Říká se, že stáří v lidech posiluje dominantní vlastnosti osobnosti. Prezident Zeman byl celý život diletantem. V zenitu svého života se, jak se zdá, rozhodl dovést tuto svou vlastnost k absolutní dokonalosti, když Ferdinandu Peroutkovi veřejně připsal článek jiného autora a na tomto základě jej obvinil z obdivu k nacismu.

Na Zemanův omyl již poukázali jiní, nemá smysl se jím dál zaobírat. Je to jen trapné a, bohužel, pro Zemana příznačné. Přesto však Zemanovo vystoupení bezděky poukázalo na myšlenkový koncept, který se jako příslovečná červená nit táhne veřejný diskursem a který v dobách pro demokracii nelehkých pravidelně ožívá a ničí vše, čeho se dotkne. Tento zhoubný způsob myšlení bych označil jako jakýsi „sociální esencialismus“.

Prezident Zeman byl celý život diletantem. V zenitu svého života se, jak se zdá, rozhodl dovést tuto svou vlastnost k absolutní dokonalosti. Foto www.zemanmilos.cz

Prezident (kvazi)esencialista

Osobně se domnívám, že na samém počátku Zemanovy úvahy o „selhání intelektuála“ stál pocit; potřeba pro sebe sama i pro své podporovatele interpretovat okolní svět, který se nechová tak, jak by se chovat měl. V „zemanovském diskursu“ je Zeman interpretován jako zkušený a rozvážný státník a myslitel, který jako jeden z mála vidí „pod povrch“ společenského dění, díky svému talentu a zkušenostem nahlíží jakési tajemství (politického a sociálního) světa a na jeho základě řídí svou politiku, jejímž cílem je v konečném důsledku prospěch celku (České republiky), přičemž jeho politika i veškeré veřejné vystupování tvoří jeden nedělitelný celek.

Taková činnost je jistě záslužná a Zeman by za ni měl být, když už ne adorován, tak alespoň ctěn. Místo toho se však děje pravý opak. Drtivá většina osob, kterým je ve veřejném diskurzu přisuzován status „intelektuála“, a které by tedy měly lépe než kdokoli jiný chápat osvícenost Zemanových kroků, se proti prezidentovi téměř neustále vymezuje.

Tento rozpor prozemanovského pohledu na svět a reality je třeba vyřešit. Protože teze o tom, že se Zeman přinejmenším v některých svých krocích mýlí je s celým „zemanovským diskursem“ nekompatibilní a podkopává jej, musí být chyba na „druhé straně“.

Potíž je právě v té „druhé straně“ — ve skutečnosti totiž neexistuje žádná objektivní entita, která by sdružovala všechny Zemanovy kritiky, která by určovala jejich klíčové vlastnosti, vůči kterým by se dalo vymezit. Není žádná množina „antizemanovců“, která by byla něčím víc než jen prostým výčtem svých prvků.

Jenže polemizovat s každým jedním kritikem není dost dobře možné, už jen vzhledem k jejich počtu. Aby se tedy Zeman mohl účinně bránit, musí svůj útok vést proti jedné konkrétní entitě — proti „intelektuálovi“. „Intelektuál“ je abstraktní pojmenování určité společenské role (či řečeno v terminologii Pavla Tichého „úřadu“), která je velmi nejasně vymezena a pod kterou mohou být zařazeni různí, ve svých postojích a hodnotách se často i velmi různící lidé.

Pojem „intelektuál“ je pojem vágní; kdybychom jej chtěli vymezit pomocí nějakých základních a nutných vlastností, které musí každý intelektuál mít, patrně bychom dospěli k výčtu velmi nejasných charakteristik, které by nám nic zásadně nového nesdělily.

Proti takovému skoro zbytečnému pojmu je ovšem marné se vymezovat. Proto Zeman potřebuje vytvořit nové vymezení intelektuála, kterému dá mnohem jasnější esenci (řekněme kvaziesenci) založenou na ad hoc generalizaci, zpravidla s nějakým etickým nábojem, na kterou lze zaútočit mnohem lépe.

Zemanova nová definice „intelektuála“ by tedy mohla vypadat následovně: zaprvé, „intelektuálem“ je někdo, komu je ve všeobecném diskursu tento status připisován (což nám opět mnoho neřekne, Zeman nicméně potřebuje mít subjekt, na který aplikuje svou charakteristiku) a zadruhé, intelektuál v krizové situaci selže (přesněji, selže tváří v tvář nějaké nebezpečné ideologii).

Toto vymezení je následně podepřeno důkazem v kruhu: Peroutka a Churchill byli intelektuálové a v krizové situaci selhali. Tudíž intelektuál v krizové situaci selže. Proto Peroutka a Churchill selhali.

To, že se dle Zemana nacházíme v krizové situaci, je patrné z jeho nedávných veřejných projevů (namátkou třeba jeho výzva k mezinárodní křížové výpravě proti IS). Pokud tedy někteří intelektuálové Zemana kritizují, je to jednoduše projevem jejich selhání a neschopnosti vypořádat se s tlakem nepřátelské ideologie, které je Zeman schopen na rozdíl od nich čelit.

Esence jako prokletí

Právě tato druhá, nikoli čistě formální, ale emocionálně zabarvená kvaziesence se stává předmětem konečného odsudku. Zeman se vymezuje proti „intelketuálovi“, protože v jeho pojetí je součástí toho být intelektuálem také v krizové situaci selhat.

Problém je v tom, že prostřednictvím kvaziesence se vztahujeme také k subjektům, kterým je tato kvaziesence přisuzována, i když bez toho, aby mezi subjektem a kvaziesencí existoval jakýkoli reálný vztah. Kvaziesence ovšem nepoužívá jen Zeman. Vytváření kvaziesencí založených na nějaké ad hoc generalizaci je základem všech forem rasismu, sexismu či xenofobie, antisemitismus nevyjímaje.

V tomto bodě je třeba přejít věcné kritice Peroutkova článku Češi, Němci a židé a poukázat na to, že Peroutka se ve vztahu k židům dopouští stejné neférovosti, jako Zeman vůči intelektuálům. V souladu s dobovým antisemitismem vytváří kvaziesenci „židovství“, která dle jeho soudu otravuje a deformuje německý intelektuální život a proti které je legitimní se bránit, aby ji pak vztáhl vůči konkrétním lidem (německým Židům), kterým jsou tak, aniž by to s nimi nějak reálně souviselo, přisouzeny záporné vlastnosti. Boj proti „kvazižidovství“ je pak legitimní ztotožnit s bojem proti židům samotným.

V Peroutkově článku je zdůrazněno, že čeští Židé se od německých liší, především v tom ohledu, že tvoří jen zanedbatelnou část kulturní veřejnosti (a tudíž mají jen malý vliv) a většinou se jedná o sociálně slabší jedince, kteří s českým údělem spíše sympatizují, protože sami jsou většinou situováni do role outsiderů. Peroutkův článek je vlastně jakousi variací na známé rasistické klišé „existují i slušní Cikáni, kteří chodí do práce“, které neříká nic jiného, že existuje nějaké kvaziesence Romů, vůči které se vyskytují i čestné výjimky...

Selhal?

Co z toho všeho tedy plyne? Byl Peroutka antisemita? A selhal jako intelektuál? S podobnými odsudky bych byl opatrný. Je příliš jednoduché odsoudit někoho z tepla univerzitní knihovny, po 76 letech, jedné světové válce a změně několika režimů. Hlavně mám pocit, že bychom tím sami vytvořili určitou ad hoc generalizaci.

Zmíněný text je jednak třeba chápat v kontextu doby a společenské situace. Kdyby Peroutka ten samý text přednesl na ustavujícím sjezdu Národní obce fašistické v roce 1925, patrně bychom jej hodnotili zcela jinak — jenže on jej napsal jen několik dní před vznikem Protektorátu, v situaci naprostého morálního rozkladu a fašizace společnosti. Nic to nemění na faktu, že ten text sám o sobě antisemitský je. Stejně jako na faktu, že tehdy prostě jiný být nemohl.

O to více je třeba klást důraz na oddělení samotného textu od osoby autora. Tím nechci tvrdit, že Peroutka nenese za článek odpovědnost, ale to, že Peroutkovu osobnost a jeho dílo, včetně jeho činnosti po Mnichovu, nelze redukovat pouze na tento jeden článek a pouze jím celé jeho dílo poměřovat.

Pokud máme hovořit o tom, zda Peroutka selhal (například po Mnichovu), je třeba vnímat celý kontext jeho práce a činů, které v daných podmínkách odváděl, a to až do svého zatčení. Pokud si troufneme jej soudit, pak by se náš soud měl zabývat právě Ferdinandem Peroutkou a všemi jeho činy a texty v pomnichovském období a rozhodně by neměl vycházet pouze z jednoho opravdu špatného článku v jinak opravdu dobrém časopise.

Tím jsme totiž na nejlepší cestě přisoudit Peroutkovi, potažmo intelektuálům, nějakou hodně nepěknou kvaziesenci. Pokud se tedy někdo ptá, zda Peroutka selhal, přičemž se odkazuje na článek Češi, Němci a židé, jednoduše dost dobře nerozumí smyslu vlastní otázky.