Minule jsem napsal na tomto místě úvahu nazvanou Policejní stát?, ale policejní stát v pravém slova smyslu jsem neměl na mysli. Pozastavil jsem se nad jevem, kdy k uhájení občanských svobod, obhájení občanské bezúhonnosti a elementární spravedlnosti je zapotřebí stále většího množství různých policejních útvarů, vyšetřovacích orgánů, advokátních kanceláří a nakonec i soudních stolic.

Není to tedy jenom problém zvyšující se kriminality a trestních postihů, ale jde také o tendenci kriminalizovat společensky sice nevítané, ale ve skutečnosti nezávadné projevy svobodného života, neřkuli životní nouze jako důsledku panujících poměrů.

A pak je tu zbujelá potřeba podávat trestní oznámení jaksi preventivně: v rámci občanské podezřívavosti, nesnášenlivosti, škodolibosti a různých předsudků vůči těm, kdo se nějak protiví naší vůli nebo se vymykají společenským konvencím. V zatrpklé době sílí radost z udavačství. Pocit ohrožení bývá silnější než samo ohrožení.

Patřím k těm, jimž i pouhá silniční kontrola navodí stav viny, a pokud mě pak policisté propustí jen tak bez postihu, pokládám to za nedopatření nebo jejich neschopnost. Pokud dechová zkouška neprokáže přítomnost alkoholu v mé krvi, tak přestože jsem vskutku nepil, zdá se mi, že jim ten přístroj nějak selhal. Protože ten přístroj v rukou policisty je proto, aby alkohol v krvi prokazoval, jinak je dechová zkouška zbytečná, ba měla by být neplatná a řidič by měl dýchat tak dlouho, dokud něco nenadýchá.

Stejně tak pendrek zdá se mi, že když už ho ten policista nosí, měl by mně jednu uštědřit a vůbec každému, koho potká, však určitě každý se něčím provinil, kdo je bez viny, hoď po něm kamenem, nejhorší je, když je i pendrek na pendrek.

Opravdu dobrému policistovi by každý, kdo při dechové zkoušce nenadýchá, měl být obzvláště podezřelý, vždyť jistě by pil, kdyby se, sketa skrytý alkoholik, nebál policejní kontroly. A pokutu by dobrý dopravní policista měl vyměřit vždycky, protože kolikrát každý z nás porušil pravidla silničního provozu, nezastavil na stopce, akorát vzhledem k nízkému počtu policistů či jejich vytížení na jiných místech nebyl při tom přistižen.

Přestupek jsem učinil, pouze jindy a na jiném místě, a jestliže odjíždím od kontroly bez postihu, má vina se ještě prohlubuje, čímž se člověka zmocňuje deprese. Aspoň tím pendrekem by měl člověk dostat každý den, aby se trochu zbavil chmur.

A s tímto pocitem jakéhosi kabaretu jsem v našem městečku vážně zakládal městskou policii. Bál jsem se, aby si třeba nezasedla na cikány, protože po tom občané volali, a na rozdíl ode mě si mysleli, že oni jsou bezúhonní vždy a za všech okolností, a cikán je vždy a za všech okolností vinen. Zažeňte je někam a zbavte nás jich.

Naštěstí se podařilo sestavit docela dobrou skupinu strážníků, která začala měřit všem stejným metrem, což v mnohých vyvolalo nespokojenost. Hlouček zlobivých cikánů, kteří na náměstí loudili z kolemjdoucích peníze či alespoň cigaretu, záhy někam zalezl, snad stačilo párkrát zakývat pendrekem. Zlobit pak zůstali samí bílí, na které si s pendrekem nepřijdete. Dokonce naše strážníky provokují, urážejí je poučují je o tom, jak ubohé jsou jejich pravomoci, a stejná je jejich služba ba i oni sami.

Nejhorší jsou u nás diskotéky v pajzlu na náměstí. Po třetí hodině ranní se z jeho dveří vyhrne dav rozkurážených mladých lidí, kteří zvrací a vyvrací lampy a dopravní značky, řvou a bijí se až do krve. Nyní, co máme městskou policii, už tolik neatakují značky, lavičky a koše, ale atakují městské strážníky.

Každé pondělí pak s paní velitelkou řešíme, co s tím, protože tohle víkendové výtržnictví a násilí je v našem městečku měsíc od měsíce horší úměrně ke vzrůstající spotřebě alkoholu ve společnosti, zejména mezi mladými.

Navíc zavírací doba diskotéky a pravidelný nepokoj působí jako výzva a vhodná příležitost, aby se povyrazili i ti, kteří na žádné diskotéce nebyli, ale láká je to násilí. Prima povyražení, když „na východě svítá, bar zeje prázdnotou“ (Jiří Suchý) a všichni spí. Z hlediska bezpečnosti ve městě je to také to nejhorší, co se u nás děje.

Kdo to vlastně jsou? Vžívám se do jejich nutkavého pocitu střetnout se s ramenem spravedlnosti. Jo, my jsme takhle chodili na Václavák za lednové palachiády, ale byli jsme setsakramentsky střízliví a báli jsme se. A rozhodně jsme nic neničili.

Někdo znovu mínil, že se tam chodí rvát a výtržnit cikáni. A tu paní velitelka popravdě řekla, že cikáni tam nejsou. Že těch padesát, šedesát provokatérů a násilníků jsou samé bílé tváře, z nichž krhavě žhnou podnapilé oči dětí povětšině ctihodných občanů našeho městečka. Těch, kteří nejvíce volají po pořádku a viní starostu i městskou policii z toho, že nejsme schopni zajistit ve městě základní bezpečnost.

A chystají se, že kvůli nečinnosti vzhledem k dodržování zákonu (noční klid) na nás podají trestní oznámení. Bordel ve městě dělají cikáni a my, abychom snad nebyli rasisti, se jich bojíme. Nechytili jsme ani jediného, žádný cikán nestanul před soudem - tak neochvějně míní náš ctihodný lid.

A ještě něco: Čerstvě přibyla do našeho městečka početnější skupina Romů. Ne, napíšu to jinak. Několik cikánů, kteří, kde se vzali, tu se vzali, teď za bílého dne okradlo několik lidí, vykradlo nějaké garáže a tak, takže nejen státní policie, ale také naši strážníci s tím mají plné ruce práce.

Mají teď plné ruce práce ve dne i v noci a neví, kde jim hlava stojí. A jiný zas na někoho jiného, aby se rovněž povyrazil, podává trestní oznámení.