Nejsme děti
Martin FreundDokud budeme ochotni diskutovat s lidmi či je přímo participativně zatahovat do rozhodování, dokud budeme schopni držet na uzdě svá ega a uvědomovat si, že město patří všem jeho občanům, pak se nemůžeme octnout v koncích.
Nynější náměstek primátora Oliver Pospíšil ve svém článku Vina brněnské ČSSD ironicky shrnuje důvody prohry své strany v našem městě. Je to text svým způsobem nesmírně zajímavý. Je v něm totiž zašifrována mentalita brněnské sociální demokracie, skutečné důvody její prohry a tak trochu i obecný vzorec toho, jak se může politik vzdálit společnosti a občanům, které zastupuje.
Pospíšil ve svém článku hovoří o hře, kterou s námi primátor Onderka hrál. Byla to hra na pohádkovou postavu, na jakéhosi brněnského krále s nadpřirozenými schopnostmi. Hra, která prý bavila nejen řadu občanů, ale především - a jak by také ne — výše jmenovaného.
Lavírování "ani vlevo, ani vpravo, vpředu" příp. "nejsme vyhranění, podporujeme něco z levicové, něco z pravicové dílny" atd. atp., jak předvádějí všechna rebelská uskupení z poslední doby, znamená tolik, že při tom nevyhnutelném oblékání dresů, se neomylně uhnízdí na normalitě dneška. Která je pravicová, neoliberální. Alternativní strany tak nejenže nepředstavují žádnou alternativu, jsou pokračování vládnoucí mainstreamové politiky jinými prostředky, za situace, kdy se tato zdiskreditovala a v podobě svých tradičních proponentů utrpěla ztráty.
Jak předvedla Stana Zelených podporou Topolánkovy a Kalouskovy politiky, jak se Matěj Hollan odkopal dokonce už před volbami, jak si dojemně notoval s Kotzianem, torpéduje referendum o poloze nádraží v Brně (aniž by mu to cokoli ubralo z podpory alternativně orientovaných).
Odkazovaný článek mě ale nezaujal vůbec ničím.