V září tohoto roku Poslanecká sněmovna následně i Senát bleskurychle schválily zákon o státní službě. Stalo se tak poté, co na základě politických dohod koalice s opozicí ministerstvo vnitra v rekordním čase přepracovalo návrh zákona, před tím půl roku těžce připravovaný na Úřadu vlády.

Toto rychlé zakončení martyria, táhnoucího se od začátku 90. let, je politickou reprezentací vydáváno za zářivý příklad spolupráce koalice s opozicí a zajištění toho, že po změně politické reprezentace po dalších volbách nedojde k jeho opětovnému zrušení či přepracování. Dle slov politických představitelů byl přijetím zákona splněn předvolební slib a naplněno Programové prohlášení vlády. Je tomu tak ale doopravdy?

Lze poměrně dobře pochopit, že výsledné podoby zákonů představují kompromis a že v reálném světě ideální zákon budeme těžko hledat. To, co však je možné a správné požadovat, je zhodnocení, jak jsou přijatou normou naplněny cíle, které společnost potřebovala právě takovouto formou regulace naplnit. Takovéto zhodnocení by mohlo ukázat, co navrhovaná norma může přinést, a o co případně usilovat za nové politické konstelace. Obávám se, že v případě přijatého zákona o státní službě se to nestalo.

Ba co více, v politickém handrkování zcela zanikly i cíle, k jejichž naplnění by měl zákon sloužit. Jako jediný cíl zaznívala snaha uspokojit Evropskou komisi a zajistit si tak čerpání evropských fondů. Evropská komise kritizovala již první verzi zákona připravovanou na Úřadu vlády. Možnost připomínkovat novou verzi vypracovávanou na Ministerstvu vnitra již nedostala.

Česká republika oblafla Evropskou komisi v roce 2002 tím, že sice přijala služební zákon, ale ten nikdy nevstoupil v platnost. Oblafla jí nyní znovu, když narychlo přijala zákon, ke kterému se Evropská komise nemohla vyjádřit.

Vraťme se ale k cílům, které by měl služební zákon splňovat. V roce 2011 zpracovala Ministerstvo vnitra analýzu veřejné správy a konstatovalo řadu nedostatků. Jednalo se o tyto nedostatky (zdůrazněno autorem):

• vysoká míra rezistence vůči zavádění moderních metod řízení organizace,

• neexistence centrální veřejně přístupné databáze o agendách a činnostech vykonávaných ústřední státní správou,

• neexistence standardizace jednotlivých procesních postupů,

• neexistence právního rámce práv a povinností úředníků státní správy,

• nadbytečná byrokratická zátěž,

• nízká úroveň horizontální koordinace výkonu státní správy,

• nedostatečná komunikace ústřední státní správy s územím či špatná koordinace komunikace,

• nízká kvalita informací o činnosti ústřední státní správy (občané nemají přístup k informacím o kvalitě činnosti ústředních orgánů). Územní samosprávné celky mají, na rozdíl od ministerstev, přirozenou motivaci zlepšovat své služby a snižovat běžné výdaje); ministerstvům chybí transparentnost, čitelnost, adresnost,

• nedostatečná znalost reálného výkonu státní správy v přenesené působnosti,

• neexistence osobní odpovědnosti,

• neflexibilní vnitřní struktura zaměstnanosti ve státní správě, vývoj počtu zaměstnanců v ústřední státní správě a personální nestabilita a přílišná politizace ústřední státní správy.

Že některé z výše uvedených kritických poznámek mají reálné základy, svědčí i údaje z jiných zdrojů.