„Společně se spolupracovníky chodíme na jednání a vidíme, že i soudci mají té situace po krk. Když stát nedbá o vlastní zájmy, nestará se o veřejný majetek, tak se rozhodli vykládat právo tak, aby na tom netratili alespoň soukromí majitelé. Ať tratí ten, kdo to zavinil — a zavinil to stát. Nějaká logika v tom je.“

Marcin Bajko je ředitelem Kanceláře pro správu nemovitostí hlavního města Varšavy. Rozhovor, který před časem poskytl varšavské Gazetě Wyborcze a ze kterého je i úvodní citace, znovu strhl pozornost na téma restitucí majetku ve Varšavě.

Bajko říká, že stát nečinně přihlíží rozkrádání majetku hlavního města. A popisuje, jak trvající víra v neoliberalismus rozkládá veřejné struktury polského státu.

Situace Varšavy je ovšem výjimečná i v polském kontextu a pro člověka z českého prostředí jen těžko představitelná. Během druhé světové války se polské hlavní město proměnilo z výstavní metropole v nepřehledné hromady sutin.

Město zažilo bombardování během útoku hitlerovského Německa v září 1939. Následovalo krvavě potlačené povstání v ghettu na jaře 1943 a známé Varšavské povstání z léta 1944.

Centrum města bylo zničeno zcela. Na konci války bylo na celém území města k užívání okolo jedné třetiny původní zástavby. Z milionu tří set tisíc předválečných obyvatel jich na konci války v ruinách metropole přežívalo jen pár set, o rok později pak ani ne půl milionu.