Byla předjarní noc. Jirka spal ve svém dětském pokoji. Vzbudily ho kroky po bytě. Kroky noční, zmatené, plné paniky. Matka běžela od telefonu, pádila do ložnice. „Jaroslave, běž k telefonu,“ zalomcovala svým mužem. „Co se děje?“ — „Tvůj táta, volají z policie.“ Jirkův táta se na nic neptal a dunivou chůzí uháněl ke sluchátku. Jirka ležel v posteli a poslouchal, co se děje. Byl zmatený a nejistý. Tušil, že noční vyzvánění telefonu nepřinese dobrou zprávu. Najednou se z obýváku ozvalo táhlé: „Néééééééé.“ V tom slově byla obsažena zoufalost, bezmoc, tíseň. Šlo to z úst a duše dospělého chlapa, který byl na lopatkách a obnažený. Jirka vylezl z postele a chtěl se zeptat matky, co se stalo. Tušil, že umřel děda. Matka mu zprávu potvrdila a vzápětí mu řekla, aby se vrátil do postele a zkusil usnout.

Jirka celou noc nezavřel oči. Přemýšlel, co se stalo. Nechtěl rodiče zaměstnávat otázkami — ne teď v noci. Bylo mu smutno. Vzpomínal hlavně na babičku, kterou miloval. Často ji měl raději než rodiče. Věděl, že děda se její smrtí trápil. Nedokázal být sám, samostatný. Od doby, kdy mu voperovali kardiostimulátor, se o něj babička starala jako o skleněného muže. Mohlo to být příjemné. Zároveň z něj ale vychovala nesamostatného a závislého člověka. Dělala v domácnosti všechno. Platila složenky, starala se o praktické věci. Děda měl na starosti výuku matematiky a chemie. Vedl také autoklub, v němž byl předsedou.

Jednoho dne babička odešla. Děda se téměř zhroutil. Nebyl schopný žít sám a starat se o sebe. Byla to snad největší rána, která tenkrát všechny potkala. Jirka věděl, že dědovi dali před čtrnácti lety strojek do srdce. Bylo to v době, kdy se narodil. A zrovna tak si vzpomněl, že dostal přibližně čtrnáct let života. Jednalo se o odhad hypotetický. Děda se však prognózy chytl se smrtelnou vážností. Jirka si připadal jako jeho časoměr, protože věštba se přesně naplnila.

Druhý den ve škole psali v přírodovědě písemku. Jirka zíral do papíru. Učitelka, přesluhující neurotička, ihned při odevzdávání začala štěkat. Jirka měl nepřítomný pohled. Vzala si ho s sebou do kabinetu a zeptala se ho, co se stalo. Jirka chvíli nereagoval. „Nenapsal jsi ani čárku. Nejsi z nejlepších studentů, ale tohle je moc. Tak povíš mi, co se stalo?“ — „Měli jsme úmrtí v rodině. Včera v noci nám to oznámili,“ chvěl se mu hlas. Do kolébky mu totiž byla dána velká citlivost. Jinak ve škole platil za sígra, a proto si stará kantorka na chvíli pomyslela, jestli není obětí špatného žertu. Chvíli si ho prohlížela, a když viděla kamenný, do sebe stažený výraz a vlhké oči, nechala ho být.

Den ve škole si Jirka nepamatoval. Dnes si to šinul ze školy sám, bez kumpánů. Nešel na oběd do jídelny a coural se domů.

Odpoledne seděl s matkou v kuchyni. Pokuřovala cigaretu, pila kávu. Sama se neměla k tomu, aby mu pověděla o včerejšku. Začal se ptát. „Co se stalo dědovi? A proč jsi mi to nechtěla včera říct? Nemohl jsem celou noc spát. Jsem už dost velkej na to, abys se mnou mluvila na rovinu.“ Mluvil klidně a smutně. Kolem průzračných modrých očí měl černé kruhy, které se mu udělaly vždy, když byl smutný. „Dědu našli ležet na chodbě před bytem. Zavazoval si tkaničky u bot a spadl na zem. Kardiostimulátor přestal fungovat. Našli ho sousedi. Zřejmě tam ležel několik hodin, protože byl už večer.“ Jeho matka se v emocích nikdy netopila. Mluvila racionálně, bez citového zabarvení. Měla přísné rysy v obličeji, tmavé hnědé oči a bujné, černé, lesklé, dlouhé vlasy. Silný hlas umocňoval její projev a na čele měla jednu svislou hlubokou vrásku, končící u kořene nosu. „Příští středu pojedeme na pohřeb,“ zakončila výklad.

Jirka šel do pokoje. Ven ho to netáhlo. Školní povinnosti hodil daleko za sebe. Přemítal a vzpomínal. Horské městečko, kam jezdil na prázdniny, vnímal jako jednu hezkou vzpomínku. Před pěti lety odešla babička. Byl ještě malý. Cítil tehdy zármutek. Teď mu ale začaly docházet souvislosti. Výsledkem jeho úvah bylo nechtěné finále. Skončily bezstarostné prázdniny v místě, kde ho měli tak rádi. Jezdíval tam hlavně v létě na čtrnáct dní až tři týdny a žil z toho celý rok. Připadalo mu, že znovu umřela babička v jeho duši.

Děda byl spíše součást babičky, jakýsi přívěsek. Po smrti babičky se totiž projevil jako nerudný, netolerantní, nesamostatný a mnohdy zlý a poděšený pán. Nevydržel ani dlouho sám. Pár měsíců po pohřbu si našel ženu, která záhy vysála jeho konto. Vzepnul se, aby se s ní rozešel. V lázních si ještě téhož roku namluvil prostou, hodnou, ale těžce nemocnou paní, Ta se nedlouho po nastěhování do jeho bytu neprobrala z rizikového vyšetření a umřela v nemocnici na sále. To ho zřejmě úplně zdecimovalo. Za babiččiných časů měl Jirka ráj na zemi. Byla učitelkou matematiky a hudební výchovy na základní škole horského městečka. Měla Jirku moc ráda. Protože Jirkovi rodiče měli státnicový rok, nějaký čas po narození se o něj starala a získali k sobě silné pouto.

Otce v těch dnech Jirka příliš nevnímal. Vedl velkou firmu. Chodil pozdě domů. Dost možná, že utápěl své trápení v alkoholu. Možná. Otec byl přísný, prchlivý muž pronikavého intelektu a rázné nátury. Jirka ho příliš neznal, protože si žil svůj dospělý vnitřní život. Dával o sobě vědět mocným hněvem, když Jirka udělal průšvih. Měl ve zvyku nosit hlavu porostlou věčně rozcuchanými vědátorskými vlasy v oblacích svých vizí a plánů. Nebral si přílišné servítky: měl moc a peníze.

Jirkovi rodiče se do bytu po zesnulém přesunuli o pár dní dříve, aby zařídili pohřeb. Jeho dopravili do Jeseníků zaměstnanci otcovy firmy. Neměl je rád. Musel u nich párkrát být, když rodiče odjeli v průběhu roku na dovolenou. Jirka vnímal jejich nucenou péči. Péči, která hraničila se servilitou zacílenou na jejich zaměstnavatele. Čpěla z toho velká neupřímnost. Dnes jeli na pohřeb a Jirka s nimi nepromluvil ani slovo. Vybavoval si známou cestu i poslepu. Stačilo zavřít oči, a když se blížili do končin jeho radostí, viděl vše před sebou. Krajinu, kamarády a milovanou babičku. Možná to bylo jasnější a zářivější než skutečnost, přesto krásné a blízké uplynulým zážitkům. Nevěděl, jestli se má těšit, že uvidí byt, kde mu bývalo tak dobře, nebo být zarmoucený, že tam jede naposledy. Po vystoupení z auta se Jirka téměř nerozhlédl po stranách silnice a utíkal ke vchodu. Viděl balkón v přízemí, kde v létě nádherně kvetly muškáty. Nejraději měl ty červené. Chodil je s babičkou zalévat.

Ráno v bytě

Přijeli brzy z rána. V bytě byli zatím pouze rodiče a otcův bratr se ženou a dcerou. Jirka si zul boty v předsíni a nahmatal v botníku své papuče. Odešel do dětského pokoje a zavřel za sebou dveře. Znal ten zvuk důvěrně, jemné skřípání při dovírání. Měl rád i vůni pokoje, který byl vždycky parádně naklizený. Oči mu spočinuly na zdech, kde se skvěly různé medaile. Nasbíral je jeho otec, když v mládí hrával šachy, pár z nich patřilo i jeho bratrovi. Nejraději měl oválný pamětní medailon z křehkého průsvitného porcelánu. Byl na něm vyobrazený hrad, který se nacházel nad vesnicí, odkud pocházela otcova rodinná větev. V pokoji byly dvě postele oddělené přepážkou, před ní byla dvě křesla a stolek.

Sedl si do křesla. První myšlenka, která mu naskočila, byly prázdninové večery, kdy ho babička s vervou a zarputilostí učila „r“. Jirka do sedmi let ráčkoval. Babička rozhodla, že mu s handicapem pomůže. Občas spolu válčili a výsledek se stále nedostavoval. Až jednoho dne čekal Jirka na oběd před školní jídelnou a starší holky ho předběhly ve frontě.

Zaklel a řekl jim, ať jdou do fronty. Sklidil posměch a naštval se. Oběd se toho dne nekonal. Spěšnou chůzí pádil domů a celou cestu sprostě nadával a přeříkával si to prokleté písmeno, až mu naskočilo se správnou výslovností — přes horní patro, nevyslovené v krku. Na chvíli zastavil a opatrně to zkusil znovu. Celou cestu si říkal svoje mantry, slova, která obsahovala nový vynález v jeho životě. Doběhl domů a zavolal prarodičům. „Dědo, už umím rrrrrrr!“ Děda ho nechal opakovat pár slov a řekl mu, že vyslovuje příliš tvrdě. Bylo mu to jedno, s babičkou měli obří radost.

Přemítání narušil až drnčivý a výrazný tón zvonku. Přijeli první smuteční hosté. Vše bylo v režii dědovy přízně — babiččina rodinná větev byla rozprášená na Slovensku a dávno se nestýkali. Byli to bodří Hanáci odněkud od Zábřehu. Jirka je měl rád: prosté a čisté lidi, veselé a srdečné. Tak je znal. Teď chtěl být sám. Netrvalo to dlouho a ozvalo se zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupili mladší z příbuzenstva.

Chvíli bylo ticho. Jirka si vybalil knížku a sedl si k psacímu stolu, který byl na konci místnosti. Po jeho pravé straně bylo okno a dveře na balkón. Mladíci se s ním pozdravili a nechali ho na pokoji. Byli starší než on a rychle poznali, že s nimi nechce mluvit. Po chvíli přišel Tonda Vybíral. Byl z nich nejstarší. Studoval matematicko-fyzikální obor na vysoké škole. Byl první z rodiny, kdo to dotáhl takhle vysoko, proto na něj rodiče nedali dopustit. Pozdravil se s ostatními, které vídal mnohem častěji než Jirku, a šel rovnou k němu. „Ahoj Jirko.“ — „Čau.“ — „Co to čteš?“ Jirka neodpověděl a ukázal Tondovi přebal knihy. Byly to povídky od E. A. Poea Jáma a kyvadlo. „To jsou dost drsný věci, co? Taky jsem to kdysi četl. Která povídka tě zaujala?“ Jirka na něj chvíli mlčky zíral. Z kuchyně se ozýval smích. Zase zadrnčel zvonek, už po několikáté, a ještě přijdou další příbuzní, pomyslel si. „Zrovna čtu Anděla pitvornosti.“ Ve skutečnosti nedokázal číst a soustředit se na příběh, jen chtěl být sám. Možná se měl jít projít…

Byl oslabený a smutek ho začínal paralyzovat. Zvedl se a šel se podívat po bytě. Nejdříve do obýváku. Byl plný lidí, kteří si povídali, popíjeli kávu a zakusovali něco k snědku. Chtěl jít do kuchyně, ale teta Marie ho přivolala. „Jééé. Nazdar, Jirko.“ — „Dobrý den.“ — „Jak se máš? Letos končíš základku, kam půjdeš dál?“ — „Ještě nevím. Za chvíli přijdu. Jdu si pro pití do kuchyně.“

Ukrýt se nešlo. Kuchyně praskla ve švech a každý chtěl s Jirkou prohodit pár vět. Na chvíli se stalo, že Jirka malinko pozapomněl na smutky. Seděl totiž s tetou Evou.

Bylo to milé pohlazení. Měl rád její úsměv a kultivované vystupování spolu s bystrým a pronikavým úsudkem. Teta Eva byla mladší sestra zesnulé babičky. Shledával mezi nimi leccos podobného. Obě sestry měly po celý život výjimečný vztah. Bydlely nedaleko od sebe a o prázdninách se tam Jirka s babičkou vydával pěší túrou nejméně dvakrát týdně.

Eva Jirku znala velice dobře. Celý život učila na vesnické základní škole a leccos věděla o dětské duši. Chtěla Jirku dostat ze špatné nálady. Povedlo se. Bez násilí, křečovitosti, přirozeně, jen svou přítomností. Seděli spolu přes hodinu a probírali všechno možné. Jirka se rozmluvil a vykládal o svých plánech po škole. Říkal, že o prázdninách pojede na jazykový tábor, aby se připravil na studia střední školy zaměřené na výuku cizích řečí. „Jirko, pojď. Jdeme do kostela,“ mihl se ve dveřích otec a ponoukal ostatní k přesunu do kostela, který byl nedaleko bytu.

Farářova tečka

Průvod se pomalým krokem ubíral ke kostelu svatého Michala. Bylo to neobvyklé prostranství. Kostel ze dvou stran svíraný paneláky. Odděloval ho pouze malý park. Původní zástavbu po Němcích komunisté srovnali se zemí a vznikl tak bizarní kontrast baroka a sorely. Jednalo se snad o jediný kostel, který měl oltář na obrácené straně. Při jeho výstavbě se zjistilo, že na místě, kde měl stát, jsou staré štoly. Dávno před tím se tam těžilo stříbro. Tíhu oltáře by země neunesla, a tak byl vystavěn na opačné straně.

Procesí začalo vstupovat do kostela. Na nejbližší pozůstalé padal déšť. Kalné nebe se čím dál více kabonilo. Byl to déšť smutku. Jirka se octl na opačné straně, než byla rodina. V mírném zmatku při usedání to nikdo nezaregistroval. Církevní pohřební obřady nebyly v rodině častou záležitostí. Někteří smuteční hosté proto chvíli tápali, do jaké lavice a řady usednout. Nad hlavami pozůstalých a rakví s nebožtíkem se tyčila mohutná vertikála barokní klenby s freskami. Na jedné z nich, zcela v centru, byl vyobrazen svatý Michal se svými typickými atributy. Váhami, na nichž měřil skutky a spravedlnost, v druhé ruce třímal meč, kterým trestal hříšníky. Jirka to věděl, protože děda chodil každou neděli zpívat do kostela. Jednou mu o výzdobě svatostánku pověděl.

Do církevní stavby bočním vchodem zvolna a rozvážně napochodovali ministranti. Kostelem se linula vůně kadidla. Farář zaujal své místo. Byl to menší rachitický chlap neurčitého věku s hruškovitým nosem a s póry tak velkými, že byly patrné z prvních řad.

Měl příšerně strhaný obličej — samou vrásku. Jeho modré oči, kdysi snad blankytně modré, byly prostoupeny vodnatým kalem. Výraz byl dost nepřítomný. Jirka si vzpomněl na ranní promluvu táty s bratrem Tomášem. Bavili se o tom, jak byli před pár dny zařizovat pohřeb u faráře. Hovořili s ním o svém otci a dávali mu vodítka na zádušní mši. Mimo jiné si povšimli, že byt faráře je přeplněný prázdnými lahvemi. Farář otevřel knihu a nalistoval správnou stránku. Odmlčel se. Vše ztichlo. Jirkovi se zdálo, že i ticho vydává zvuk. Byl to podivný šum. Z otevřené knihy začal farář předčítat liturgické pasáže. Semtam si šlápl na jazyk nebo zkomolil předčítanou pasáž. Věty vyslovoval se špatnou artikulací a občas polkl poslední slovo.

Projev byl až příliš jednotvárný a monotónní v povinných pasážích, ušitý na míru pro všechny bratry a sestry v pánu. Nejdříve to kostelem zašumělo, když farář tlumeným hlasem pronesl: „Dnes jsme tu, abychom se rozloučili s bratrem Janem, který se narodil v našem městě.“ — „To není pravda,“ sykl Jirka, protože děda pocházel z Hané. Sem do Opičích hor, jak Jeseníkům říkal, ho přivedla babička. Hostům smuteční mše se podobná slova špatně poslouchala už jen proto, že děda faráře dobře znal. Párkrát spolu mluvili, ale hlavně chodil každou neděli zpívat se sborem na mši. Dědův hlas v barytonové barvě po mnoho let doprovázel kostelní zpěvy. Farář pokračoval. „Jan byl věrným služebníkem lidem, ve svém povolání učitele, se stejným zaujetím se věnoval i své rodině. Manželce Jarmile a třem synům. Chodil zpívat na nedělní mše do našeho kostela, aby šířil slovo Boží.“ Duchovní dál chrlil gejzír duchovních frází smíchaný s pitomostmi a tvářil se jako posel, který právě sestoupil ze Sinaje. Přitom výraz v jeho tváři byl plný lhostejnosti. Stále patrnější nepřipravenost duchovního začínala být všem trnem v oku. Jirka dobře věděl, že jeho děda chodil na mše, protože rád zpíval a v místním sboru měl kamarády.

Jirkovi rodiče seděli nalevo od něj, po diagonále. Kousek od nich dopadalo roztříštěné barevné světlo z vitráže. Jeho táta seděl po boku mladšího bratra Tomáše. Oba pozůstalí byli z každé strany obklopeni sounáležitostí manželek. Farář zrovna nalistoval další stránku v knize a četl. Kázal jako nabiflovaný žák. Po chvíli, úplně nelogicky, bez předchozí souvislosti, začal vyprávět. „Život je plný božích zkoušek. Zkoušeni jsme všichni: vy, já a bratr Jan, který nás opustil. Vzpomínám si na chvíle děsivého zármutku, na den, kdy jsem přemýšlel o tom, že vše skončilo, ale byl to Bůh, kdo mě vysvobodil. Stejně tak vás vyprostí z tenat žalu.“ V jeho projevu bylo cosi nepochopitelného a zároveň nestoudně drzého. Čím dál více vyprávěl moudra ze svého života a přimíchával je do projevu. Bylo to neohraničené jáství. S plynutím dlouhých chvil a prázdných řečí se ve svatostánku najednou změnila světelná atmosféra. Barvy z vitráží byly v pánu a na smuteční hosty padla šeď a podivný šerosvit.

Jirkovi začala docházet trpělivost, ale nevěděl, co si počít. Takovou hanbu nikdy nezažil, o to víc, když šlo o poslední rozloučení. Dobře si vzpomínal, jak důstojný projev měla babička. Vyprovázel ji tenkrát velice oblíbený farář, kterého si chvíli po jejím pohřbu církev povolala do Vatikánu. Teď se musel dívat na připitého flanďáka, kterému bylo úplně jedno, jak vyprovodí nebožtíka.

Jakmile Jirka opustil tyto úvahy, sklouzl zase pohledem po úhlopříčce a viděl, jak jeho prchlivý otec spolu s rozvážným mladším bratrem cosi cedí skrze zuby, jakoby současně, a přesto každý ve svém niterném rozpoložení. Viděl, jak je oba musí krotit jejich protějšky, aby nenastala mela. Oba chlapi plakali jako malí kluci. Mísí se v nich asi hodně pocitů, pomyslel si Jirka. Měl pravdu. Byla to chvíle uvědomění a znovuprožívání ztráty. V srdcích jim zůstala prázdnota. A dost možná, že je nejvíce dopálilo, jak farář naložil s odkazem a památkou jejich otce a způsobil jim tím mnohem větší bolest.

Obřad se hrozně vlekl. Duchovní čas má mnoho času. Příbuzní začínali být vyděšení. Projev faráře jim přišel jako zlý sen. Nejvíce je však znepokojovali dva rozezlení muži v první řadě. Mohlo se už stát cokoli, hlavně farářovi, protože oběma chlapům dávno přetekl pohár trpělivosti.

Poslední tečkou faráře bylo pokropení rakve. Služebník Boží se chystal, že sestoupí ze schůdku, a škobrtl tak mocně, že se zastavil právě o truhlu s nebožtíkem. Ta se hnula sice jen nepatrně, ale dost na to, aby z ní spadla na zem fotografie. Byl to slušný lomoz. V tu chvíli Jirka pohlédl na svého otce, který sevřel lavici tak, až v ní zapraskalo. Viník zrudl ve tváři, zakašlal, narovnal si sutanu a učinil, co měl, jako by se nechumelilo. Liturgie se změnila v mizérii a každý se jen modlil, ať už skončí. Farářova slova v té chvíli nikdo neposlouchal, pozůstalí byli v šoku. Někteří plakali.

Jirka stál najednou z boku u kostela před malou školou, kde děda učil. Všude bylo spousta lidí, v nepřehledných houfech. Být učitelem v malém horském městě něco znamenalo. Jirka stál vedle kaluže. Díval se do vody a viděl v ní odraz rakve, kterou odnášejí do pohřebního vozu muži z příbuzenstva. Rakev zmizela v útrobách černého auta a odjela s nebožtíkem na kremaci.

Vedle Jirky se vedle sebe postavili otec s matkou a rodina mladšího bratra Tomáše. Lidé už chtěli kondolovat, ale přerušil je pan Obádal. Stařík, který dědu celý život dobře znal. Nejistě se chopil slova. Hlas se mu jemně chvěl. Sejmul klobouk z hlavy a začal o Janovi vyprávět. Byl to projev, který všechny dojal, protože učinil to, co se faráři nepovedlo. Vyprávěl o něm jako o kamarádovi, manželovi, otci a milovaném a milujícím člověku. Nakonec dědův kamarád přidal pár vět: „Láska je nejvyšším darem ve všech svých podobách a Jan dobře věděl, že kdyby mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku by neměl, byl by jenom dunící kov a zvučící zvon. Byl nejenom pro mě vzácným člověkem, který dokázal dávat i přijímat.“ Krátký projev ustal a Jirka měl ojíněné oči, stejně jako ostatní z rodiny. Lidé mu vyjadřovali upřímnou soustrast. Byl už vyčerpaný. Měl toho dost, a tak jen rezignovaně nastavoval bezvládnou dlaň. Civěl do země.

Smuteční hostina

Podle zvyklostí se rodina po obřadu odebrala do restaurace, aby společně pojedli. Jirka byl na smuteční hostině duchem nepřítomný. Jídla se nedotkl a společnosti se stranil. Všichni do jednoho potřebovali setřást farářův výstup a byli rádi, že kamarád Obádal řekl tak lidská slova, která malinko srovnala kostelní blamáž.

Smutek příbuzných povolil a dědovy dvě sestry o něm vyprávěly různé příhody. Jirka seděl na chodbě v křesle. Přišla za ním matka a řekla mu, že pojede domů. „Za chvíli pojedete. Zítra musíš jít do školy.“ — „Nikam nejedu! Chci tady zůstat. Proč mám jet pryč? Nikdy už se sem nepodívám, rozumíš mi?“ — „Nemůžeš zameškat ve škole,“ odpověděla kategoricky matka. „Kvůli blbý škole mám přijít o poslední chvíle v bytě po babičce a dědovi…?!“ — „Kdybys byl lepší žák, mohls bys tady zůstat.“ — „Seš jak ten farář. Mluvíš a nedává to smysl!“ V tu chvíli přišel otec. „Co se tady děje?“ Jirkova matka koukala nasupeně. „Chci tady zůstat s váma. Máma mi to nechce dovolit. Musím se rozloučit s bytem.“ Matka se nadechovala, aby Jirku rázně uťala. „Nech ho být, zůstane tu s námi,“ řekl důrazně otec.

Matka odešla do salónku za ostatními. Kolem Jirky prošel strýc Miloš. Byl to manžel babiččiny sestry. Svérázný, jadrný a veselý muž. Celý život se živil rukama. Měl statnou postavu. Vlasy načesané dozadu, vrásčité velké čelo s hustým obočím, vpadlýma černýma očima. Na hladce oholené tváři vykouzlil na kluka úsměv. Pohladil ho po vlasech. Snažil se mu rozvázat jazyk, chtěl ho rozmluvit a rozveselit. Po chvíli viděl, že Jirka je příliš smutný na jakékoliv fígle a vtipkování, které na něj vždy, když se potkali, náramně zabíraly. „Je to na kočku, co, Jirko. Nechceš si dát jednoho panáka?“ Jirka odmítavě zakymácel hlavou. „Nejlepší lékař je čas, věř mi. Víc ti říkat nebudu. Jenom chci, abys věděl, že u nás máš vždy otevřené dveře.“

Strýc Miloš naléhal na Jirku a ten po chvíli souhlasil, aby spolu šli do salónku za ostatními. Chvíli se ještě sedělo. Ozývaly se obligátní věty, aby se rodina scházela častěji, než jen při podobných smutných příležitostech. Jirka věděl, že jsou to jen řeči plné sentimentu a že se tak nestane. Tma padala brzy. Dny byly ještě krátké, proto se příbuzní začali loučit. V salónku zůstal Jirka s rodiči a otcův bratr Tomáš se ženou Valerií a dcerou Romanou. Chvíli si povídali. Přišel číšník. Přišla poslední objednávka kořalek. Bratři zaplatili útratu a obě rodiny se odebraly do prázdného bytu po zesnulých.

Poslední večer

V bytě se Jirka s ostatními díval na televizi. Byla ztišená, aby si společnost mohla povídat. Jirkovi přišlo dost nepochopitelné, že nevzpomínají na příhody ze svých životů, kdy tady bydleli s rodiči. Možná to tak bylo lepší. Společnost zůstávala v okamžicích přítomnosti. Jirka přemýšlel, jak to bude dál. Se sestřenicí Romanou zde trávil část prázdnin. Měl ji docela rád a přál si, aby se stýkali i nadále. Tušil, že to nebude možné. Teta Valerie neměla ráda jeho tátu a společensky se v okamžicích, kdy trávila čas s jeho matkou a otcem, projevovala jako mlčenlivá puťka. Puťka, která k sobě nikoho nepřipustí a raději za všech okolností mlčí. Dnes se ale všichni usmívali. Kolik v tom bylo přetvářky, Jirka nevěděl.

Valerie se k Jirkovi nahnula tak, aby ji nikdo neslyšel, a řekla mu, že k nim kdykoli může přijet na návštěvu nebo i na prázdniny. Dopověděla větu, mrkla na něj okem a lehce se pousmála. Tahle šeptanda mu přišla pod úroveň. Potichu vyslovená pozvánka a ještě k tomu pouze pro něj. Opětoval nejistě úsměv a napil se vody.

Jirkův otec byl srdcař. Jeho bratr měl vše nastavené mnohem odlišněji. Bylo to uložené v podvědomí.

Všechny křivdy, které se mezi nimi odehrály v dětství a při dospívání. Jaroslav měl bouřlivou a nadměrně živou povahu už od mládí. Rodiče se neustále točili kolem něho a těch průšvihů, které stihl snad každý den vyrobit. Většinou bývá pravidlem, že s příchodem dalšího člena rodiny, v tomto případě Tomáše, se pozornost obrátí na právě narozené dítě. Starší bratr byl však uragán. Vše, co dělal, se mu dařilo. Výrazně vyčníval intelektem i schopnostmi. Mladší Tomáš jen seděl v koutě a celé dětství četl knihy. Jirka nejednu příhodu znal z vyprávění babičky. Teď, jak tu všichni seděli, měl pocit, že Tomáš, včetně své rodiny, se musí hodně snažit a namáhat. Komunikace byla dlouhodobě nezdravá a narušená.

Tehdy řeč nestála, bylo snad i veselo, ale Jirka byl příšerně unavený. Rozloučil se a zaplul do své postele. Povlečení vonělo důvěrně známými chvílemi. Bylo v něm ukryto mnoho z dávných snů a letních nocí, před nimiž mu babička vyprávěla pohádky. Před spaním se Jirka chvíli díval na oválný pamětní medailon, na němž byla zřícenina hradu. Hrad byl zpola osvětlený rozptýleným světlem pouliční lampy a vydal tajemně. Jirka si říkal, že na dnešní den dlouho nezapomene. Trvalo to jen pár okamžiků a upadl do hlubokého, blaženého spánku, který uzdravuje bolest.

Královské dělení

Ráno Jirka vstal do nepříjemné situace. Bratři se hádali o majetek v bytě. Otcův mladší bratr Tomáš měl jasno: „Ty brácho, říkal jsem si, že si můžete všechno z bytu nechat. My s Valerií si vezmeme jenom pár maličkostí. Obraz z ložnice a mísu z čínského porcelánu, která visí v chodbě,“ oznámil jako hotovou věc. Otec Jirky byl pohotový. Okamžitě a v klidu odpověděl: „Brácho, co blbneš. Jsou to nejcennější věci, které tu jsou. To není fér. Jsme sice oba podnikatelé a máme v povaze dostat, co chceme, ale tady půjdeme půl na půl. Mladší bratr se chtěl handrkovat, ale než mohl začít mluvit, řekl otec Jirky, tentokrát už pevným hlasem: „Půl na půl.“ Bratr se chvíli zamyslel a pak souhlasil. „Dobře, vezmu si čínský porcelán.“

Otec šel do kuchyně za Jirkou, aby posnídal. Sedl si k synovi a začali jíst. Za okamžik se v chodbě ozvala ohlušující rána. Otcův bratr sundával svůj vyhandrkovaný majetek ze zdi, ale krásná a pečlivě zdobená mísa byla těžší, než předpokládal. Mladší bratr Tomáš zařval a vběhl do kuchyně: „Je to tvoje vina. Byl jsem z naší debaty tak nervózní, že mi jedna z mála vzácnejch věcí po rodičích, ke který mám pouto, spadla na zem!“ řval jak pominutý. „Uklidni se, brácho. Moc dobře víš, že si za to můžeš sám. Vždyckys měl gramlavý ruce. Nech to být a pojď se s náma nasnídat.“ — „Na snídani ti kašlu. Jdi do prdele.“ Ostatní nocležníky vzbudilo řvaní. Vešli do kuchyně a mladší bratr zavelel k odjezdu. Odjeli za pár minut. Dveře s bouchnutím zaduněly celým bytem. Otec Jirky to nekomentoval. Bylo vidět, že ho bratrovo jednání moc mrzí. Jen po chvíli prohodil k Jirkovi: „Synu, víš, že střepy přinášejí štěstí. Je to dvousečné, naše štěstí byla bráchova mrzutost…“

Snídaně v kuchyni byla ale Jirkovi daleko milejší a vzácnější než rodinné strkanice o porcelán a obraz. Tady o prázdninách vždy začínal den. Děda mu pokaždé připravil pravé kakao a k němu servíroval ovocnou buchtu od babičky. Dnes Jirka smutek necítil. Vyspal se náramně a měl radost, že se mohl s bytem, kde měl ke spoustě věcí vztah, naposledy obejmout.

Po snídani se vyklízel byt a vyhazovaly nepotřebné věci. Jirka měl za úkol probrat věci z dětského pokoje a vzít si, co uzná za vhodné. Na úklid jich bylo dost. Pravdou je, že jeho otec i matka měli k věcem chladnější a pragmatický vztah. Zřejmě si to nejcennější uchovali v paměti.

Odpoledne byl byt prázdný. Sousedé si rozebrali nábytek. Vyřešily se nezbytné věci k předání. Pomohla jedna ze sousedek, která dostala finanční odměnu za to, že se postará o předání bytu družstvu. Jirka si ještě jednou prohlédl byt. Rodiče už čekali na chodbě. Překročil práh a jeho otec zabouchl dveře. Bylo to hlasité zabouchnutí, které se rozléhalo v ozvěně chodbou. Obsahovalo mnoho omamných vzpomínek. Jirkovi to navodilo pocit vznešeného dne.

Klíč zachrastil v zámku. Po cestě k automobilu se Jirka naposledy otočil a podíval se na balkón. Bylo sice brzké chladné jaro, ale on viděl balkón porostlý červenými muškáty. Otec s matkou netrpělivě postávali na parkovišti. Nasedl do auta a zavřel oči. Měl pře sebou živou vzpomínku na babičku, jak stojí u kuchyňské linky a pozoruje Jirku, otce a matku. Dělala to vždy, když přijeli po dlouhé době — nandala jim jídlo do talířů a tiše se usmívala.

Vůz minul balkón s muškáty, projel kolem kostela. Jirka otevřel oči a bylo mu dobře. Toho dne nechal za sebou hmotný svět městečka v Opičích horách, které mu navždy zůstalo ve vzpomínkách jako nejkrásnější období z dětských let.

Povídku zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvar.