Co už jiného než středeční pařížský masakr by mělo být podnětem k co nejužší spolupráci zemí vzývajících podobné hodnoty? Jiná věc je, koho do této definice zahrneme. Země EU a USA určitě. A co třeba Ukrajinu, Rusko, anebo Turecko? Co ve vzájemných vztazích přehlédnout a co akcentovat, abychom táhli za jeden provaz?

Stojí v dnešním nebezpečném světě Vladimíru Putinovi za to pobuřovat Západ posouváním hranic? Stojí EU a USA v této situaci za to stavět mezi sebou a Ruskem vysokou zeď?

A jakým způsobem hájit náš životní styl před extrémisty z různých konců planety? Rozšiřováním a prohlubováním sociálního státu? Postupující deregulací? Bouráním zbývajících bariér v euroamerickém prostředí?

Už rok a půl vyjednává Evropská unie s USA o dohodě o volném obchodu (Transatlantické obchodní a investiční partnerství — TTIP). Cecilia Malmströmová, nová evropská komisařka odpovědná za obchod, otevřeně říká, že má jít o nové, ekonomické NATO. Už tento samotný příměr může ledaskoho postrašit. Ale budiž. Má jít o zbourání překážek ve vzájemném obchodu — cel, byrokratických a regulatorních balvanů. Prý budeme do USA více vyvážet a půjde snáze prosazovat naše standardy produkce široko daleko.

Kritici smlouvy to vidí jinak. Kampaň proti dohodě přitom podporuje přes 320 občanských, odborových a spotřebitelských organizací z 24 členských států EU. Odpůrce podpořil i nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.

Nesouhlasnou petici podepsal více než milion lidí. Obávají se, že naše zdravotní, hygienické, bezpečnostní či ekologické standardy budou naopak ohroženy. Tvrdí též, že jde o nástroj k posílení upadajícího hegemonického postavení Spojených států amerických a velkých korporací. Těm stvrdíme již tak rozsáhlou možnost žalovat jednotlivé země u rozhodčích soudů.

Argumenty ale vznášejí i zastánci smlouvy. Podle studie Centre for Economic Policy Research by měl vzrůst příjem průměrné čtyřčlenné evropské rodiny o 545 eur ročně. Tuzemské ekonomice by podle českého ministerstva průmyslu mohlo uzavření dohody přinést až dvacet tisíc nových pracovních míst.

Kupodivu hlavní evropský vyjednavač Ignacio Garcia Bercero se však ohánět čísly odmítá. Říká: „Bez jakýchkoliv pochybností je to největší obchodní dohoda, kterou kdy Evropská unie vyjednávala. Měla by to být rozsáhlá, ambiciózní a vyvážená dohoda pro obě strany, a pokud to tak bude, bude to mít skutečný ekonomický dopad. Ale neřeknu teď přesně, jak velký, protože na to existují ekonomické studie, jejichž odhady se různí.“

A jak vidí růst HDP okolo 0,5 procenta ročně, jak predikuje Center for Economic Policy Research? „Jsem vždy opatrný, pokud jde o čísla.“ No hlavně že náš resort průmyslu a obchodu má jasno.

Ministr Jan Mládek navíc na přelomu roku v deníku Právo napsal, že smlouvu „vnímáme jako skvělou příležitost otevřít si dveře na americký trh dokořán.“ TTIP je podle něj „nejdiskutovanější obchodní dohodou v historii; Evropská komise i česká vláda dělají maximum, aby o vyjednávání detailně informovaly.“

Asi se to příliš nedaří — když v popředí neinformovaných stojí Jan Keller, lídr ČSSD v evropských volbách. Často o tom píše ve svých komentářích. A má také logicky znějící námitky. „Obhájci této smlouvy tvrdí, že stávající regulace nebude smlouvou ohrožena ani v oblasti trhu práce, ani v oblasti hygieny a kvality potravin, ani v oblasti ochrany přírody. Zároveň prohlašují, že cílem smlouvy je odstranit mimotarifní bariéry obchodování. Tyto mimotarifní bariéry však mají dnes právě podobu regulace trhu práce, kvality potravin a ochrany přírody. Jak mohou být odstraněny, jestliže se jich smlouva, která o jejich odstranění výslovně usiluje, údajně netýká?,“ ptá se Keller. 

A rovněž slibuje: „Budu pátrat dále, abych zjistil, na základě čeho nám je slibováno, že zmíněná smlouva zvýší hrubý domácí produkt Evropské unie o celé půl procento v průběhu pouhých deseti let.“

Nechci si hrát na vševědoucího a být zde arbitrem. Vadí mi primitivní propagandistické floskule odpůrců smlouvy i nápadně těšínská jablíčka jejích stejně primitivních obhájců. Chtěl bych smlouvě věřit, ale předběžná opatrnost mi radí neskákat na kdejaký nastrčený špek.

Tím víc by mne zajímal názor důvěryhodných politických stran. Například ČSSD. Jenže co si myslet, když na jinou notu pěje oranžový ministr průmyslu a obchodu, a na jinou lídr eurokandidátky (byť formálně nestraník)? Opravdu si pánové Mládek a Keller nemohou spolu sednout a dát dohromady stanovisko, které nebude voliče sociální demokracie mást?

Jak chceme uvažovat o užší transatlantické spolupráci či dokonce o společné obhajobě civilizace před těmi, kteří by ji nejraději srovnali se zemí, když se na věcech klíčového politického významu nedokáží domluvit v nejsilnější české vládní partaji? Nebo jsou snad některé bariéry zkrátka neodstranitelné?