Ačkoliv o tom zatím magistrátní PR občany příliš neinformuje, Praha poslední zhruba dva roky žije přípravou dvou důležitých dokumentů. Na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy — tzv. IPR (donedávna ÚRM neboli Útvar rozvoje Hlavního města Prahy) se od roku 2013 kromě Metropolitního plánu (plní roli plánu územního) intenzivně připravuje také další důležitý dokument — nový plán strategický. Ten plní funkci koncepčního dokumentu, v němž jsou vyjádřeny dlouhodobé vize budoucího rozvoje fyzického, sociálního a ekonomického, ale i kulturního a správního prostředí celého města.

Oba plány, metropolitní i strategický, přitom na sebe mají vzájemně navazovat, doplňovat se a neodporovat si, byť to, jak toho bude dosaženo, ještě nikdo pořádně neřekl. Celkově lze nicméně úsilí vytvořit nový strategický plán považovat za velmi vítané. Praha se dlouhodobě potýká s řadou problémů, které přímo souvisí s jejím dlouhodobým bezkoncepčním vedením ve stylu „po nás potopa“. Následky takového vládnutí všichni dobře známe a není třeba je všechny jmenovat. Tunelem Blanka a Open kartou počínaje a bouráním domů v historickém centru, či nedostatkem školek nebo dostupného bydlení konče.

Nyní jakoby snad svítalo na lepší časy. Ambice jsou velké — strategický plán protentokrát již údajně nemá být jen cárem papíru, který je založený v šuplíku, resp. pověšený jako pédéefko na internetovém portálu hl. m. Prahy. Prý se již bude dohlížet na to, aby politiky a cíle v něm popsané byly skutečně implementovány i v reálu.

Jak tentokrát vše nakonec dopadne, lze těžko předvídat. Mít strategický plán je ve většině rozvinutých civilizovaných měst naprostou samozřejmostí. V Praze má ale oproti zemím „Západu“ strategické plánování dosud velmi krátkou tradici, pakliže vůbec lze zhruba dvě dekády trvající sérii pokusů a omylů za tradici označit.

Takový stav budiž přičten dvěma důvodům, z nichž jedním je neexistence strategického plánování v dobách bývalého režimu, kdy místo něj fungovalo centrální plánování rozdělené do různých, vzájemně nekomunikujících sektorů, navíc za naprosté absence jakéhokoliv zapojení veřejnosti. Druhým důvodem je situace, která nastala po roce 1989. Plánování získalo negativní nálepku a nikomu se do něj nechtělo. Když pak na počátku 90. let do tehdejšího ještě Československa přicházely první zvěsti o strategickém plánování na Západě, problém nastal jak v absenci potřebného know-how na straně místních politiků a „odborníků“, tak i v jejich přetrvávající neschopnosti a neochotě jakkoliv spolupracovat s veřejností. 

Vrcholem veškerého mnohaletého úsilí se stal poslední strategický plán Prahy schválený v roce 2000, aktualizovaný v roce 2008. Tím je onen již zmiňovaný dokument, jehož dosavadním užitkem bylo především to, že na příslušných internetových stránkách jednoduše visí. Praha tak alespoň může říct, že nějaký strategický plán má. Jde tedy spíše o jakousi symbolickou hodnotu. 

Možná se svítá na lepší vize…

Pro pořádek je potřeba konstatovat, že tentokrát se tvůrci strategického plánu skutečně snaží a nelze jim upírat spoustu dobrých úmyslů. Nově fungující sekce Strategií a politik při IPR (reorganizovaném ÚRM), který je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy, zhruba od května 2013 zaměstnává šest týmů odborníků - pracovních skupin, z nichž každá je pověřená odlišnou agendou, ale všechny spolu navzájem komunikují. Výčtem jde o agendy zabývající se obyvateli a sociální kohezí, kulturou a kreativitou, ekonomickým rozvojem, dopravou a dostupností, městským prostředím a v neposlední řadě přípravou systému zaručujícího transparentní správu.

Výběr odborníků odpovědných za jednotlivé agendy je trošku záhadný. Nejsou to demokraticky volení zástupci a Pražané tak kupř. nemají k dispozici informace o jejich politické či hodnotové orientaci. Na druhou stranu zde ale nemůže být řeč o nějakých „trafikách“, většina členů pracovních týmů na IPR pracuje v neplnohodnotném zaměstnaneckém poměru za standardní mzdy státních zaměstnanců na nižších úřednických pozicích. Zároveň tito nemají žádné pravomoci, které by se daly zneužít k vlastnímu prospěchu. Přesto jsou jejich osobnostní profily poměrně důležité, neboť obsah strategického plánu, jejž společně formulují, může ovlivnit celkové klima i dění ve městě na mnoho let dopředu.

Přes uvedené výtky je nicméně velkým pozitivem to, že do procesů, na kterých tyto týmy pracují, může poměrně snadno vstupovat veřejnost a tyto procesy ovlivňovat. Nad tvůrci strategického plánu je tedy poměrně značná, dosud nevídaná míra veřejného dohledu, což lze samo o sobě považovat za mílový krok vpřed. Poněkud problematičtější je již určitá selektivnost způsobu, kterým je tato veřejnost oslovována a do procesu vtahována. Některé pracovní skupiny jsou vůči zapojování veřejnosti otevřenější než jiné a aktivně jej podněcují.

Oslovovaná veřejnost přitom často bývá především ta odborná, jde tedy především o zapojování určitých expertů a profesionálů v daných oblastech. Jiné pracovní skupiny se na této participativní vlně spíše vezou, aktivně participaci příliš nepodněcují, často pod záminkou dostatečného množství kvantitativních dat, na jejichž základě mají možnost strategické dokumenty tak trochu technokraticky připravovat, nicméně ze zapojování veřejnosti se již na IPR stal určitý úzus a společným schůzkám všech týmů s veřejností (přesnější by bylo říci „odbornou veřejností“) se již nikdo nevyhne. Občas díky tomu na povrch vyplynou i skutečnosti, které člověk pracující jen s kvantitativními daty nemusí postřehnout. Nicméně tím, že do procesů zatím vstupuje pouze odborná část veřejnosti, mohou i tak mnohé problémy zůstat neodhaleny a netematizovány.

Zúčastněnému nezasvěcenému optimistovi by pravděpodobně dosavadní vývoj strategického plánu připadal velice slibný a líbivý. Ani já se jako přímý účastník procesu příprav tomuto dojmu často nemohu ubránit, oproti mnohaleté nečinnosti a nezájmu předchozích politických reprezentací o vytvoření jakékoliv koncepční vize či směru, kterým by se Praha měla ubírat, došlo ke skutečně velkému posunu.

Přestože záležitosti, které se plán snaží řešit, jsou oproti mnohým městům v západní nebo severní Evropě o pár kroků nazpět, nám Pražanům mohou mnohé z nich připadat jako velice inovativní, progresivní, inklusivní, dynamické a celkově pozitivní. Namátkou zmíním takové strategické cíle, jako vytvoření efektivní a důvěryhodné veřejné správy, zavádění smart technologií, podpora místních komunit a občanské participace, zvýšení estetické kvality veřejného prostoru, zlepšení dopravní dostupnosti Prahy, či otevření města vůči tvořivosti a kreativitě jejích obyvatel, vytvoření lepších podmínek pro demografickou reprodukci, případně obnovení funkce pražského centra jako místa pro setkávání pražských obyvatel. A mnohé další cíle, které zároveň doprovází série konkrétních politik, jež k dosažení daných cílů povedou. 

Pokud se tyto politiky bude dařit také vhodným způsobem realizovat, bude to skvělé. Bude ovšem realizace probíhat vhodným způsobem a budou její výsledky skvělé pro všechny? To je otázka, na kterou možná budeme znát odpověď až za nějakých deset let. Do té doby je především nutné zůstat v bdělosti a upozorňovat na vše, co by v připravovaném plánu potenciálně mohlo vést k problémům.

Homogenní společnost jako silná stránka?

Jako sociální geografku s dlouhodobým zájmem o různé marginalizované skupiny obyvatelstva mě v dokumentu pochopitelně nejvíce zajímá jeho dopad na cizince, etnické menšiny, lidi sociálně vyloučené, deprivované, či jinak znevýhodněné, nebo na různé ve městě se vyskytující subkultury. Zpozorním tím pádem vždy, když se do některých draftů dokumentu dostanou formulace, které jsou kontroverzní, zavádějící nebo si je lze vyložit různými způsoby.

Stalo se tak třeba, když se na seznamu silných stránek Prahy objevilo slovní spojení „kulturní stejnorodost“. Jinými slovy — jako správný a pozitivní byl označen fakt, že jsme v Praze všichni bílí, většinou Češi, anebo když už, tak alespoň Slované. Všem nám údajně chutná knedlo zelo, pijeme pivo, většinou jsme — nebo si to alespoň o sobě pořád ještě myslíme — členy střední třídy, a tím pádem si tak nějak víc rozumíme. Údajně to tak je lepší, než kdybychom tu měli nedej bože arabská ghetta, dozvěděla jsem se.

Hned vzápětí však byl v draftu plánu uveden seznam potenciálů Prahy, mezi kterými se objevil potenciál stát se multikulturní metropolí. Tak trochu protimluv. Chtít se stát multikulturní metropolí a přitom se pyšnit tím, že tu jsme všichni tak trochu stejní? O tom, že je nějaká etnicita a priori spojována s ghettoizací, ani nemluvě. Cestovat do Prahy s tmavou pletí, čádorem, či jarmulkou by pak pro mnohé mohlo být docela o nervy…

Terminus technicus naštěstí z dokumentu zmizel. Později se však objevil v dalším draftu v nové podobě. Tentokrát byla jako silná stránka Prahy označena „relativní homogenita sociálního prostředí“. Zajímala jsem se o to, jak takové homogenní sociální prostředí vypadá? Zda v něm kupř. figurují pouze mladí zdraví jedinci jednotné barvy pleti, či zda se jedná o stejnorodou skupinu oděnou v uniformách, případně jestli tím náhodou není myšleno to, že v Praze ještě pořád nejsou rozdíly mezi bohatými a chudými tak extrémní, jako je tomu v jiných evropských či amerických metropolích. Po menší výměně názorů o tom, že Praha opravdu oproti jiným metropolím má svou populaci poněkud méně diverzifikovanou, jsme se s ostatními přítomnými snad shodli na názoru, že takovou společnost přesto nelze označit jako homogenní, a i kdyby snad ano, pak taková společnost nemůže být považována za lepší než společnost různorodá. 

Naopak nesporným pozitivem Prahy jsou prozatím relativně nízké socio-ekonomické disparity — alespoň v mezinárodním srovnání (a skutečně jen a pouze „prozatím“, neboť tyto disparity rostou každým dnem a nižšími zatím zůstávají jen díky socialistickému dědictví). V takové situaci je člověk opravdu rád, že má příležitost se při komentování draftových verzí tak důležitého dokumentu aktivně podílet na odstraňování potenciálně nahnědlých míst. O to víc s vědomím toho, jak „hnědoslepí“ někteří naši spoluobčané, obvykle z vlastní neznalosti, občas dokážou být. Nebo snad někdo pochybuje o tom, že společnost glorifikující vlastní homogenitu nutně nahrává nacionalistickým tendencím, rasismu, xenofobii, marginalizaci a vylučování? A to jsou přitom jevy, které si ve svých jiných částech strategický plán důsledně klade za cíl v Praze eliminovat.

Homogenní tým tvůrců plánu

Určitá společenská „homogenita“ se nicméně do strategického plánu může nepozorovaně vkrádat nikoliv pouze v podobě nevhodně zvolených termínů. Tak trochu homogenní je svým způsobem i okruh lidí, kteří se na přípravách plánu podílí. Dosavadní drafty dokumenty sice hojně řeší mnohá inklusivní témata, jako je slaďování rodičovství s prací, reflektování potřeb stárnoucího obyvatelstva, lepší zapojování migrantů do společnosti, nebo zabránění vzniku sociálních a etnických enkláv a rizik vyloučení, veškeré politiky a cíle jsou ovšem psané ve stylu „my o nich“, tedy z pozice odborníků, kteří nejlépe vědí, co je dobré pro cizince, matky na mateřské, chudé, staré, či jinak marginalizované obyvatelstvo.

Tito odborníci přitom sami representují homogenní celek složený především z bílých mužů - etnických Čechů středostavovského původu (ačkoliv paradoxně odborná veřejnost zapojená do komentování vznikajících draftů je na tom z hlediska poměru mužů a žen již o něco lépe — znamená to snad, že ženy odbornice by byly, ale příslušné organizace se nemají k tomu je zaměstnávat?). Dokonce i zájmy v Praze žijících migrantů chodí na schůzky reprezentovat zaměstnanci neziskových organizací, které s migranty pracují, nikoliv migranti samotní. Zájmy lidí bez domova, Romů, či kupř. lidí se zdravotním nebo mentálním postižením dosud na Institutu nikdo nereprezentoval.

Snadno tak tu a tam z úst některých „odborníků“ na určité oblasti můžeme zaslechnout zcela nepřijatelné teze o tom, že chudší lidé mají možnost odejít bydlet za Prahu, nebo opakující se apel na to, že do města patří pouze městotvorná zeleň, nikoliv zarostlá džungle — což lze potažmo vztáhnout i na bezdomovce, kteří právě v městských džunglích často nacházejí útočiště. Implicitně se tak dává najevo, že do města patří jen přizpůsobiví jedinci s dostatečným příjmem. I přes deklarovaný cíl plánu vytvořit z Prahy inklusivní metropoli tak na povrch vyplouvá celá plejáda obyvatel, jejichž potřeby a zájmy jakoby tak trochu byly v rozporu se zájmy „homogenní majority“.

Občas se proto nemohu ubránit dojmu, že u odborníků všeho druhu existuje jistá tendence, byť nezáměrná, situaci vybraných znevýhodněných skupin řešit především z pozice vlastního dobra — aneb situací důchodců se zabýváme, neboť i my jednou budeme staří, matkám na mateřské chceme pomoci, neboť jde často o nás samotné, nebo naše manželky, přítelkyně, či příbuzné... Cizince chceme integrovat (i když často si pleteme integraci s asimilací), protože se bojíme především vzniku případných ghett či enkláv. Jejich lepší zařazení na pracovní trh naopak legitimizujeme jeho prospěšností pro celou ekonomiku — tedy opět pro nás. Často bývá skloňováno větší zapojení žen do různých sfér profesního života, ale i samotné pracovní týmy při sekci Strategií a politik na IPR se v naprosté převaze skládají z mužů, podobně jako je tomu u těch, kteří se podílí na realizaci Metropolitního plánu.

Velká naděje do budoucnosti?

Na závěr svého „dojmologu“ bych ráda uvedla, že i přes veškeré mé kritické připomínky (kterými jsem se už v některých kruzích stala známou — často nechvalně) si práce a úsilí, které bylo a je do příprav strategického plánu vkládáno, velice vážím a jsem za něj ráda. Jde skutečně o pokrok a já doufám, že se strategický plán pro Prahu stane nikoliv pouhou položkou v seznamu splněných úkolů, ale že se bude proces jeho příprav, aktualizací a implementace nadále rozvíjet a zlepšovat. Také proto píšu tento článek — je to jednak apel k dalšímu zlepšování a otevírání celého procesu, a druhak také pokus suplovat to, co by mělo město Praha - ideálně odbor komunikace pražského magistrátu - dělat samo — tedy informovat obyvatele o tom, co se vlastně v příslušných kuloárech děje a chystá.

Zvlášť u dokumentu s potenciálně tak obrovským dopadem pro celé město, kdy důležitou roli v jeho úspěchu či neúspěchu bude hrát i přijetí a respektování tohoto dokumentu samotnými obyvateli, je myslím velkou chybou, že se o něm na veřejnosti zatím téměř vůbec nemluví. Za tímto účelem by mělo začít fungovat samostatné oddělení pro styk s veřejností, neboť už jsem se sama setkala s mnoha lidmi, kteří by do procesu rádi vstoupili, ale neví, na koho se obrátit. Částečně by se tím mohly vyřešit i některé rozpory, na které se snažím v tomto článku upozornit. Lze pouze doufat, že skutečné zapojení veřejnosti v plné síle zafunguje alespoň poté, co bude strategický plán hotov a nabídnut k veřejnému připomínkování. A taky věřit, že tentokrát strategický plán odolá i případným obměnám politické reprezentace na magistrátu.