Představte si, že vlastníte krásnou zahradu. Je plná květin, keřů, je zde příjemně a vy si postavíte altán, který vám poskytuje stín. V tu chvíli vás zažaluje prodejce slunečníků, protože vám chtěl prodat své zboží. Speciální arbitrážní soud, ke kterému vás prodejce slunečníků popožene, rozhodne, že vás prodejce žaluje oprávněně, neboť mu ušel budoucí zisk.

Zdá se to nelogické a nesmyslné? Myslíte si, že je taková situace absurdní a nemůže k ní nikdy dojít? Mýlíte se — taková řešení, ovšem na úrovni nadnárodních korporací a států, se chystají. V plánu je vytvoření speciálního arbitrážního soudu tvořeného úzkou skupinou korporátních právníků — jinými slovy vytvoření paralelní, privilegované justice pro korporace.

Tento záměr je jednou z částí ujednání, které se skrývá pod nic neříkající zkratkou TTIP nebo ještě méně srozumitelným názvem Transatlantická obchodní a investiční úmluva. Ne snad, že by justice neznala institut arbitrážních soudů — ostatně, Česká republika je zemí, která má s arbitrážemi bohaté zkušenosti. Vzpomeňme jen kauzu CME nebo Diag Human. Zde však jde o něco jiného.

Spojené státy a Evropská unie začaly o úmluvě jednat v roce 2013, přičemž veřejnosti se dostalo strohé informace o tom, že „jest jednáno“. Teprve na podzim loňského roku byla Evropská komise, po soustředěném tlaku veřejnosti, donucena zveřejnit základní body úmluvy, tzv. mandát. Veřejnost se tedy dozvěděla, že se jedná o úmluvu, která má přinést prohloubení vzájemného obchodu a odstraňování bariér tomuto obchodu bránících.

V lednu letošního roku zveřejnila Evropská komise další dokumenty, na nichž je pozoruhodné, že neobsahují požadavky americké strany. Že by žádné neexistovaly? Dalším zajímavým faktem je, že, podle zjištění Corporate Europe Observatory, proběhlo v roce 2013 na úrovni Evropské komise sto devatenáct setkání se zástupci a lobbisty velkých korporací, ale pouze osm setkání s neziskovými organizacemi a občanskými iniciativami.

TTIP obsahuje takzvaný „mechanismus urovnávání vztahů mezi investory a státy“, známý jako „klauzule o arbitrážích“, zkráceně ISDS. Jde o pokus nadnárodních korporací zcela ovládnout nejen světovou ekonomiku, ale podřídit si také národní státy, jejichž zákony se stanou bezzubými.

Zahraniční investoři mohou žalovat státy i za potenciální újmy, státy však tyto soukromé společnosti zažalovat nemohou. Ve světovém měřítku se o to korporace už pokoušejí — Phillip Morris žaloval Austrálii a Uruguay za schválení zákona, který reguloval prodej cigaret a rovněž za to, že tyto země požadovaly, aby se na krabičkách objevilo zdravotní varování. Firma Veolia zažalovala egyptskou vládu kvůli zavedení minimální mzdy, protože tím byla údajně snížena hodnota jejích investic .

Arbitrážní soudy přitom stojí mimo klasickou soustavu soudů, jsou tvořeny malou skupinou korporátních právníků, z nichž někteří působí zároveň jako poradci pro soukromé firmy. Jen stěží si lze představit, že by právník, který je placen nadnárodní firmou, rozhodoval nestranně.

Arbitrážní soudnictví navíc není veřejné, a tak se snadno může stát, že veřejnost nebude informována o kauzách ani v případě, že se bude jednat o veřejný zájem. El Salvador čelí žalobě o 315 milionů dolarů za to, že se místním komunitám podařilo zabránit otevření dolu na zlato, který by mohl ohrozit zdroje pitné vody. Je právo na vodu menší než právo na zisk?

Proti TTIP, která nebývalým způsobem zasahuje do fungování ekonomik národních států a torpéduje samotnou podstatu státu, se zvedá mohutná vlna odporu. V tuto chvíli podepsalo petici proti úmluvě více než jeden a půl milionu obyvatel Evropy podporovaných 360 občanskými organizacemi a každým dnem jich stovky a tisíce přibývají — lze si to snadno ověřit na internetu.

Své výhrady vyjádřila také frakce sociálních demokratů v Evropském parlamentu. Boj o budoucnost Evropy vrcholí. A co my? Budeme nečinně přihlížet ničení životního prostředí a zotročování lidí? Není načase začít se bránit?