Babiš a nesnesitelná lehkost normalizace
Petr DimunÚspěch Babišovy politické divize Agrofertu byl způsoben — vedle masivní a řemeslně dobře zvládnuté kampaně — kombinací několika krizí, kterými právě česká společnost procházela a stále prochází.
Tento týden mi jeden přítel vyprávěl příhodu, která se stala jeho známému, který je zaměstnán v Agrofertu. Andrej Babiš si jej zavolal do své kanceláře, kde — vykukuje mezi stohy osobních složek zaměstnanců — mu direktivně nařídil, že jako obyvatel jisté obce vstoupí do zdejší buňky ANO a bude za ni kandidovat do komunálních voleb. A když ne, je v jeho profesi plno jiných lidí na ulici.
Nový člen-zaměstnanec tak byl na světě a podle preferencí ANO pravděpodobně i zastupitel, možná dokonce potenciální starosta-zaměstnanec.
Příhoda ilustruje mnohé, co problematizuje ANO z pohledu demokracie. Co však odhaluje na dřeň je sama podstata fenoménu ANO: totiž strach. Úspěch Babišovy politické divize Agrofertu byl způsoben — vedle masivní a řemeslně dobře zvládnuté kampaně — kombinací několika krizí, kterými právě česká společnost procházela a stále prochází.
Krize morální, hodnotová, politická se potkala s krizí ekonomickou a následně i krizí médií. Strach z budoucnosti, který v krizi ve společnosti narůstá i v těch sociálních skupinách, kterých se přímo netýká, Babiš umně využil a v kombinaci s kritikou stávajících politických elit v kontrastu s jeho osobním úspěchem a odérem miliard zhmotnil v hesle: „Bude líp!“.
Antikorupční kýč, tažení, které právě v té době vrcholilo zatýkáním politických špiček a pádem Nečasovy vlády, Babišovi posloužil k legitimizaci jeho minulosti. Proti poměrům před rokem 89 totiž postavil „Matrix“, který nastal po pádu komunismu a vedl k hospodářskému a politickému úpadku země.
Polistopadová demokracie tak byla líčena jako bordel, Potěmkinova vesnice, za níž vše rozkrádají kmotři a neschopní politici, přiživující se na práci těch, co „makají“. Pamatuji si, jak se Babiš na předvolebním mítinku v Praze freudovsky podřekl, když v zápalu prohlásil: „My potřebujeme systém, který by nezemřel na demokracii!“. Jakkoliv se posléze opravil a uvedl „byrokracii“, neznělo to, věru, v kontextu vyřčeného, moc přesvědčivě.
Právě rozčarování mnoha lidí, včetně bývalých disidentů či občanských aktivistů, ze stavu politického systému v kombinaci s krizí politických stran a jejich uzavřeností, vehnala do řad Babišových obhájců či dokonce stoupenců i ty, kteří by jej ještě nedávno odsuzovali za jeho minulost jak před rokem 89, tak i po něm. Zde je potřeba hledat kořeny mlčení mnoha iniciativ a občanských sdružení vůči Babišovi a jeho možným střetům zájmů, které tolik kritizuje například Miroslav Kalousek.
„Jsem jedním z největších zaměstnavatelů v zemi“, rád o sobě říká Babiš. „Babiš dává práci“, zní díky tomu mnoha lidem v uších, a vede je k závěru, že podporovat Babiše v jeho politických ambicích jim zajistí jistotu zaměstnání či zakázky. Mnoho lidí se proto dnes do ANO s tímto hlásí a vytváří tak novou formu politické strany, která se v mnoha svých charakteristikách blíží spíše než novému Občanskému fóru, jak o tom Babiš taktéž rád mluví, Národní frontě.
Vzniká zde uskupení, kde loajalita vůči nejvyššímu vedení-majiteli a jeho zájmům - nikoliv programu či ideologii, kterou ANO postrádá - slibuje ekonomické benefity a možnou kariéru. Přednost mají samozřejmě ti, kdo už jsou součástí „rodiny Agrofertu“ — u nich naopak hrozí, že pokud se nezapojí, zaměstnání ztratí.
„Jen ať se politici bojí hranice mezi vyjednáváním a korupcí“, prohlásila v reakci na obvinění expremiéra Petra Nečase ministryně spravedlnosti za Babišovu politickou divizi Agrofertu Hana Válková, čímž opět mimoděk odhaluje sympatie k represi a strachu v rámci ANO. Připomíná to totiž až příliš Babišovy výroky směrem k režimu před rokem 89, kterými relativizoval jeho zločinnost. A to právě ve vztahu ke korupci.
Podle Babiše totiž režim zajišťoval strach, který je podle něj tolik důležitý, aby se nekradlo. „Víte, jaký je rozdíl mezi StB a BIS? Že BIS má mluvčího a StB, když zjistila, že někdo krade, tak ho zavřeli. Tehdá se lidi báli krást. Když dneska BIS něco zjistí, tak si to přečte pan premiér, asi se mu z toho tak akorát těžko spí“, prohlásil začátkem prosince 2011 v Rádiu Impuls.
A naposledy tak učinil už jako majitel onoho rádia, místopředseda vlády a ministra financí na půdě Poslanecké sněmovny: „Já jsem se tady nikdy nevyjadřoval k bratislavskému soudu a možná se tady poprvé vyjádřím, protože by bylo dobré se zeptat těch lidí, kteří byli u toho, když byla ta revoluce. Zeptat se paní dr. Marvanové, jak to bylo, když Občanské fórum vyhrálo a na Ministerstvu vnitra ti skuteční estébáci, kteří nás terorizovali a vyšetřovali, kteří nás hlídali, abychom nekradli... A my jsme nekradli, protože my jsme se jich báli. Takže to byla jiná doba.“
Svět, který Andrej Babiš buduje, je svět, v němž se nekrade, protože se lidé bojí. Bojí se o zaměstnání, když nebudou loajální, bojí se krást. Když to půjde tímhle tempem, budeme za chvíli všichni Babišovi zaměstnanci a budeme se bát okrádat jeho. Nesnesitelně lehce budeme oběma nohama v normalizaci, i bez komunistů.