Vynucená rezignace ministryně spravedlnosti mimoděk dosvědčuje to, jakou osobností Helena Válková byla a je: Měla-li před tím naši důvěru jako odbornice (uznávaná profesorka trestního práva), schopná manažerka (v roce 1993 založila naše nejlepší právnické nakladatelství, které vedla jako jeho generální ředitelka; do roku 2011 vedla také katedru trestního práva, jež získala značné renomé) a člověk pevných morálních zásad, jenž se nenechá deformovat politicko-populistickou poptávkou, nyní při odchodu z funkce už za ni můžeme dát ruku do ohně, neboť kupodivu ona vynucená rezignace je v našem politickém prostředí známkou nejvyšších kvalit pro — jak se říká — vyzrálou osobnost a ženu, kterou naši bohorovní politici či bosové prostě v politice nestrpí.

Je to skoro zákonité a to, že — správněji řečeno — to oni při Válkové neobstojí, jsem věděl, nerad to říkám, hned při jejím nástupu, aniž bych pochopitelně něco věděl; stačí, když si člověk připomene osudy političek ve všech našich vládách (mužů).

Teprve na případu Heleny Válkové je zřejmé, že neobstál Babiš a jeho politbyro, i další pánové, jimž vadily naopak její schopnosti — včetně schopnosti nacházet větší shodu při důležité legislativní práci.

V poslední době se jí povedla postupná domluva se státními zástupci o jejich zákoně, dohoda se šéfy soudů na dorovnání platů v justici, a to, co zůstalo nesplněné, například velká reforma občanského zákoníku, je daleko složitější a nelze to tak snadno „naúkolovat“ do určitého data, víme-li, jak v právním prostředí se vše musí precizně formulovat.

Zjednodušeně řešeno Helena Válková nedělala politiku, ale „dělala spravedlnost“, kvůli níž se uvolila přijmout funkci ministryně. A co si předsevzala, na tom opravdu dřela. Funkci přijala kvůli úkolu, nikoli jako výsostný post.