Dne 20. října 1994 zemřel po dlouhé nemoci Ivan Sviták. Jeho odchod tehdy připomněly v nekrolozích jen levicové Právo, Haló noviny, Špígl a Listy. Pravicovým mainstreamovým tiskovinám stále ještě uhranutým Klausem nestála tehdy tato pozoruhodná osobnost za zmínku. Připomeňme si stručně osud tohoto dnes neprávem zapomínaného člověka. Narozen roku 1925 v rodině pražské vyšší střední třídy podobně jako další z tohoto prostřední studoval na gymnáziu a obdivoval jazz.

Prožitek války, zejména poprava strýce, vysokého důstojníka a člena Obrany národa, a snad i totální nasazení jej dovedly k levici. Ihned po osvobození vstoupil do sociální demokracie, prý na základě četby jejího programu, který byl tehdy radikálnější než program KSČ. V sociální demokracii patřil k levicovému křídlu, dokonce byl vlivným studentským funkcionářem a z této pozice podpořil i Únor a proces sloučení. Nějaký historik by měl prozkoumat jeho tehdejší postoje a jednání.

Podle jeho vlastních pamětí psaných v americkém exilu, vnímal Únor jako porážku demokracie, od počátku měl obavy ze stalinizmu, a proto utekl do klasické filosofie. Také by stálo za prozkoumání jeho působení na vysoké škole počátkem 50. let a jeho tehdejších názorů zejména ve srovnání s dalšími z jeho generace mladých filosofů, zejména Milanem Machovcem, Ladislavem Tondlem a Karlem Kosíkem.

V každém případě patřil od roku 1956 k předním českým revizionistům narušujícím různá ideologická tabu, což vedlo nejprve k různým důtkám a v roce 1965 k jeho vyhození z Filozofického ústavu i ze strany, tedy k opatření v této době již neobvyklým. V roce 1968 se vrací na výsluní a patří k nejplodnějším a nejradikálnějším publicistům pražského jara, zejména oblíbeným mezi studenty. Slavnou se stala jeho odpověď na otázku, odkud máme jít, kam a s kým? „Od Asie, do Evropy a sami!“

Svitákův radikalismus později vyvolal fámy, zda nebyl agentem Moskvy úmyslně vytvářející důvody pro zásah, což se nicméně nikdy nepotvrdilo. Srpen 1968 ho zastihl v zahraničí, ale k definitivní emigraci se rozhoduje až v roce 1969. V nepřítomnosti mu je zabaven všechen majetek a je odsouzen na sedm let vězení. Po několika letech zakotvil v Kalifornském Chicu, kde vyučoval filosofii na místní universitě, ačkoli se ve svých pracích zabýval především nejnovějšími českými dějinami a otázkami exilové politiky a příliš velký zájem o vývoj své disciplíny nejevil.

Jistě zajímavou kapitolou pro historika by bylo zmapování jeho ideových proměn v USA, kde se po jistou dobu hlásil k maoismu, pak k exilové sociální demokracii, a v 80. letech dokonce k Reaganovi. Také polemizoval s Václavem Havlem o nepolitické politice a slavným se stal jeho střet s Magorem Jirousem o Pelcově knize A bude hůř..., kterou Sviták, odchovaný surrealistickou estetikou a odmítající studentskou generaci 60. let zejména pro její promiskuitu a užívání drog, rozhorleně odmítl.

Správný odhad Václava Klause

Sviták přivítal sametovou revoluci a v prvních týdnech vyjadřoval obdiv k Václavu Havlovi. Hlásil se k tomu, že Havel připravil v 60. letech k uvedení na prkna divadla Na zábradlí jeho hru o Základničce a nadstavbičce a psal, že Havlův „bystrozraký intelekt z něj činí národní osobnost a skutečného státníka“. Dokonce nijak nekomentoval ani Havlův vůči USA devótní projev v kongresu v únoru 1990, který americká radikální levice v čele s Chomským odmítla.

Přibližně od března či dubna nicméně znovu propukla jejich dávná antipatie, což snad bylo dáno i skutečností, že Svitákovi nebyla nabídnuta zpět ve vlasti žádná vysoká funkce. Jako jeden z mála se například odvážil krátce po svém návratu do vlasti v roce 1990 kritizovat vzhled nových uniforem vojáků hradní stráže a přijetí Franka Zappy Havlem. Později se dokonce domníval, že na popud z Hradu bylo pozdrženo vrácení jeho občanství, kvůli čemuž nemohl kandidovat v parlamentních volbách v červnu 1990.

Sviták také jménem Levého bloku odmítnul Havlovu prezidentskou kandidaturu v červnu 1992 se slovy, že „dvouletý všestranný úpadek hospodářství, státu a kultury ho diskvalifikuje k dalšímu vedení Absurdistánu“.

Z Havlových letmých zmínek o Svitákovi je také možno vyčíst antipatii: S jistým pohrdáním o něm psal v knize Letní přemítání z roku 1991 jako o „jednom česko-kalifornském filosofovi“, který „zaklet do pyšných marxistických bludů“ nedokázal pochopit představu nepolitické politiky.

V rozhlasových Hovorech z Lán v roce 1990 prohlašoval s lehkým pohrdáním, že nějakou novou politickou stranu by mohl založit Ivan Sviták, čímž naznačoval, že by se nejednalo o seriózní podnik a později ho dokonce zařadil do stejné kategorie s Miroslavem Sládkem.

Zatímco Svitákova kritika Havla byla možná jednostranná a příliš osobní, zvláště v okamžicích, kdy se dal Sviták strhnout germanofobií, tehdy populární v české levici, vůbec se nemýlil, pokud šlo o odhad Václava Klause. Nejpozději od září 1991 ostře odmítá jeho politiku a nazývá Klause „zdivočelým účetním“, který vede Československo někam do Bolívie.

Jako jeden z mála Čechů se také zastával slovenských zájmů ve federaci a Klause společně s českou pravicí označoval za hlavní viníky jejího dělení, přičemž šel tak daleko, že se pozitivně vyjadřoval o Vladimíru Mečiarovi a nedokázal postřehnout nebezpečí plynoucí z jeho osoby. Kvůli své polemické povaze se dostal také do střetu s tehdejším vedením sociální demokracie, v jejíchž exilových řadách působil.

Sviták byl mnoha sociálními demokraty obviňován z aktivní role při rozbíjení strany v roce 1948 a snad z této doby pocházela i osobní animozita mezi ním a tehdejším předsedou, jinak též navrátilcem z amerického exilu, Jiřím Horákem. Sviták odmítal představu samostatné kandidatury sociální demokracie ve volbách 1990, neboť správně předpokládal její neúspěch a doporučoval, aby kandidovala v řadách Občanského fóra.

Vývoj mu dal za pravdu, když z tohoto uskupení vznikl během jeho rozpadu počátkem roku 1991 první klub sociálně demokratických poslanců. Sviták se naopak zmýlil v podcenění antikomunismu české společnosti a přecenění schopnosti komunistické strany se reformovat. Jako jediná osobnost stojící v opozici Husákovskému režimu se veřejně zastal polistopadové KSČM a zaslal jejímu sjezdu v roce 1990 pozdravný telegram, čímž definitivně ztratil možnosti prezentovat své názory v mainstreamových médiích.

Tento telegram také znamenal definitivní přerušení pout se sociální demokracií. Svitákova představa vytvoření širokého levicového spojenectví s programem demokratického socialismu vedla na jaře 1992 k založení Levého bloku, ve kterém byly nicméně organizace stojící mimo komunistickou stranu zcela marginální.

Sviták se za toto uskupení stal poslancem Federálního shromáždění a v této funkci se angažoval proti rozbití Československa. Když v roce 1993 pochopil nereformovatelnost komunistů a zároveň se předsedou sociální demokracie stal jím oblíbený Miloš Zeman, začal znovu podporovat sociální demokracii.

Nedokázal psát jen nadčasové eseje

Je možné, že Sviták chtěl být celoživotně především politikem nebo politickým publicistou a pouze únor 48 jej donutil se přeorientovat na filosofii. Zdá se, že v exilu či v 90. letech se označoval za filosofa, případně prokládal své politické texty exkurzy do filozofického myšlení zejména antiky, hlavně aby si tím vytvářel nimbus nezávislého odborníka. V každém případě nikdy nepředložil souvislou monografii ve svém oboru, na rozdíl od jiných levicových filosofů Milana Machovce, Roberta Kalivody nebo Egona Bondyho.

Na rozdíl od Kosíka neb později Václava Bělohradského nedokázal psát nadčasové filosoficko-politické eseje. Proto by asi nebylo příhodné říkat s ohledem na jeho v zásadě neúspěšné politické působení v Česku po roce 89, že se měl podobně jako Bondy či Kosík věnovat levicové teorii a netříštit své síly každodenní politickou publicistikou nebo podílem na zakládání různých levicových politických stran (Demokratická strana práce, Levý blok, Strana demokratického socialismu).

Sviták nemohl tušit, že nová levice nezačne v ČR vznikat na půdorysu politických stran, ale ve formě občanských sdružení, alternativních médií a sociálních hnutí. Zdá se, že podporovat politické aktivity stojící na jiném půdorysu než politických stran, bylo během 90. let téměř nemožné, neboť lidé byli nadšeni obnovou politického stranictví, a politika na jiném základě byla tehdy nepředstavitelná.

Na druhou stranu je nutné na Svitákovi ocenit, že jako člověk postižený perzekucí za Novotného i Husákova režimu, dokázal i přesto postřehnout nebezpečí plynoucí z restaurace kapitalismu obecně, a z její české klausovské varianty zvláště.

Sviták také postřehl limity havlovské politiky a světonázoru, zejména její neschopnosti být účinnou hradbou proti klausovskému neoliberalizmu. Na druhé straně si patrně nedokázal dostatečně uvědomit, že se v polistopadovém Česku po následujících dvacet let neotvírá cesta pro antikapitalistickou demokratickou levici.

I přes jeho složité osudy i bouřlivácké názorové proměny jsem toho názoru, že by mu slušelo za boj se stalinizmem i neoliberalizmem státní vyznamenání, právě z rukou Miloše Zemana, s nímž se během společného působení ve Federálním shromáždění velmi spřátelil a který se ho veřejně zastával proti útočící pravici, obviňující Svitáka, že „po dvacet let šířil jed marxismu ve svobodném světě“.