Ačkoliv o tom zatím magistrátní PR občany příliš neinformuje, Praha poslední zhruba dva roky žije přípravou dvou důležitých dokumentů. Na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy — tzv. IPR (donedávna ÚRM neboli Útvar rozvoje Hlavního města Prahy) se od roku 2013 kromě Metropolitního plánu (plní roli plánu územního) intenzivně připravuje také další důležitý dokument — nový plán strategický. Ten plní funkci koncepčního dokumentu, v němž jsou vyjádřeny dlouhodobé vize budoucího rozvoje fyzického, sociálního a ekonomického, ale i kulturního a správního prostředí celého města.

Oba plány, metropolitní i strategický, přitom na sebe mají vzájemně navazovat, doplňovat se a neodporovat si, byť to, jak toho bude dosaženo, ještě nikdo pořádně neřekl. Celkově lze nicméně úsilí vytvořit nový strategický plán považovat za velmi vítané. Praha se dlouhodobě potýká s řadou problémů, které přímo souvisí s jejím dlouhodobým bezkoncepčním vedením ve stylu „po nás potopa“. Následky takového vládnutí všichni dobře známe a není třeba je všechny jmenovat. Tunelem Blanka a Open kartou počínaje a bouráním domů v historickém centru, či nedostatkem školek nebo dostupného bydlení konče.

Nyní jakoby snad svítalo na lepší časy. Ambice jsou velké — strategický plán protentokrát již údajně nemá být jen cárem papíru, který je založený v šuplíku, resp. pověšený jako pédéefko na internetovém portálu hl. m. Prahy. Prý se již bude dohlížet na to, aby politiky a cíle v něm popsané byly skutečně implementovány i v reálu.

Jak tentokrát vše nakonec dopadne, lze těžko předvídat. Mít strategický plán je ve většině rozvinutých civilizovaných měst naprostou samozřejmostí. V Praze má ale oproti zemím „Západu“ strategické plánování dosud velmi krátkou tradici, pakliže vůbec lze zhruba dvě dekády trvající sérii pokusů a omylů za tradici označit.

Takový stav budiž přičten dvěma důvodům, z nichž jedním je neexistence strategického plánování v dobách bývalého režimu, kdy místo něj fungovalo centrální plánování rozdělené do různých, vzájemně nekomunikujících sektorů, navíc za naprosté absence jakéhokoliv zapojení veřejnosti. Druhým důvodem je situace, která nastala po roce 1989. Plánování získalo negativní nálepku a nikomu se do něj nechtělo. Když pak na počátku 90. let do tehdejšího ještě Československa přicházely první zvěsti o strategickém plánování na Západě, problém nastal jak v absenci potřebného know-how na straně místních politiků a „odborníků“, tak i v jejich přetrvávající neschopnosti a neochotě jakkoliv spolupracovat s veřejností. 

Vrcholem veškerého mnohaletého úsilí se stal poslední strategický plán Prahy schválený v roce 2000, aktualizovaný v roce 2008. Tím je onen již zmiňovaný dokument, jehož dosavadním užitkem bylo především to, že na příslušných internetových stránkách jednoduše visí. Praha tak alespoň může říct, že nějaký strategický plán má. Jde tedy spíše o jakousi symbolickou hodnotu. 

Možná se svítá na lepší vize…

Pro pořádek je potřeba konstatovat, že tentokrát se tvůrci strategického plánu skutečně snaží a nelze jim upírat spoustu dobrých úmyslů. Nově fungující sekce Strategií a politik při IPR (reorganizovaném ÚRM), který je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy, zhruba od května 2013 zaměstnává šest týmů odborníků - pracovních skupin, z nichž každá je pověřená odlišnou agendou, ale všechny spolu navzájem komunikují. Výčtem jde o agendy zabývající se obyvateli a sociální kohezí, kulturou a kreativitou, ekonomickým rozvojem, dopravou a dostupností, městským prostředím a v neposlední řadě přípravou systému zaručujícího transparentní správu.