V evropských volbách lidé odvolili nohama a jakýkoliv jiný pokus o analýzu či interpretaci je vzhledem k mizivým číslům zbytečný a nepřesvědčivý. Byl to střet dobře organizovaných a motivovaných menšin, což se také ukázalo. Jediný výsledek však za zamyšlení stojí — zisk preferenčních hlasů pro Jiřího Pospíšila a následné jeho reakce i přístup médií k tomuto politikovi.

„Jiří Pospíšil — politik, který nepotřebuje stranu“, byly titulky některých médií po evropských volbách. Přitom je tomu přesně opačně: Jiří Pospíšil stranu potřebuje, protože jeho osobní úspěch je do jisté míry založen na opozici vůči stranictví. Tedy stranictví tak, jak ho chápeme v tom lepším slova smyslu, tj. ideová pevnost, setrvalost názorů, respekt k rozhodovacím mechanismům a loajalita vůči kolegům a představitelům.

Všemi těmito vlastnostmi Jiří Pospíšil nikdy zbytečně netrpěl: do vysoké politiky nastupoval díky tomu, že jej osobně prosadil na ministra spravedlnosti Mirek Topolánek, proti kterému při prvních jeho problémech začal velmi intenzivně intrikovat. Příběhy o tom, jak zásoboval novináře informacemi o promluvách s Topolánkem či jeho lidmi v kauze Jiřího Čunka se ještě dnes dávají některých novinářských kruzích k dobru.

I sám Mirek Topolánek se nijak netají obrovským osobním zklamáním, které veřejně ilustruje na několika konkrétních případech, které Pospíšil nikdy nerozporoval, pouze do omrzení opakuje, že je na něj Topolánek zlý.

A netýká se to jen Mirka Topolánka: když na začátku roku 2009 uvažoval Topolánek o změně ve vládě, byl Jiří Pospíšil jedním z vážných adeptů. Když se to dozvěděl, začal shánět podporu pro setrvání v justici a požádal jednoho z doyenů sboru o podporu v podobě dopisu, který sám sepsal a který měl soudce podepsat a adresovat premiérovi. Soudce to pochopitelně odmítl, takovou ingerenci moci soudní do té výkonné si nemohl dovolit, notabene když bylo zřejmé, že dopis obratem „unikne“ do médií.