Profesorka trestního práva Helena Válková se zcela jistě nevyznačovala „tahem na branku“, to má Andrej Babiš pravdu. I kdyby ale chtěla být Babišovo tažným koněm, šlo by to ztěžka. Pán na kozlíku totiž veřejně vykřikoval „čehý“ a paní profesorce zase říkal „hot“. Když mu oznámila, že bude muset respektovat výsledek výběrového řízení a jmenovat Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze, Andrej odvětil, že by to bylo poslední lejstro, které jako ministryně podepíše.

Je to vidět i na zákonu o státním zastupitelství. Andrej Babiš nechal (svá) média referovat o Válkové jako o té největší brzdě rozletu státních zástupců a přitom ona plnila jen jeho přání. Státní zástupci nyní jako první poznají, co myslel Andrej Babiš tím, když při vysvětlování důvodů odchodu Válkové říkal, že „justici je potřeba řídit“.

Na odchodu Heleny Válkové není podstatné ani tak to, že odešla, ale jak a s jakým zdůvodněním. Předně, ministr již dnes nepodává rezignaci do rukou premiéra, ale v tomto případě ministra financí. Nikoho to nepohoršuje, nikomu se to nezdá divné: prostě kdo platí, odvolává, kdo maže, ten jede. Vzniká nám tak absurdní situace dvou vlád a dvou premiérů, která se časem jen upevňuje.

Bohuslav Sobotka může jen doufat, že nedávná slova Miloše Zemana o tom, že pokud by měl Andrej Babiš většinu, pověří ho sestavením vlády, nebyl výkop ve hře, jejíž součástí je podivný rozpad poslaneckého klubu hnutí Úsvit.

Jednou ráno pak třeba takhle Andrej Babiš vstane, přečte si v Lidových novinách a MF Dnes, že někdo v jeho hnutí uvažuje o zdanění církevních restitucí, že je to důvod zásadního rozkolu s KDU-ČSL a začne se podle toho zcela náhodou chovat a jednat. Přesně jako v tom vtipu o panu Roubíčkovi, kterému v noci do hotelu Pupp přinesou telegram o smrti jeho manželky, on ho úhledně složí, vrátí na místo, uherendí se zpátky pod peřinu, zhasne a pro sebe si řekne: „To zas bude ráno překvapení!“.

Za skandální už není dnes považována ani skutečnost, že odvolávání ministrů provází pachuť mafiánských praktik. Antonín Prachař se při oznamování své rezignace málem rozplakal a Helena Válková skončila v nemocnici, což nezabránilo vedení hnutí ANO, aby pokračovalo v tlaku na její odchod. Tohle přece není již jen věcí vkusu, ale poměrně zásadní otázka politické kultury.

Bohužel zdá se, že pro ČSSD otázka nijak zásadní. Nechci být poslem špatných zpráv, ale o Andrejovi Babišovi se ví, že rád zkouší, až kam může zajít. Bohuslav Sobotka by tak měl pozorně studovat dění okolo Antonína Prachaře a Heleny Válkové a pomalu hledat ústav, kam by se uchýlil, až se Andrej rozhodne zamíchat kartami ve Sněmovně.

Andreji Babišovi se nedá upřít tah na branku. Způsob, jakým donutil Helenu Válkovou k odchodu, je chladnokrevně manažerský. A přesto, že to slabším povahám připomíná masakr motorovou pilou, je efektivní. Bývalí ministři na sobě nechají dříví štípat a Luca Brasi Andreje Babiše, Jaroslav Faltýnek, pak ještě veřejně mluví o „Toníkovi“ a „Helence“, kteří jsou přece největší kamarádi. Židé na to mají slovo „chucpe“, v české hospodě by řekli, že je to na čenichovku. Účel byl ale dosažen a navíc interpretaci má nyní v rukou impérium.

Nyní bude na justici, aby pochopila, co se vlastně stalo. Ráda se staví do role elity národa, strážkyně hodnot práva a její neformální šéfové Josef Baxa a Pavel Rychetský mluví o despektu k politikům a „justiční paměti“. Když Andrej Babiš nastupoval dráhu politické superstar, mluvil o ukradené revoluci a odkazu Václava Havla.

Člověk si tehdy klepal na čelo a nevěřil, jak normalizační kádr s pachutí estébáka může mluvit s vážnou tváří o étosu sametové revoluce. A hle, nejen, že může, ale navíc se našli i lidé, co tomu věří a jsou ochotni mu v tom i sekundovat.

Při „sametovém masakru“ ministryně spravedlnosti Heleny Válkové mluví o tom, že justice potřebuje koncepci, protože od dob Otakara Motejla a Pavla Rychetského ji prý nemá. A pak dodá, že justice potřebuje „tah na branku“ a navrch „řídit“. Po Válkové prý bude „resort pevně uchopen“ a „řízen“. Inu, pánové Rychetský a Baxo, tady je Rhodos, tady skákejte!