Popis jednoho prohraného zápasu
Ondřej VaculíkOndřej Vaculík popisuje jednu noční službu městské policie, kterou jako starosta malého městečka absolvoval z pátku na sobotu. Nejrušnější situace nastala po druhé hodině ráno. Z vináren a barů vypadávali ti, jež vyhazovači vyhodili.
V našem městečku jsem se zúčastnil jedné noční služby městské policie, kterou jsme tu nedávno založili. Noc z pátku na sobotu bývá nejtěžší, zvláště za pěkného, teplého počasí. A to zrovna bylo. Už při setmění se v zákoutích náměstí houfovaly skupinky mladých lidí, z mého pohledu dětí. Družně si rozprávěly a popíjely různé nápoje.
Základním nápojem je u nás pivo, ale pijí se i různé alkoholické koktejly, například Metaxa s kolou. Že málokterá láhev obsahuje jen to, čeho je z obchodu nositelem, jsme poznali asi po hodině až hodině a půl, kdy pohyby dětí, gesta i jejich mluva byly rozmáchlé, exaltované a jejich jinak bledé tváře zaléval ruměnec. Když viděly naši hlídku, pudilo je to k výkopům do prázdna, k trhavému vytrčování rukou, k různým poskokům a krhání v obličeji.
Diskotéka ve vinárně na náměstí otevřela ve dvaadvacet, a tam se, některé už trochu vrávoravě vhrnuly. (Ty děti.) Na místě houfování zbyly po nich odpadky, spoustu lahví od piva, většinou Staropramenu. Pak zavládl v ulicích takový klid, jako by tu ani nebylo jiných obyvatel. Pouze občas vyšel někdo z hospody ještě v montérkách, jak se po páteční šichtě stavil na pár piv. Otevřený bar pod náměstím zel prázdnotou, rušnější byla pouze dolní část města, kam se sjížděli návštěvníci druhé diskotéky v restauraci u bazénu.
Mladí se scházejí také pod šibeničním vrchem, kde bylo zaparkováno několik aut, v nichž se podle kymácení vozů odehrávaly spíše milostné akty, no kéž by jim to vydrželo celou noc, děl nejzkušenější z našich strážníků, protože kdo se miluje, neláme křížek ani stromky, které zbožní lidé zasadili vedle litinových božích muk.
S půlnocí se situace mění. Stále častěji potkáváme na vozovce vrávorající postavy, některé když spadnou, nejsou schopny vstát. Pomáháme jim na nohy a směřujeme je k domovu. Nebo žádáme jejich méně opilé kamarády, aby je doprovodili. Jiní, utírajíce si rukávem zvratky, posílají nás, přestože je jim strašně špatně a jsou bledí jako stěna, do paďous.
Po druhé hodině noční se situace zhoršuje. Z vináren a barů vypadávají ti, jež vyhazovači vyhodili. Dozvídám se, že každé slušné noční zařízení si celkem draze sjednává vyhazovače, ostré hochy. Ti, aby nedošlo k nějaké mele, nepouští dovnitř nejen těhotné ženy, osoby neznámého původu jako třeba Vietnamce, ale zejména cikány. A cikáni, to je to, oč tu běží.
Ti tu prý minule někoho napadli, v noci se rozběsnila rvačka, ba i krev tekla, a dnes, jak se proslýchá, má dojít k odvetě. Proto jsme preventivně požádali naše Romy, aby raději této noci zůstali doma.
Po třetí hodině obě diskotéky končí, z útrob vinárny na náměstí vyhřezává větší rozkurážený dav. Probůh, snad půjdou domů nebo kam. Co si s nimi rodiče počnou? — zajímalo by mě. Z dolní diskotéky míří na náměstí hlouček mládenců, které za dne člověk snad ani nepotká. Šlachovitá šíje, vpřed rázují za pomoci kmitání rukou sevřených v pěst. Na náměstí mladík čurá na okno radnice, louž vtéká škvírou dovnitř. Hlídka mu uděluje pokutu, on protestuje: „Jo, na mě si troufáte, ale že je to tady samej skinhead, to vám nevadí.“
Někdo volá na tísňovou linku. Cítí se ohrožen. Jedeme do dolní části města, k restauraci u bazénu. Velmi mladý, značně podnapilý mladý muž nás těžkopádnou, ale spisovnou češtinou žádá o pomoc. Je ze sousední vesnice a bojí se, že ho cestou u ubytovny zmlátí cikáni. Chtěl by, abychom ho svezli, ale hlídka mu nabízí jen doprovod. Stěžuje si, že starosta za úplatek napakoval město cikánama. Neví, že ten, o kom mluví, před ním stojí.
Táži se ho, proč by kdo měl starostovi dávat úplatek za cikány, když ti se mohou uchýlit na ubytovnu i bez úplatku — kšeft z toho má ten ubytovatel. Kostrbatě a vrávoravě trvá na svém, že starosta napakoval město cikánama, a slušný lidi tady nemůžou žít. Starosta je profláklý gauner. Hlídka ho napomíná, ať je ticho a jde domů. Zbijou mě cikáni, určitě mě zbijou jako hada,našlapou mě do země, téměř hořekuje. Opouštíme ho a jedeme se podívat k ubytovně. Nikde nikdo, všude tma.
Opět volání na tísňovou linku, jedeme na náměstí, kam přijíždí také policejní hlídka. Sešly se tu tři skupiny — diskotéka horní, dolní a bar pod náměstím, jenž prázdnotou zel jen zdánlivě. Celkem padesát až šedesát lidí, kteří se i bez cikánů pustili do rvačky. Nadávají si do mrdek, válí se po krajské vozovce druhé třídy, po níž naším městečkem projíždějí kamiony. Dívka ječí, že jí zabijou jejího Pepu, jejího Gárgyho, jejího Lodyho i jejího Majkla, jiný mladík se srdnatě vrhá do chumlu, protože nestrpí, aby někdo ohrožoval holku.
Jsou čtyři hodiny, největší zmítající se hromada čítá asi dvacet lidí, ostatní se rvou detašovaně, po skupinkách. Kdo, proč a jak si začal, kdo to vyprovokoval, není jasné, a všichni, jak každý zavileji brání druhého, stále více do sebe řežou, jako by je chytl urputný amok. Hololebí bouchači šlachovitých šíjí buší do svých soukmenovců, které rozpalují nadáváním do cikánů, a ti je kopou za to ošklivé obvinění do rozkroku.
Na cikány a skinheady si jen tak hrajou. My si taky hrávali - na němčoury a partyzány nebo Rudou armádu, ale tohle? Strašlivý řev, slušní lidé otevírají okna a volají — běžte už s tím doprdele, tohle je tu víkend co víkend, starosto!
S naší městskou hlídkou i státními policisty snažíme se je od sebe odtrhávat, marně: znovu se na sebe vrhají jako vzteklí psi. Což uštědřit jim jednu pendrekem? — napadá mě spásně. Avšak kdo je viník a kdo pouhý napadený? A zase mlátit do dětí? Nemělo by se řezat do nás?
Konečně nad pátou hodinou ranní zmožené alkoholem a vysílené bitkou plouží se děti jako nešťastné a opuštěné stíny noci, z jejíž kruté moci je vysvobodí až první ranní úsvit, paprsky lásky kdesi daleko na východě.