Podle jedné z vánočních tradic, aby se v rodině držely peníze, vkládala se pod každý talíř mince nebo také šupina z ryby. Ta se také dávala do peněženky, aby když v ní člověk neměl peníze, byla v ní aspoň ta šupina.

U nás se na čarování s penězi moc nevěřilo, vůbec jsme nechtěli, aby se peníze vloudili do Vánoc, nejlepší je peníze vůbec nepřipomínat. Zvláště když byl peněz nedostatek, nebo vůbec nebyly. Měl jsem poměrně dlouhé, ba značně prodloužené juvenilní období, kdy jsem si peníze schválně škaredil v přesvědčení, že skutečný muž si musí umět v životě poradit jen s nožem a sekerou. A oheň musí umět zapálit jednou sirkou, aby zbytečně neutrácel.

Svět je třeba dobýt bez peněz. Obdivoval jsem ty, kdo dokázali bez peněz překonat Atlantik jako topiči v podpalubí, mám rád Doubenuse z Jiráskovy kroniky U nás, který si jen tak chodil po světě (orlickém) a pracoval u různých lidí za jídlo a nocleh. Uměl znamenitě štípat dřevo, i hodně sukaté z podhůří Orlických hor. Byl to ramenatý chlapík s tváří poznamenanou neštovicemi, trochu napadal na nohu, ale oči mu vždy vesele hrály.

Také Lojza Beer, jak víme, když šel z Vídně nebo odkud, kam se chodilo na vyučenou či složit mistrovské zkoušky, byl tak uchvácen krajinou a svým putováním, že cestu domů si zaklikatil na několik let a své řemeslo cestou dočista zapomněl, a aby mu doma nevynadali, že vola do světa poslali a vůl se jim vrátil, zalomil Beer u Dobrušky cestu na jih, chtěje poznat Dalmácii, Kostariku a Sicílii, také v Benátkách pobyl, jak víme, a vrátil se asi za sedm let přes Černovice, Chust a Lučenec pěkně ošlehaný sluncem a větrem, takže mu nikdo nevěřil, že sedm let byl na vojně.

Tou dobou ostatně už nikdo ani neočekával, že kromě vyprávění historek z putování bude dělat něco užitečného — dávno se bez něho obešli.