Jak se píše v článku „Pražští zastupitelé opakovaně odkládají veřejné jednání o územním plánu“, proces územního plánování Prahy se zadrhává. Na rozdíl od Martina Skalského bych však veškerou vinu nepřipisoval Pražským zastupitelům. Kromě složitosti plánování takto velkého města je totiž třeba brát v potaz i proměny právního rámce, změny ve společnosti, stejně jako nejistotu, které tyto posuny mezi všemi zúčastněnými vyvolávají.

Z vlastní zkušenosti projektanta mohu říci, že proces územního plánování se v posledních letech zadrhává prakticky všude, kde se územní plán či jeho změny pořizují. A zdaleka to nemusí být pouze Praha a další velká města, kde je složitost územního plánování opravdu veliká, stejně jako jsou jistě velké různé politické či ekonomické tlaky na to či ono.

Proces územního plánování i v těch nejmenších obcích totiž drhne i na čistě procesních věcech - a to dokonce tehdy, kdy je jasné a bezproblémové Zadání a žádné závažnější námitky nejsou podány. Problém vidím v tom, jak různé orgány státní správy a samosprávy k územnímu plánování a různým konkrétním problematikám přistupují.

Jejich výklad zákona není jednotný ani v prostoru ani v čase, čímž exponenciálně narůstá nejistota projektantů i pořizovatelů ohledně toho, jak mají přesně postupovat, aby si takříkajíc zbytečně nenaběhli.

Mnohem více se tak ujíždí na právním formalismu. Což jsem ostatně letmo zmiňoval i ve třetí části článku, který před časem vyšel právě na DR. Právo totiž územní plánování kóduje stále více a podrobněji, což lze sice vykládat jako určitý pokrok směrem ke spravedlnosti a vymahatelnosti práva, ale jednak s tím dotyčné orgány, obce i projektanti nemají až takové zkušenosti, a jednak se vyvíjí jak právo, tak jeho výklad.

Výsledkem je, že řada věcí se řeší za pochodu, mnohokrát se znovu upravuje podle nejnovějších soudních nálezů a metodických pokynů, ale zároveň mi není známo, že by existoval nějaký ucelený a vzorový postup, jak v jednotlivých věcech postupovat, a tedy i možnost se o tento postup opřít. A ano, souvisí s tím, že každé území je nějak odlišné a specifické. A na druhou stranu tu máte požadavek práva, aby bylo pro všechny stejné, aby existovala možnost odvolání, jsou tu různé precedenty...

Takže v pohybu je nejen politická konstelace, občanská společnost (která do ÚP stále aktivněji zasahuje), územní plánování, ale i právo. K tomu, především ze strany architektů, pak dochází k určitému „obratu k městu a veřejnému prostoru“, tedy k zájmu o prostor mezi budovami a o kompozici města, na což architekti v posledních desetiletích spíše resignovali (v porevolučním nadšení nad tím, že konečně mohou navrhovat a stavět, co se jim líbí a co je baví).

Pozitivní „návrat k plánování“ (snad už konečně vyvanul onen porevoluční diskurz, že veškeré plánování je třeba opustit, protože komunistický režim přeci plánoval všechno) tak přichází ve chvíli, kdy je v pohybu skoro všechno.

No a tohle znovu-vynalézání plánování se díky momentální politické konstelaci dostalo ke slovu právě v Praze a je zosobněno architektem Kouckým a Metropolitním plánem. Ani ten se ale netvoří ve vzduchoprázdnu, a vůbec, kdo ví, jak to s ním nakonec bude. Takže pokračuje snaha projednat nějaké změny ještě než začne projednávání Metropolitního plánu.

Popravdě řečeno, vůbec by mi nevadilo, pokud by se projednání těch sto padesáti změn územního plánu Prahy odsunulo tak, až by se stalo součástí projednávání plánu Metropolitního. Ten se však pro mnohé jeví jako Pandořina skříňka, kterou by snad raději vůbec neotvírali.

Jak jsem naznačil výše, kromě posunů ve společnosti, právu a plánování se v Praze k tomuto všemu, kromě složitosti našeho největšího města a zároveň jediné globální metropole v Česku, přidává také nevyjasněný vztah platného územního plánu k připravovanému plánu Metropolitnímu.

Domnívám se, že měnit územní plán ve chvíli, kdy není jasný způsob zapracování těchto změn do připravovaného Metropolitního plánu, je spíše kontraproduktivní.