Podle jedné z vánočních tradic, aby se v rodině držely peníze, vkládala se pod každý talíř mince nebo také šupina z ryby. Ta se také dávala do peněženky, aby když v ní člověk neměl peníze, byla v ní aspoň ta šupina.

U nás se na čarování s penězi moc nevěřilo, vůbec jsme nechtěli, aby se peníze vloudili do Vánoc, nejlepší je peníze vůbec nepřipomínat. Zvláště když byl peněz nedostatek, nebo vůbec nebyly. Měl jsem poměrně dlouhé, ba značně prodloužené juvenilní období, kdy jsem si peníze schválně škaredil v přesvědčení, že skutečný muž si musí umět v životě poradit jen s nožem a sekerou. A oheň musí umět zapálit jednou sirkou, aby zbytečně neutrácel.

Svět je třeba dobýt bez peněz. Obdivoval jsem ty, kdo dokázali bez peněz překonat Atlantik jako topiči v podpalubí, mám rád Doubenuse z Jiráskovy kroniky U nás, který si jen tak chodil po světě (orlickém) a pracoval u různých lidí za jídlo a nocleh. Uměl znamenitě štípat dřevo, i hodně sukaté z podhůří Orlických hor. Byl to ramenatý chlapík s tváří poznamenanou neštovicemi, trochu napadal na nohu, ale oči mu vždy vesele hrály.

Také Lojza Beer, jak víme, když šel z Vídně nebo odkud, kam se chodilo na vyučenou či složit mistrovské zkoušky, byl tak uchvácen krajinou a svým putováním, že cestu domů si zaklikatil na několik let a své řemeslo cestou dočista zapomněl, a aby mu doma nevynadali, že vola do světa poslali a vůl se jim vrátil, zalomil Beer u Dobrušky cestu na jih, chtěje poznat Dalmácii, Kostariku a Sicílii, také v Benátkách pobyl, jak víme, a vrátil se asi za sedm let přes Černovice, Chust a Lučenec pěkně ošlehaný sluncem a větrem, takže mu nikdo nevěřil, že sedm let byl na vojně.

Tou dobou ostatně už nikdo ani neočekával, že kromě vyprávění historek z putování bude dělat něco užitečného — dávno se bez něho obešli.

Nejvíce na mě zapůsobil František Martínek, který zdědiv továrnu na výrobu barev, hned o ni v únoru 1948 přišel a pak pracoval jako lakýrník. Ten mi vyprávěl, jak za první republiky jako gymnasista se o prázdninách vypravil s kamarádem na kole do Itálie, a když přejížděli Alpy, mnohokrát píchli o ostnaté dráty, které lezly ze země u nutily je pozdržet se v krajině podrásané světovou válkou.

Kde jste vzali peníze — hned jsem se zeptal. - Žádné jsme neměli, vždycky jsme si to u hodných Italek nějak odpracovali. Vida, ani sekeru neměli, jen bicykl a jiskru v oku.

↗

Podle jedné z vánočních tradic, aby se v rodině držely peníze, vkládala se pod každý talíř mince nebo také šupina z ryby. PublicDomainPictures, Pixabay

V tom roce 1972, když mi to Framar vyprávěl, také bych se tak podobně někam vydal, bicykl jsem měl, dokonce s přehazovačkou, ale chyběla mi asi ta jiskra nebo co.

Na Framara jsme si nedávno vzpomněl, když jsme s rozhlasovým kolegou Davidem, Angličanem, jeli autem do Anglie a zpět, cestou tam nás formálně zkontrolovali na hranici francouzsko-anglické a cestou zpět jsme nemuseli více než si zase poštelovat hodinky. Vděčně jsme kynuli bruselským byrokratům, aby nám to alespoň ještě pár let vydrželo.

Je to skvělé, je to skvělé, ale člověka muselo napadnout, že brát se dneska světem jako Beer, Martínek či alespoň jako ten Jiráskův Doubenus není možné. S tím, že umíte roztančit práci jako Doubenus či býti švarný jako Framar nebo umíte vyprávět historky jako Beer, nepochodíte; musíte mít peníze, a hodně peněz. A pro nás z „naší české kotliny“ (velice ohavný výraz) je všude draho; proč, když skoro všem je u nás mnohem levněji, a my tak usilovně pracujeme?

Tu otázku jsem položil při vhodné příležitosti rozvázaných jazyků jednomu docela vysoce postavenému funkcionáři, navíc odborníkovi na finance. To proto, řekl, že u nás je málo peněz v oběhu. — A proč? Tak ať se nějaké neprodleně přitisknou, mohou jít k nám ještě teplé, ba obejdeme se i bez podpisu bankovního guvernéra, když by toho měl moc. - Ne-e.

Vytištěných jich je, Masaryků, dost, ale málo jich v oběhu, leží ladem, aniž by konaly svou fiskální práci. — Kde že leží? — No třeba je má někdo schované v garáži, ve štosu, na paletách. — Rittig, hned mi napadlo toto zástupné zlo.

A pak jsme počítali, kolik se vejde na paletu, aby se vysokozdvih neztrhl, a kolik palet může být v garáži vzhledem k požárním předpisům.

Tak fiskální paletáři se bojí peníze pustit do oběhu, ale to bychom za ně klidně mohli udělat my, ať nám každému tak paklík dají. Jako auto má jezdit, tak peníze mají běhat, naléhali jsme na našeho funkcionáře, ale ten už mlčel; kde takové garáže s penězi jsou a jak by se daly vypáčit nám zaboha nechtěl prozradit.

A mě už to taky přestalo bavit, a jestli takhle fakt máte někdo zbytečně peníze někde schované na paletách, tak jen trapně poškozujete naši fiskální politiku a kéž bychom už také měli to euro, a vy měli po ptákách. Aha, proto vy tak hájíte ty naše národní zájmy, vono to jsou todle, no koho by to napadlo...

V tu chvíli se mně ty naše věčné peníze začaly zase škaredit, šupinu do peněženky ani náhodou, a proč se mě vloudily do Vánoc, a proč se jimi zabývám, když dávno vím, že skutečný muž si musí v životě poradit jen s nožem a sekerou. A oheň dále zapalovat jen jednou sirkou, šak jich ještě půl krabičky někde mám.