Nynější náměstek primátora Oliver Pospíšil ve svém článku Vina brněnské ČSSD ironicky shrnuje důvody prohry své strany v našem městě. Je to text svým způsobem nesmírně zajímavý. Je v něm totiž zašifrována mentalita brněnské sociální demokracie, skutečné důvody její prohry a tak trochu i obecný vzorec toho, jak se může politik vzdálit společnosti a občanům, které zastupuje.

Pospíšil ve svém článku hovoří o hře, kterou s námi primátor Onderka hrál. Byla to hra na pohádkovou postavu, na jakéhosi brněnského krále s nadpřirozenými schopnostmi. Hra, která prý bavila nejen řadu občanů, ale především - a jak by také ne — výše jmenovaného.

Je pro mě s podivem, jak vůbec může sociální demokrat takto přemýšlet. Jako by vnímal občany jakožto nesvéprávné poddané, kteří potřebují věřit pohádce o dobrém vládci na Špilberku.

Chci věřit, že tak naivní lidé nejsou. A že pokud se jejich primátor vozí po městě autem s SPZ 0001, pak to většina občanů nevnímá tak, že snad by byl primátorem z vůle Boží, ale naopak. Že je směšnou sebestřednou postavičkou, která jednoduše nezvládá své olbřímí ego a která se vyvyšuje nad občany, jichž je zástupcem. V dnešní době (a zvláště pak v komunální politice) není moudré tvořit nové kulty osobnosti, nové císaře v zarámovaných obrazech. Je naopak třeba, aby každý zástupce na nové brněnské radnici dával občanům svým chováním najevo, že tlusté, cihlové zdi radnice jsou ve skutečnosti pro ně tenké a průhledné jako papír.

Pospíšil ironicky píše, že ČSSD prý chybovala, když se snažila dělat politiku v zastupitelském klubu, nikoli na sociálních sítích či kavárnách.

Jako kdyby se kdesi v jeho textu vznášelo slavné prohlášení ÚV KSČ, léta Páně 1989, kdy tehdejší aparátčíci zoufale apelovali, že prý se politika nedělá v ulicích, a Štěpán si zoufal nad dětmi, které chtějí určovat, kdo má býti prezidentem.

Ano, pane Pospíšile. Politika se dělá v kavárnách a dělá se na sociálních sítích. A když je potřeba, pak i na ulicích, náměstích nebo třeba na veřejných toaletách (i když s tím, pravda, v České Republice nemáme zrovna ideální zkušenost). Politika se dělá zkrátka všude, kde jsou lidé, kteří mají zájem zapojit se do veřejné diskuze. A pokud se odkazujete na historii své vlastní strany, neměl byste zapomínat, že sociální demokracie vždy ve svých dějinách přímo vyrůstala z občanské společnosti a že často dělala politiku právě na ulicích jako například v Brně v dobách rozvoje dělnického hnutí a stávek dělníků v místních textilkách. V době, kdy tak činila, byla silná, tehdy za ní totiž stáli lidé. A pokud si tohle představitelé dnešní brněnské ČSSD neuvědomují, pak se nemají právo zaštitovat historií své strany, jelikož se přímo zpronevěřují jejímu odkazu.

Pospíšil také píše, že až prý začneme dělat skutečnou politiku, budeme v koncích. Na to je třeba odpovědět, že dokud budeme ochotni diskutovat s lidmi či je přímo participativně zatahovat do rozhodování, dokud budeme schopni vnímat naši činnost jako službu a nikoli privilegium, dokud budeme schopni držet na uzdě svá ega a uvědomovat si, že město patří všem jeho občanům, pak se nemůžeme octnout v koncích. Naopak ten, kdo tak nečiní, jako v brzké době bývalé vedení radnice, ten je v koncích neustále. A pokud snad vadí bývalému náměstkovi nejlepšího primátora na světě naše jím vnímaná nezkušenost, je mu třeba důrazně vzkázat: Pane Pospíšile, nejsme děti!