nakonec se vkrádá otázka, zda to není ona katarze, díky níž se společnost přeorganizuje (nebo aspoň zahodí internetové diskuse)?
„Pan Molnár podsouvá Jelínkovi souzení Wericha, přitom jde o odsouzení ne osoby, ale jednoho konkrétního skutku, který prostě odsouzeníhodný je“
To ale pan Škabraha asi jen tak žertuje. Nebo to myslí vážně, že lze odsoudit Werichův skutek a nevydat současně soud o Werichovi? Lze v takovémto případě (či vůbec) lidský skutek odosobnit?
Je opravdu předmětný skutek „prostě odsouzeníhodný“? Netřeba brát v potaz i tehdejší celospolečenskou atmosféru, konkrétní lidskou či profesní situaci a motivace jednotlivců?
Zmatek v následném srovnávání se současností tu má podle mne základ …
Dobový kontext je jasný: podpis znamenal proklamaci loajality k panující moci a veřejné odsouzení disidentů (ne pouze jejich skutků, jak je zjevné z formulací o ztroskotancích apod.). Osobní motivace jsou jiná věc. Pletete si porozumění někomu, kdo vykonal špatný skutek, se zproštěním viny za ten skutek...
K zadání péče o demokracii to sedí jako...pomyslel jsem si.
Př.1: Může se herec vzdát svých hereckých prostředků a poslušnosti k pokynům scénáristy a režiséra v momentě, kdy sice hraje, ale nehraje jen v nějaké blbosti, ale v něčem tak seriózním, jako je předvolební agitace?
Př.2: Může se scénárista dobrovolně vzdát svých obvyklých metod a výrazových prostředků ...v tomtéž případě? Mimochodem, častěji se vyskytuje názor, že se inspiroval americkým předvolebním šotem "populární americké komičky a scenáristky Sarah Silverman", i ona by se nad sebou měla zamyslet a provést "sebekritiku"?
Př.3: Dokázal se svých výrazových prostředků dramatika vzdát občan Havel v prezidentské funkci? Dokázal to vždy a bylo to vůbec potřeba?
Př.4: Když se dostanu (a je třeba sebekriticky přiznat že cvičím velmi málo) s reprezentantem těžké váhy v boxu do názorového střetu o svobodě jeho ženy , mám apriori předpokládat, že se jistě vzdá využití svých svalů k odražení mých argumentů, protože jistě pochopí, že jinak by se zachoval nevkusně..
Nedomnívám se, že máme my, kteří jsme nebyli do takové situace nasměrováni, právo soudit signatáře anticharty.
Ale podle mého názoru by umělci i jinak viditelní lidé měli být v dnešní době obezřetnější ve vyjadřování všelijakých konjukturálních podpor, a tím by se vyhnuli připomínání jejich osobního ponížení z ledna 1977. Jenže někteří jsou nepoučitelní - bude to asi jejich více emocionálním přístupem k životu, nechci hovořit o těch, kteří hledají svými postoji nějaké výhody.
Pointa je, že pokud už se někdo pouští do satiry, je jeho zodpovědností se postarat, aby bylo zřejmé, že jde o satiru. V opačném případě - dobře mu tak.
hm, když nad tím tak přemýšlím, tak ti, co podepsali dnes podporu či petici v prospěch církevních restitucí, jsou svým způsobem odvážní. Obrovská záplava lidí jim bude nadávat - výhody žádné, nátlak, aby to podepsali, žádný taky dnes neexistuje ...
Doufám, že se nenajde nějaký slovní akrobat, který by chtěl srovnávat podpis Anticharty se současnou akcí umělců na podporu restitucí ...
Pokud jde o ten komediantský šot, je třeba rozlišit dvě roviny hodnocení ne/úspěšnosti: úspěšnost tvůrců adaptace a úspěšnost médii vypuštěné - poněkud senza-krve-chtivé - ´Ať si to spolu rozdají´, jedna z her TA trochu jinak http://www.pvsps.cz/data/document/20100505/ppf-zp-svabada.pdf?id=269/ Utkvělo mi, že šotu byla mj. vyčítána neuctivost ke zkušenější generaci (v protikladu k „osvícenosti“ akčních mladých); ano, souhlasím, že ta tam je zřetelná, ovšem není tam dle mého čtení z „přirozenosti“ a přesvědčení autorů, je tam prostě proto, že jedním z prvořadých úkolů umění ale i satiry je vykreslit to, co tiše, skrytě a nepojmenovaně hýbe společností či některou její generační částí, tedy ukázat jaká ta společenská atmosféra je a z jakého zdroje vyvěrá. O něco podobného se snaží i autoři zde v DR, nikoli však hraním někoho jiného, ale spíše různýmí moralistními apely. Připomínám ale, že autoři šot zamýšleli pro dospívající generaci, která dle mého názoru na takové apely ve své většině spíše neslyší (pokud až se k ní ovšem dostane). I v otázce jestli šot někoho nějak ovlivnil a jak bych proto navrhoval dělení na vliv na cílovou skupinu a na vliv na ty ostatní přihlížející. Jeden z těch druhých v jedné z diskusí vyjádřil názor, že na mladé to nemělo snad ani žádný vliv, také jsem si žádné reakce nevšiml. V necílové skupině se však médiím podařilo vyvolat zájem se rozhořčit.. Zájem se rozhořčit na někoho jiného než na skutečné viníky se vždycky hodí, nejlépe je vzbudit ten tzv. hněv spravedlivých. Z vašeho „dobře jim tak“ tedy usuzuji, že byli a jsou exemplárně souzeni za to, že byli poslové špatných zpráv.
Toliko snad můj osobní (pravděpodobně „nepochopitelný“) pohled na celou věc. Děkuji, že se ptáte:-) Jaký je ten váš?
Pěkné letní dny.
Jednak odvaha zůstává odvahou - ať už je spojena s čímkoli, třeba i s naivitou a hloupostí.
A vůbec - proč by měl být signatář petice v prospěch restitucí hloupý nebo naivní?
Má prostě jiný názor než pan Tožička - na to snad má právo ...
1. Zelenka se zaprodal ODS.
2: Šlo o satiru na štvavou kampaň proti ČSSD.
Tak pokud platí 2, bylo to udělané neuměle. Naprosto si pak zasluhuje, že někdo (včetně mě) zastává první pohled.
Ostatně měl byste vysvětlit, pro koho ta satira byla určena - pro starší lidi, kteří se toho štvaní spíš neúčastnili? Ti se u toho klipu asi moc nenasmějí..
Je to forma komunikace. Dáváte tím najevo, že máte určitý názor, a pro jakoukoli vládu je těžké většinový názor dlouhodobě ignorovat.