Minule jsem napsal na tomto místě úvahu nazvanou Policejní stát?, ale policejní stát v pravém slova smyslu jsem neměl na mysli. Pozastavil jsem se nad jevem, kdy k uhájení občanských svobod, obhájení občanské bezúhonnosti a elementární spravedlnosti je zapotřebí stále většího množství různých policejních útvarů, vyšetřovacích orgánů, advokátních kanceláří a nakonec i soudních stolic.

Není to tedy jenom problém zvyšující se kriminality a trestních postihů, ale jde také o tendenci kriminalizovat společensky sice nevítané, ale ve skutečnosti nezávadné projevy svobodného života, neřkuli životní nouze jako důsledku panujících poměrů.

A pak je tu zbujelá potřeba podávat trestní oznámení jaksi preventivně: v rámci občanské podezřívavosti, nesnášenlivosti, škodolibosti a různých předsudků vůči těm, kdo se nějak protiví naší vůli nebo se vymykají společenským konvencím. V zatrpklé době sílí radost z udavačství. Pocit ohrožení bývá silnější než samo ohrožení.

Patřím k těm, jimž i pouhá silniční kontrola navodí stav viny, a pokud mě pak policisté propustí jen tak bez postihu, pokládám to za nedopatření nebo jejich neschopnost. Pokud dechová zkouška neprokáže přítomnost alkoholu v mé krvi, tak přestože jsem vskutku nepil, zdá se mi, že jim ten přístroj nějak selhal. Protože ten přístroj v rukou policisty je proto, aby alkohol v krvi prokazoval, jinak je dechová zkouška zbytečná, ba měla by být neplatná a řidič by měl dýchat tak dlouho, dokud něco nenadýchá.

Stejně tak pendrek zdá se mi, že když už ho ten policista nosí, měl by mně jednu uštědřit a vůbec každému, koho potká, však určitě každý se něčím provinil, kdo je bez viny, hoď po něm kamenem, nejhorší je, když je i pendrek na pendrek.