Z ministerstva spravedlnosti je opět bitevní pole české politiky. Částečně je to dáno nešťastnou personální politikou ministryně Heleny Válkové, zčásti napjatými vztahy nejen v koalici, ale i uvnitř jednotlivých koaličních stran, a pak také jedním dědictvím, které tu zbylo po dvou předchozích ministrech.

Tohle dědictví v podobě návrhu zákona o státním zastupitelství připomíná jak událostmi, které se okolo něj již strhly, pády ministrů a urputností zápasu o něj pověstný prsten z Tolkienova Pána prstenů — ti, co ho chtějí, odmítají jakýkoliv kompromis, nechtějí se o něj moc dělit a ty, co mají na věc jiný názor, šmahem odsuzují k věčnému zatracení.

Bohužel, stranou tohoto chiliastického běsnění nezůstávají ani mnozí novináři a nekritickou obhajobou přicházejícího Dobra se mění z novinářů v samozvané kazatele. Věty typu „Ti, co dlouhodobě sledují dění v české justici a fandí její očistě, jsou z toho smutní“ byste svojí angažovanou naivitou očekávali ve středoškolském časopisu v článku o despotickém tělocvikáři, maximálně v nepovedeném komentáři Haló novin. Místo toho si je čtete na úvod „analýzy“ o dění na ministerstvu spravedlnosti v MF DNES.

„V soutěži o novinky zlepšující život v Česku si může medaili na své konto připsat ministr spravedlnosti Pavel Blažek“, psal zase v dubnu 2013 týdeník Respekt, přičemž se jednalo doslova o apoteózu do té chvíle zatraceného místopředsedy ODS Blažka, který nahradil za všeobecné hysterie mediálního davu milovaného Jiřího Pospíšila. Důvod? Překvapivě nekriticky akceptoval zákon o státním zastupitelství, který v článku dostal charakter normy, snímající z české společnosti snad všechny hříchy světa.

Bohužel, onen novinářský aktivismus, angažovanost, která místy dostává opravdu až náboženský rozměr v podobě přesvědčení o vlastní pravdě, pokračuje: „Na ministerstvu teď leží zákon o státním zastupitelství, na jmenování čeká kredibilní vítěz soutěže o vedení ústeckého krajského soudu nebo vyhláška o odměňování advokátů. V zájmu Válkové by proto mělo být schválit je v řádu několika týdnů, jestli chce pochybnosti o sobě rozptýlit. Kdyby to neudělala, teprve pak by měla odejít.“

Uf, to už je moc i na otrlého sabotážníka: o jakém „kredibilním vítězi soutěže“ je prosím řeč? Pan doktor Veselý sice zvítězil ve výběrovém řízení na nového předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem, ale ukazuje se, že jeho nadřízení s ním byli na základě opakovaných kontrol hrubě nespokojeni, výběrová komise neměla tyto informace k dispozici, místo toho měla pouze vyjádření některých spřízněných osob a s jeho přeložením jeho dosavadní nadřízení souhlasí jen proto, že se ho podle všech informací chtějí zbavit. Jestli je tohle znak kredibility podle Respektu, budiž. Máme asi jiné slovníky.

Návrh zákona o státním zastupitelství je pak na samostatný článek, ale opakovaná mantra jeho vyznavačů je, že přinese větší nezávislost státních zástupců. Jedním ze znaků nezávislosti v justici je i pravidlo, že soudce či státní zástupce nesmí být proti své vůli přeložen na nižší stupeň bez svého souhlasu.

Do nového, krásného zákona se však — asi náhodou — vloudilo ustanovení, že státní zástupci bývalých vrchních stupňů v Praze a v Olomouci budou moci být posláni bez jejich souhlasu nejen na krajská státní zastupitelství, ale nově až na okres.

Kdybych měl vidění Dobro-Zlo jako mají v Respektu, tak bych nabyl přesvědčení, že současné vedení státního zastupitelství si tak samo sestavilo nástroj na vymáhání poslušnosti s přijetím zákona, jinak odpůrci z řad státních zástupců poputují v Čechách do Strakonic, na Moravě pak do Bruntálu. Co to má společného s posílením nezávislosti státního zástupce je mi záhadou. Asi opět mám jiný slovník.

Na celém tomhle příběhu je nejsmutnější, jak už je jen málo lidí, komu tohle běsnění a vynucování si konkrétního jednání politiků ze strany médií, která jsou nekriticky přesvědčena o své pravdě — často na základě kusých informací a pocitů či sympatií — připadá nemístné a nebezpečné.