Dne 20. října 1994 zemřel po dlouhé nemoci Ivan Sviták. Jeho odchod tehdy připomněly v nekrolozích jen levicové Právo, Haló noviny, Špígl a Listy. Pravicovým mainstreamovým tiskovinám stále ještě uhranutým Klausem nestála tehdy tato pozoruhodná osobnost za zmínku. Připomeňme si stručně osud tohoto dnes neprávem zapomínaného člověka. Narozen roku 1925 v rodině pražské vyšší střední třídy podobně jako další z tohoto prostřední studoval na gymnáziu a obdivoval jazz.

Prožitek války, zejména poprava strýce, vysokého důstojníka a člena Obrany národa, a snad i totální nasazení jej dovedly k levici. Ihned po osvobození vstoupil do sociální demokracie, prý na základě četby jejího programu, který byl tehdy radikálnější než program KSČ. V sociální demokracii patřil k levicovému křídlu, dokonce byl vlivným studentským funkcionářem a z této pozice podpořil i Únor a proces sloučení. Nějaký historik by měl prozkoumat jeho tehdejší postoje a jednání.

↗

Svitákova kritika Havla byla až příliš osobní, Klause však odhadl dokonale. Foto archiv MU

Podle jeho vlastních pamětí psaných v americkém exilu, vnímal Únor jako porážku demokracie, od počátku měl obavy ze stalinizmu, a proto utekl do klasické filosofie. Také by stálo za prozkoumání jeho působení na vysoké škole počátkem 50. let a jeho tehdejších názorů zejména ve srovnání s dalšími z jeho generace mladých filosofů, zejména Milanem Machovcem, Ladislavem Tondlem a Karlem Kosíkem.

V každém případě patřil od roku 1956 k předním českým revizionistům narušujícím různá ideologická tabu, což vedlo nejprve k různým důtkám a v roce 1965 k jeho vyhození z Filozofického ústavu i ze strany, tedy k opatření v této době již neobvyklým. V roce 1968 se vrací na výsluní a patří k nejplodnějším a nejradikálnějším publicistům pražského jara, zejména oblíbeným mezi studenty. Slavnou se stala jeho odpověď na otázku, odkud máme jít, kam a s kým? „Od Asie, do Evropy a sami!“

Svitákův radikalismus později vyvolal fámy, zda nebyl agentem Moskvy úmyslně vytvářející důvody pro zásah, což se nicméně nikdy nepotvrdilo. Srpen 1968 ho zastihl v zahraničí, ale k definitivní emigraci se rozhoduje až v roce 1969. V nepřítomnosti mu je zabaven všechen majetek a je odsouzen na sedm let vězení. Po několika letech zakotvil v Kalifornském Chicu, kde vyučoval filosofii na místní universitě, ačkoli se ve svých pracích zabýval především nejnovějšími českými dějinami a otázkami exilové politiky a příliš velký zájem o vývoj své disciplíny nejevil.

Jistě zajímavou kapitolou pro historika by bylo zmapování jeho ideových proměn v USA, kde se po jistou dobu hlásil k maoismu, pak k exilové sociální demokracii, a v 80. letech dokonce k Reaganovi. Také polemizoval s Václavem Havlem o nepolitické politice a slavným se stal jeho střet s Magorem Jirousem o Pelcově knize A bude hůř..., kterou Sviták, odchovaný surrealistickou estetikou a odmítající studentskou generaci 60. let zejména pro její promiskuitu a užívání drog, rozhorleně odmítl.

Správný odhad Václava Klause