Jsem ekonom a nikoliv ústavní právník. Návrh finanční ústavy však má naplnit nejen určitou logiku makroekonomické stability, ale také zasahuje do dalších oblastí našeho ústavního systému. Pravicová opozice akcentuje přísnost číselných pravidel a tvrdost sankčních opatření. Odpovídá to jejich politické agendě. Důležité problémy ale leží mimo pouhé restriktivní nastavení parametrů zákona o rozpočtové odpovědnosti.

Ekonomové vedou spor o to, zda národní fiskální rámec, sešněrovaný ex lege konkrétními číselnými pravidly, nebude místo brzdy dluhu spíše brzdou růstu. Veřejní činitelé se zase dohadují o posunech kompetencí v oblasti tvorby veřejného rozhodnutí v klíčové politice rozpočtové. Na jedné straně je tu tlak na federalizaci v rámci Evropské unie, na druhé straně je tu snaha vzít toto rozhodování politikům a převést je na nezávislé experty, jako se už stalo s politikou měnovou.

Fiskální kompakt z roku 2012 stojí mimo rámec unijního práva, jde o mezinárodní smlouvu, dosud neaplikovatelnou na Českou republiku. Fiskální dohled EU není ve vztahu k rozpočtové suverenitě ČR a tvorbě rozpočtu ústavně závazný a prakticky vynutitelný. Hlavně monitoruje, koordinuje a hlídá čísla. Procedura nadměrného schodku se týká jen maastrichtských pravidel, kde bylo dosud více výjimek než souladu. Zde tedy ústavní problém není.