Jak z bryndy ven — o to teď jde na Ukrajině. A to zřejmě oběma stranám, ne-li všem třem, (pokládáme-li ukrajinskou politiku za samostatného hráče). Není dnes sporu o tom, že konflikt na Ukrajině je důsledkem prosazování dvou protikladných (ale i svým způsobem tradičních), geopolitických zájmů. Stručně by je bylo možné vyjádřit na straně Spojených států: „obkličovat a omezovat“, na straně Putinova (a nejen Putinova) Ruska: „obnovit imperium“.

Je patrně nesporné, že Putinův zábor Krymu byl vyvolán obavami Ruska z ohrožení tradičního přístupu Ruska přes Černé moře do moře Středozemního, v minulosti znám jako spor o Dardanely a Bospor. (Tvrzení některých komentátorů, že zabrání Krymu nemělo strategický, ale pouze symbolický význam, se mi proto zdá být pochybené).

Ať již bereme či nebereme tvrzení o ústních, či podobných dohodách z počátku devadesátých let o mezích rozšiřování NATO mezi USA a Sovětským svazem před jeho rozpadem, je jasné, že hranice NATO se v období, než došlo k putinovské konsolidaci posovětského Ruska, posunula na východ.

Obavy z dalšího posunu vlivu NATO — podle mého daleko méně ze symbolických důvodů „Kyjeva — matičky Rusi“, i když v pocitech Rusů to hraje svou roli. Obavy z rozšíření vlivu, či dokonce hranic NATO na Ukrajinu vedly Putina k „obranné“ reakci — podpoře separatistů. Je otázkou, zda v této situaci dnes pomýšlel, či pomýšlí, na skutečný zábor Ukrajiny.